Rachmaninovo preludium

Recyklace mé první povídky.

Ta melodie, znějící z hlubin bílého Steinwaye a jež naplňovala celý byt, byla jeho nejoblíbenější. Hrával ji sám, nikdy před publikem, egoisticky si ji nechával jako tajnou milenku, o kterou se přeci žádný chlap nedělí. Měl navíc podezření, že ji Sergej Rachmaninov napsal s jistým sadistickým potěšením, neboť zahrát ji přesně bez chyby bylo téměř nemožné. Rozsah ruky, jež musela současně stisknout klávesy daleko od sebe, prakticky vyřadil  klavíristky, navíc v té skladbě spatřoval pouze a jen mužský princip, vylučující její jemnější pojetí. V melodii bylo obsaženo vše, co muž zažívá od svého zrození až po poslední výdech. Byli v ní imaginární démoni, s nimiž je nutno dnes a denně svádět zápas, obsahovala boj s osobními protivníky, svět velkých vítězství i slavných proher, bitevní vřavu i následný klid po skončeném klání.

Matně si vzpomínal na dobu, kdy vše začalo. Musel jako hodný chlapec, navlékaný do bělostné košile a tmavé stužky pod krkem, věčně přešívaným oblečkem a černými lakovanými sandálky chodit s rodiči na otravné koncerty, které ho nudily a kde často usnul, jsa nenápadně popotahován mámou, aby přeci nedělal ostudu. Nechápal, co na koncertech lidi mají, proč se tváří tak vážně, nerozuměl onomu nadšení, když zaznělo poslední glisando mistrových houslí. Nicméně se rád přidával k potlesku, protože konečně signalizoval konec jeho nedělního utrpení. To vše do chvíle, kdy jednou jako přídavek zazněla skladba, u níž měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Cestou zpět nemluvil, aby slovy nevymazal onu hudební stopu, jež mu neustále zněla v paměti. Po příchodu domů – bylo mu asi šest let – seděl u klavíru a snažil se jedním prstem vyťukávat zaznamenaný začátek skladby, opakovaně zkoušel několik prvních tónů až do tmy. Možná to byl důvod, že jej týž měsíc rodiče přihlásili do klavírní školičky, oba hudebně nadaní, ale v dětství bez možnosti hudebního vzdělání. Už první rok výrazně převyšoval na předehrávkách své vrstevníky, které trápili obligátní ovčáci čtveráci se zelenou travičkou . Hlavy rodičů a prarodičů, doprovázející  k ročníkovému hraní své rozjívené potomstvo, se při jeho úhozech udiveně nadzvedly a současně všichni tak nějak posmutněli při vědomí, že to není jejich potomek, kdo tak nádherně  a vlastně jediný z celého večera hraje.

Považoval Rachmaninova za génia kláves. Většina klasických autorů jej nudila, byli předvídatelní a po zvládnutí partu mu při hře nepřinášeli nic nového, co by jej nutilo znovu se ponořit do partitury a hledat jiný smysl než ten zoufale prvoplánový, který byl sice posluchačsky vděčný, ale pro něj už jen jakýmsi prstovým cvičením. Rachmaninov svými skladbami spolehlivě vzdoroval oné blazeovanosti, tak vlastní mnoha jiným i slavnějším autorům. I poté, co se skladbu dokonale naučil, hrál se zavřenýma očima v přítmí svého pokoje a vždy nalezl cosi nového, co mu předtím unikalo mezi prsty. Po dohrání vždy seděl nějakou chvíli bez hnutí a pociťoval jakousi vnitřní katarzi. Asi jako kajícník po zpovědi, kdy se zbavil dosavadní zátěže a je vnitřně očištěn. Neměl pocit, že je po závěrečném úhozu lepší, byl jen jiný, posunutý do jiné dimenze, v které vnímal své okolí poněkud odlišně, než před prvním  akordem. Bylo to opojné, laskavé a současně neuchopitelné vnímání nové reality.

Na přání rodičů začal studovat medicínu.  Na rozdíl od svých spolužáků studoval lehce a zkoušky mu nepřipadaly tak hrozné. Zjistil, že mu pomáhá fotografická paměť, dokázal vstřebat stovky stránek, z nichž pak jakýmsi vnitřním čtením udivoval examinátory dokonalou interpretací napsaných poznatků. Současně navíc zjistil, že se stejnou lehkostí zvládá i cizí jazyky. Stačilo mu poslouchat cizí řeč, pročíst základní učebnici gramatiky a za pár měsíců byl schopen spontánního projevu třeba ve švédštině. Vždycky tvrdil – a byl o tom přesvědčen – že stačí jen pochopit systém dané řeči a slova a posléze souvětí pak padnou do připravené síťové struktury lehce samy. Hudební vzdělání mu umožnilo vnímat i melodii jazyka, takže jeho český přízvuk byl prakticky neznatelný.

Začátek preludia prožíval jako iniciaci do jiného myšlenkového světa. V prvních klidných akordech byl vždy někde sám, daleko od lidí, ztracen v poušti bez oáz. Zbavoval se všeho, co mu nějakým způsobem vadilo v mysli, eliminoval všechny negace, které ve své profesi dnes a denně zažíval, s prvními mazlivými tóny cítil, jak jej opouští stres a jak dostává tam, kde vždy toužil být. Dokázal vymazat ze své mysli úplně všechno, jak to prý umějí jenom staří mistři jógy. S těmi klidnými akordy souzněla jeho duše, jako by odjakživa patřila jen jí.

Primář ortopedie, kam po promoci nastoupil, mu již po roce začal svěřovat operace, ke kterým se poprvé dostávali až lékaři po atestaci. Byl to osvícený šéf, který záhy zjistil, že má v týmu člověka, který jej odborně rychle dostihne a nejspíše časem předčí.  Přesto se jej – jak tomu bývá zvykem – nezbavil, ale dával mu stále těžší úkoly, protože věděl, že věhlas jeho oddělení tím jen poroste. Některé postupy, do té doby na jeho ortopedii nepoužívané, se díky zručnosti nového lékaře staly běžným výkonem, přihlížející kolegové odhodili profesní řevnivost a záhy jej uznávali jako mistra jejich oboru, s kterým je užitečné být zadobře.

Po zklidňujícím úvodu preludium dostává hluboký znělý tvar. Podobný letadlu, které před  startem roluje a jen temně vrčí, se náhle zapnutím všech motorů rozletí po dráze a chvění trupu spolehlivě přibije cestující do sedadel. Prsty se rozběhly po klaviatuře v tempu, které teprve nyní ukázalo, jestli za pianem sedí mistr kláves nebo jen tuctový hráč. Vždy byl v této fázi udiven, že i přes příval tónů je každý důležitý a že i drobné zaváhání či vynechání některého z nich celou skladbu znehodnotí. Dunění ozvučné desky bylo za všemi bouřemi, byl to souboj člověka s živlem, kterému čelí s vědomím, že nejspíše bude přemožen, ale že stojí za to se stále pokoušet zvítězit.

Po třech letech praxe si jej šéf zavolal do své pracovny. Tušil, že ten rozhovor přijde a o čem budou spolu hovořit, ale každý den odkladu byl pro něj malým vítězstvím. Primář mu s neskrývaným smutkem sdělil, že stížnosti na jeho pití jsou stále častější. Zpočátku – jak říkal – jej omlouval přepracováním, mládím, malou životní zkušeností, ale nyní už nemůže. Nechtěl riskovat, že i přes rutinu a stále dobrou výkonnost jednou neprovede nějaký průšvih, který poškodí nemocného,  jeho samého a celé oddělení. Ne, žádné sliby, ví, jak to u alkoholiků chodí. Proto jej zbavuje operativy a posílá ho do ambulantní praxe na polikiniku.  Pokud by se šel léčit a přestal s pitím, rád jej přijme zpět, protože – jak řekl s lítostí – nikdy nedával padáka s takovým smutkem a beznadějí.

Vrcholná fáze preludia byla jeho majstrštykem. Tam, kde drtivá většina klavíristů hledala aspoň nějaký náznak řádu, souznění obou rukou a snažila se dát skladateli tak říkajíc za vyučenou a přizpůsobit si jej dle vlastní povahy, on uměl naprosto přesně pochopit jeho záměr. V samém vrcholu skladby se obě ruce jakoby rozbíhají každá vlastním směrem, se svou vlastní melodií a úmyslem strhnout na sebe pozornost, takže posluchač je zmaten, kam se vlastně v sledované hudební linii vydat. Obě ruce se v krátkých intervalech setkávají, aby se pak zase rozlétly každá někam na opačnou stranu kláves. To byla ta část skladby, kdy posluchači zapomínají kašlat a smrkat, kdy vnímaví mají pocit, že se nutně něco musí stát, že nastane katarze a cosi se změní.

V ambulanci dlouho nepobyl.  Pacienti věděli, že k němu mohou přijít jedině mezi sedmou a devátou hodinou ranní, pak již nebyl schopen vzít do ruky nástroj, aby zašil i drobné poranění.  Byl magistrátem přeřazen na zapadlý obvod, kde chodilo pár babek pro masti na záda a několik místních flákačů, kterým se nechtělo na šichtu. Přes jeho známý hendikep jej měli rádi, byl jako oni, občas mu přinesli flašku s žádostí o nemocenskou, kterou pochopitelně dostali  Své dny končíval v hospodě, v níž bylo v rohu zakouřeného „společenského sálu“ staré rozladěné piano, na které za panáka hrával štamgastům jejich oblíbené melodie a to v požadovaném stylu. Stále ještě uměl zahrát lidové písničky v podobě trauermarše či rokenrolu. Později už pil jen doma, plat nestačil a tak začal rozprodávat vše, co mělo doma nějakou cenu.

Preludium mu ve své poslední fázi nabídlo zklidnění. Hromobití odeznělo a tóny připomínaly laskavý déšť ve stmívající se zahradě s měkkým staccatem kapek na parapet. Věděl, že se blíží konec skladby a proto si vychutnával každý tón, klávesy tiskl měkce a zpomaleně s vědomím, že to nejsložitější má za sebou. Hra dostala mazlivý podtón, bez nutnosti upozornit na sebe nějakým fortissimem, vše podstatné bylo řečeno a  zdálo se, že tóny jsou jaksi navíc, téměř zbytečné.  Přinášely zkonejšení, uklidnění dítěte po nasycení matkou i podobu  starce, který v klidu pod staletou lípou čte svého oblíbeného klasika. Už nebylo nic, co by ještě potřeboval prožívat, ani radost, ani zármutek, vše podstatné už uložil do své hry.

Když policie po třech dnech otevřela jeho byt, našla jej ležet zkrouceného s rukama sepjatýma jakoby k modlitbě. Celý byt byl úplně prázdný, bez nábytku či knih, které potřebuje každý lékař.  Na zdech  byly nezřetelné prašné obrysy po obrazech. Pouze uprostřed obýváku stál krásný bílý Steinway.

Loading

Subscribe
Upozornit na
guest

9 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Bohunka Jakubcová
3 let před

Je to démon, kterého nelze jen tak chytit a zabít. Tome, to je síla. 🙂

Brigita
3 let před

Děkuji Vám Tomáši, za nahlédnutí do mužského světa. Mám ráda příběhy plné hlubin a divokých tónů

Soňa Bulbeck
3 let před

Krásne…skladbu poznám, hrávali ju u nás na ZUŠke absolventi…ale odteraz bude mať iný rozmer…ďakujem…

Hana
Hana
3 let před

Až mne to děsí, hodně sugestivní. Jen jste mi připomněl, jak každý démon může být devastující. A zdaleka to není jen alkohol.

Vladimír T. Gottwald
3 let před

Jo, Tome, to má kule.
A Ty víš…!

Vlasta Fišrová
Vlasta Fišrová
3 let před

Rachmaninova jsem v jeden čas taky objevila, už je to dávno, a bylo to silné… neumím vyjádřit slovy. Proč jsem jej „opustila“? Možná zasahuje příliš hluboko? A mnohdy radši plujeme po povrchu, protože hlubiny jsou hrozivé, přichází bolest… děkuji za příběh. Kdy nesluší ptát se více.

Vlasta Fišrová
Vlasta Fišrová
3 let před

Díky Tome, za odpověď na nevyslovenou otázku. Skladbu si teprve pustím, až bude vhodná chvle.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial