Rok se s rokem sešel…

Vloni touto dobou jsem ještě pracovala v Klokánku, kde jsem zažila nezapomenutelné chvíle. S dětmi, které mají všelijaké rodiče, a tak se o ně na nějaký čas starají tety se širokým srdcem. Moje srdce bylo široké dost, a možná až příliš, nedovedla jsem  být až tak přísnou vychovatelkou, nýbrž spíš kamarádkou, která si s dětmi nejradši hraje, a přitom je nenápadně vzdělává. Škola hrou, to už prosazoval Komenský, ale v oné instituci se hodně dbá i na jiné aspekty náhradního mateřství, třeba mít stále uklizeno v bytě apod., no prostě jsem tam skončila, až tedy ve chvíli, kdy jsem svěřené děti předala zpět do rodiny. A dodnes si s dětmi píšeme, přes sociální sítě, tak o nich vím, a jsem ráda za tu lásku, kterou jsme společně prožili. I za ta trápení, dalo mi to hodně do života, nejen do další práce. Čest všem tetám a sociálním pracovnicím, které tuhle náročnou a špatně placenou práci vykonávají.

Občas potkávám i dvě holčičky, s nimiž jsem tu začínala, jejich radost z našeho opětovného shledání, je pro mě velkým díkem. A moc jim přeju, aby překonaly obtíže dětství, i když to, co dovedou vlastní rodiče dělat svým dětem, nechtějte vědět. Můžete občas do Klokánku přinést nějaké věci po svých dětech či vnoučatech, či dávat vyřazené oblečení do speciálních kontejnerů.

Tak jsem jednoho jarního dne odtud po dohodě odešla, a zažila jsem až božský stav osvobození, odhodila jsem tašky s věcmi, a smála jsem pod jedním stromem, jak paní budhová… to nepopíšeš, to musíš zažít. Přeji to každému. Svobodná rozhodnutí osvobozují.

Teď si tu poslouchám hudbu do sluchátek a je mi blaze… i když doba je tzv. těžká, to také kolikrát pociťuji, ale naštěstí je tu ten vnitřní klid, který v sobě mám. A snad i občas předávám, kde je třeba. Covidová doba nás všechny vede do svého nitra, osahat si své stíny, své strachy. Jsme v tom společně.

Profesně jsem opět asistentkou pedagoga, tentokrát v mateřské škole, kde jsem se nejspíš ne náhodou ocitla ve třídě, kde je nejvíc tzv. problémových dětí. Opět snaha něco děti naučit, a zároveň jim zpříjemnit dětství, odloučení od rodičů. Každý den přináší něco pěkného i nepěkného, je to velká škola i pro mě. Odměnou jsou mi darované obrázky, úsměvy i třeba svěřování se, to byste nevěřili… ne nechtějte to radši vědět, co všechno některé děti řeknou ve školce, kde cítí důvěru od dospěláka. Je to krásná i náročná práce zároveň, no však to možná znáte, jak pan Fulgum pravil: Vše co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské škole. 🙂

Takže všem lidem, kteří dělají něco užitečného pro společnost, a tím vlastně i pro sebe, pro svůj dobrý pocit z žití, vzdejme hold. Jsme v tom spolu. No a jak to říct, abych nepoužila to okřídlené heslo, které politikům napsali zruční copywriteři…. inu, další tvůrčí úkol. Nacházet ta správná slova.

Byl to tuze zajímavý rok.

Dejme si spolu třeba tuhle krásnou píseň:

Subscribe
Upozornit na
guest
7 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
7 měsíců před

Máte pravdu, Vlasto. Pro každého to byl zcela ojedinělý rok, který se mu nikdy nevymaže z paměti. Kritické situace tak nějak obnažují charakter jedince. Je to vidět jak na našich politicích, tak i u našich bližních, které potkáváme. Někteří jsou jako Vy, pracují tam, kde je to potřeba a nemají úzkosti, jiní šílí a mají strach otevřít okno. Včera u nás v Hati na severu přiletěli čápi. Jaro je tady.

Michaela Klímová
7 měsíců před

Tomáši, věřím, že strach ani úzkost samy o sobě o charakteru nic špatného nevypovídají a s dobrodiním ani statečností se nevylučují. Zvlášť, když jde o ohrožené blízké.

Michaela Klímová
7 měsíců před

Děkuji – už nevím, co bych řekla… :). Snad jen ať dnes náladou společnosti nedoháníme do kouta možná ty nejvnímavější z nás.

Tomáš Vodvářka
Admin
7 měsíců před

Napsal jsem to poněkud zjednodušeně a vyznělo to blbě. To, že se někdo o někoho bojí, to je celkem logické. I to, že se bojí o sebe. Měl jsem na mysli ty, které strach paralyzuje natolik, že nejsou schopni racionální úvahy a stávají se z nich nemyslící stroje. U mne se tvrdě dožadují vyšetření mozku, páteře a všeho možného a polykají antidepresiva. Když jim řeknu, aby místo puštěné televize celý den šli do lesa a dvě hodiny pozorovali probouzení přírody, mají mě za blbce.

Bohunka
7 měsíců před

♥️

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial