Židovský humor XXXIII

Nauč se smát, aniž bys plakal, zní hebrejské přísloví. K tomu slouží specifický humor, jež si umí dělat legraci z jiných i sebe.

„Sára, slyšela jsem, že maj teď těžký časy…“
„Těžký? Kdyby těžký, tak to se ještě směju. Katastrofa….
„A copak se, Sára, děje?“
„Tak poslouchaj, Golde, Na jaře nám pošel pes, Takovej je holt život. V létě dcera nejdříve otěhotněla, pak se rozvedla. I to je život, ale je to hrůza. Na podzim mě opustil náš Samíček, dejž mu pánbu nebe. I to patří k životu, ale už je toho na jednoho moc. Co ale nepřežiju, že teď k tomu všemu, před Chanukou, přijdou malíři.“

Pan Weinstein leží u psychoanalytika na pověstném kanapi.
„Pane doktore, už se to nedá vydržet. Nesnáším lidi. Nemohu mezi lidi. Zblázním se z nich. Kdo se na to všechno má dívat? Poradit si nedají, neposlouchají, řeč s nimi kloudná není. Jenom samé zlobení, sváry, hádky a křik! Nacpou si téřich a nic jiného je nezajímá…..
Psychoanalytik na to: “ Klid, pane Weinstein, lehněte si, uvolněte se a zhluboka dýchejte. Zavřete oči a pak mi začněte pomalu všechno vyprávět, pěkně od začátku. Času máme habaděj, není kam spěchat.“
Pan Weinstein se nadechne a spustí:“ Na počátku jsem tedy stvořil nebe a zemi….“

Dudu Greenberger četl svoje ranní noviny, když se najednou zarazil u rubriky Úmrtí. Něco se mu tam nezdálo, jak ji jen tak přelétl očima, ale ono se mu nemělo co zdát, stálo tam jeho vlastní jméno. Zavrtal se očima do textu, ale bylo to tak a tuhnul každým slovem. Jméno, datum narození, místo narození, pozůstalí, všechno sedělo. Celý tumpachový si otřel pot z čela….a nenapadlo jej nic chytřejšího, než zavolat svému právníkovi.
„Haló, Michale, četl jsi dnešní Forward Daily?“
„Jasně, že jo. A kdo volá?“
„Kdo by měl volat? To jsem já, Dudu. A chci zažalovat ty noviny.“
„Dudu Greenberger?“ zavyl právník.
„No jasně, a co má bejt? Já chci, abys zažaloval Forward Daily.“
„Moment, Dudu“, přerušil ho stísněně právník,“ a odkud voláš?“

Hotel v Tel Avivu. Pan Weinstein volá do recepce.
„Co si prosím přejete?“ ptá se úslužný hlas na druhém konci.
„Přál bych si,“ povídá pan Weinstein, “ studený a hořký kafe…připálený toast…nedovařený vajíčko a hořkej pomerančovej džus.“
Hlas na druhém konci zaváhal:“ No, rádi vám vyplníme každé přání, ale ráčej odpustit, něco takového vám opravdu nemůžeme splnit.“
Pan Weinstein resolutně:“ Jak to? A včera to šlo?“

Kohn:“Tak jsem nechal utratit svého psa.“
Birnbaum:“ Byl vzteklej?“
Kohn:“ No nadšenej zrovna nebyl“.

„Poslechnou, Steigerwald, já jsem slyšel, že vaše paní je pohádkově bohatá a že měla neskutečné věno, ale jak jste si ji mohl vzít? Je hrbatá, zrzavá a šilhá?“
„Nemusej šeptat, Birnbaum, klidně mluvěj nahlas, ona je ještě k tomu všemu hluchá“…

První zářijové ráno. Typická jidiše mamele jde budit svého syna. „Vstávej, Mojšele, musíš do školy.“ Mojše se k ničemu nemá. „Přines mi snídani do postele, dneska nikam nejdu.“
Mome se diví:“ Pročpak to? Začíná školní rok, měl bys tam jít.“
Mojše oponuje.“ Podívej, mome, letos to nebude jinak. Oni mě tam nemaj rádi a já nemám rád je.“
Mome oponuje.“ Nu, snad. Ale jít bys tam měl. Jednou je to koneckonců tvoje škola. A ty jsi tam ředitel.“

Paní Blumenthal uhání za svým starým ortodoxním rabínem:“ Ta vnoučata mne přivedou do hrobu. Mohu já jim něco odříct? Nemohu! Ale letos ti malí mešugeni si na mne vymysleli, že chtěj vánoční stromeček! Rebe, mohl bys říct nějaký eruv, prominutí či zvláštní broche, požehnání ,pro takovou věc?“
Starý, jindy mírný ortodoxní rabín je vztekle odsekne:“ Ani omylem“.
Paní Blumenthal jde na rozumy za mnohem tolerantnějším rabínem, se stejným problémem. Mírněji, ale stejně resolutně rabín odmítne:“ Nic takového nejde“.
I odchází paní Blumenthal za mladým liberálním rabínem, který ji s pochopením vyslechne a praví:“ Bude mi potěšením, madam. Jen mi prosím řekněte jednu věc. Co je to ten eruv a broche?“

„Uctivá poklona, pane Kohn, můžu se jich na něco voptat? – Jim je pětašedesát, mně je pětašedesát, tak jak to dělaj, že voni maj každou chvíli funglnovou mladou frajli, a já si neštrejchnu?“
„Já se jim teda přiznám, pane Roubíček: já těm frajlím lžu.“
„Ale to já taky lžu, pane Kohn, říkám jim že je mně padesát a že jsem furt při síle.“
„Tak to lžou blbě, pane Roubíček. Já říkám, že je mně pětadevadesát a jsem na smrt marod.“

V Tel Avivu proslul svým taktem jeden soudce, který takto zahájil výslech: “ Svědkyně nejprve sdělí svůj věk. Poté bude vzata pod přísahu“.

Sára na smrtelném loži prosí manžela:“ Slib mi, Kohn, že až umřu, půjdeš za rakví s mojí matkou.“
„Tak dobře, Sára, já ti to teda slibuju, ale chci, abys věděla, že budu mít zkaženej celej den.“

Z židovských rčení
  • Není žádná hanba být chudý. Je to ale jediná pozitivní věc, která se dá o tom říct.
  • Každý, kdo navštěvuje psychiatra, by si měl nechat vyšetřit hlavu
  • Psychoanalytik je židovský doktor, který nesnáší pohled na krev
  • Neurotik buduje vzdušné zámky, psychotik si myslí, že v nich pobývá a psychoanalytik vybírá nájmy od obou.

Tak shavua tov….

Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Soňa Bulbeck
10 měsíců před

Aj mňa…ďakujem, Tomáš…

Vladimír T. Gottwald
10 měsíců před

Však víš, že tímhle potěšíš vždycky! ;o)

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial