Kosti

Každý byl vyhnán ze zahrady, každý je Kainův potomek.

„Hej, inženýre, pojď se podívat, odhrábli jsme nějaký kosti,“ vyruší myšlenkami nepřítomného Filipa halekání rozcuchané hlavy vykloněné z kabiny bagru odvážně balancujícího na hraně výkopu. Filip otráveně sleduje, jak bagrista vypíná motor a slézá se stupínku: asi čtyřicetiletý chlápek v sepraném tričku, s malou pleškou na temeni, soudě dle výrazu jeho tváře patrně domnívající se, že právě odkryl ostatky přinejmenším kněžny Libuše. Coby místní byl na tuhle práci najatý i se svým strojem, prý se to firmě vyplatí, jako kdyby neměli vlastní lidi, ale tohle nakonec Filipovi může být už jedno.

„Bude to asi nějakej skrčenec,“ houkne přes rameno bagrista, se zaujetím hledící do jámy. „Nebo zabitej z konce války, tady se to mlelo nejvíc z celý Prahy, o tom víš, inžo? Já čtu hodně tyhle válečný knížky, i ty dokumenty v neděli ráno sleduju.“

Filip zahodí dokouřenou cigaretu do bláta. Nesnáší tyhle typy, co hned každýmu potykaj a myslej si, že všechny zajímá jejich názor na stvoření světa. Přivolá bagristu mávnutím ruky k sobě: „Ty jsi prej zdejší, tak jestlipak víš, když jsi tak sečtělej, že támhle na věži Michelský vodárny, kterou projektoval Kotěra – ne, pro toho si dělat nemohl – seděl německej snajpr a kosil lidi ještě jedenáctýho května? A že támhle na statku Reitknechtka byl opěrnej bod povstalců a když ho esesáci dobyli, postříleli všechny jeho obyvatele včetně dětí? A slyšel jsi o padesáti zmasakrovanejch civilistech ve sklepě v Úsobský ulici v Krči deset minut pěšky odsud? Jenže ti všichni maj svý místo na hřbitově a jméno na pomníčku, jak si jistě pamatuješ, jestli jsi bejval pionýr, takže pokud jsi vybagroval nějakou mrtvolu, bude to nanejvýš zlynčovanej Němčour, ale úplně nejspíš jsi našel chcíplou kočku, troubo.“

Bagristu Filipův výlev nevyvedl z míry a jen se šklebí – střídavě na něj a na postávající dělníky; varovali ho předem, že pan inženýr je konfliktní.

Filip není ve své kůži a důvod znají ve firmě všichni: když prvního ráno vešel do Šnajdrovy kanceláře orazítkovat si něco k novému projektu, našel tam zabydlovat se mladého kravaťáka, kterého nedávno ředitel přijal, aniž komukoli sdělil proč.

„To neumíte zaklepat?“ přivítal ho frajírek, zálibně se rozvalující na židli dávno přislíbené Filipovi, vyřizujícímu poslední roky za dosluhujícího Šnajdra veškerou agendu.

„Stejně to tu po mě, Filípku, brzy vezmeš, to je na tuty,“ culil se kulaťoučký šéf Šnajdr pokaždé, když odpoledne odcházel s ředitelem na kurt. „Jo, a nezapoměň mi vypnout počítač a zamknout kancl,“ dodával obvykle a Filip nechápal, jak může takový strejda poskakovat po antuce za tenisákem.

„Snad si to, pane inženýre, neberete osobně,“ poplácal ředitel po zádech konsternovaného Filipa, který si šel za tepla ověřit, že se mu to jenom nezdá. „Potřebovali jsme (používal plurál pokaždé, když někoho podrazil) někoho neopotřebovaného, kdo se do toho pořádně zakousne, kdo má ten drajv, konkurence na nás tlačí, to snad víte, a na toho kluka jsou výborné reference. Inženýr Šnajdr byl také pro, na poradě jsme to vydiskutovali. No a vy mu s tím, doufám, pomůžete, máte ty kontakty a praxi, ne?“

Tos uhodl, kreténe! Filip beze slova práskl dveřmi a za hodinu hodil ředitelově sekretářce, vlastně asistentce, na stůl papír s výpovědí.

„To je chlapský přístup, pane inženýre, a je to rozumné, my dva bysme se stejně neshodli, tohle je hlavně o lidech a o týmové práci a vy jste známý solitér. Než vám uplyne výpovědní doba, budete dohlížet na ty garáže v Michli, v pondělí se začne kopat, ok?“ sdělil mu nový nadřízený, ředitelův kůň, ani ne třicetiletý fracek MBA, chodící na stavbu ve značkových polobotkách, kvádru za dvacet litrů a s laptopem Apple v ruce.

Co se ovšem neví, že víc, mnohem víc, než způsob, jak s ním v práci vymetli, užírá Filipa jiná věc, o které se s nikým nebaví, jako by ji mlčením mohl popřít – před měsícem od něj odešla manželka. Prý se jejich vztah vyprázdnil a udržují ho jen z pohodlnosti. Bože, takový kecy. Nejdřív si myslel, že ji to přejde, jenže brzy pochopil, že tentokrát to myslí smrtelně vážně. Hádali se kvůli každé pitomosti, to ano, věčně spolu nemluvili, budiž, ale s tím se přeci dá něco dělat a hlavně je to normální. Ženská bez dětí je jako prázdná miska, řekl jí ve vzteku a okamžitě toho zalitoval, ale důvod k rozchodu byl konečně na stole. Neúcta a pohrdání – to je horší než milenky, pronesla tiše a druhý den se odstěhovala do bytu po babičce, který nedávno zrekonstruovali, aby ho mohli pronajmout.

Když dnes ráno Filip zamířil od metra na nové staveniště, musel se bezděky usmát. Přesně tudy chodil coby kluk z domova na Pankráci – okolo Kotěrova vodojemu a podchodem pod Severojižní magistrálou na zarostlou stráň nad Michlí, kde dřív na místě zpustlých zahrad a sadů bujela džungle plná ptáků, ježků a zdivočelých koček. Svahu se říkalo Reitknechtka, stejně jako sousedící usedlosti na výspě pankrácké pláně, kterou povstalci v květnu 1945 neuhájili a jejíž střechu právě spatřil na horizontu. Později se na vratech statku objevil nápis Sběrné suroviny a na dvoře se začaly kupit vraky vysloužilých strojů, vykuchané motory, traverzy, sudy s ložisky, šrouby a kramlemi a jiné harampádí. Na váhu v přístavku házeli coby školáci motouzem ovázané balíky Rudého práva a Dikobrazu, výkupní cena padesátník za kilo.

Podivil se, že statek ještě nezmizel, tak jako všechno okolo. Jako přízemní pavilon ze čtyřicátých let, kde měl klubovnu oddíl, kam jeden čas chodil.  Jako louka za ním, kde se učil stavět stan a střílet ze vzduchovky. Hned po šichtě si to tu všechno v klidu projde, usmyslel si, když se blížil k podchodu. Vzápětí se zarazil: je na tom asi vážně dost mizerně, když ho to najednou láká zpátky do míst, kde se proháněl v plátěnkách a teplácích a kam by možná už ani netrefil, kdyby ho náhodou zrovna sem neposlali na podřadnou práci, protože si nenechal nasrat na hlavu. No a? Někdy je v hajzlu každej, sám před sebou hrát divadýlko nebude.

Mezi ústím podchodu a stárnoucími paneláky zůstalo jediné nezastavěné místo, které za týden vybagrují a do zimy tu vyrostou čtyřpodlažní garáže.

„Hele, chlapci, dejte si sváču, pak ty vaše hnáty zkouknu,“ zakřičí na bagristu a tři Ukrajince, kteří ještě pořád stojí okolo výkopu jako pozůstalí nad rakví a čekají na inženýrovo rozhodnutí, co dál. Ne, tady se už honit nebude. Prej někoho neopotřebovanýho, kterej se do toho zakousne, kdo má drajv, vy mu s tím jistě pomůžete… Kristepane, čí synáček to asi je? Jistě někoho z tenisu. Nebo z magistrátu, to nejspíš, zakázky od města firmu vždycky živily, v tomhle umí ředitel plavat jako štika v rybníce.

Filip se posadí na schůdky stavební buňky, stejně se někde zasekla tatrovka odvážející zeminu. Vyklepe z krabičky další camelku a cvakne zapalovačem – po mnohaleté pauze, přestal kvůli ženě, se vrátil k cigaretám. Nejdřív mu nechutnaly, ale přinutil se, a teď už to jde úplně samo. K osobní krizi cigára a chlast patří. Kouří v práci, pije doma a v autě si pouští Nirvanu. Jenže ho to nijak nedobíjí, spíše vysává. Musí se dát dohromady, asi začne zase běhat.

Na Reitknechtku přestal chodit naráz na konci šesté třídy, krátce po objevu opuštěného sklípku na ovoce někde tady kousek pod magistrálou, a když na to teď vzpomíná, lehce se mu svírá žaludek. Sklípek měl vyvalenou zadní stěnu a Filipa s kamarády tehdy napadlo zkusit tudy prokopat chodbu. Donesli nářadí, hlínu vynášeli ve kbelíku a jako výdřeva jim posloužily trámky ze zahradní chatky poblíž. Jenže kamarády rytí v pokleku brzy přestalo bavit. Když se sem Filip za čas vydal sám, zjistil, že do jejich úkrytu chodí ještě někdo jiný. Schoval se v křoví naproti a po dvouhodinovém čekání zahlédl stezkou od Michle přicházet cizího kluka. Rvačka neměla vítěze, tak si podali ruce a začalo zvláštní přátelství, které nemělo dlouho trvat.

Rozhodli se, že v hloubení katakomb, jak tunelu začali říkat, budou pokračovat spolu. Tony, tak se kudrnatý Michelák nechal oslovovat, tvrdil, že utekl a potřebuje tu přespávat. Nebyla to pravda, stejně jako spousta věcí, které Filipovi navykládal, ale jiné ho zas naučil: házet nožem, hrát mariáš, ubalit cigaretu, vyrobit výbušninu z patron do poplašňáku a spořiče tabáku. Ze skládky natahali do chodby prkna a matrace, na kterých pak při svíčce psali deník. Jednou vzal Tony Filipa k nim domů, což byla přízemní barabizna na břehu Botiče. Filipovi se otevřel jiný svět – takhle nějak se asi žilo v dělnických koloniích před válkou: jedna místnost, pumpa na dvoře, lavor, necky, valcha. Matka na noční v pekárně, otec ve výčepu, rozvinutý socialismus…

„Tak co bude, inžo?“ uslyší z dálky, ale všechny ty náhle se z paměti samovolně vynořující detaily mu nedovolí zvednout se a jít udělat, co se po něm žádá. Pozapomenutá epizoda z dětství nabírá před jeho vnitřním zrakem spád precizně sestříhaného klipu a směřuje ke konci, kterého se Filip začíná děsit.

Uběhly dva měsíce, červen propršel. Když jedno odpoledne v onom blaženém týdnu, kdy se ve škole už jen vracejí učebnice a fasují nové, dorazil Filip ke katakombám, byla čelní zídka sklípku vytlačena dopředu sesutým promáčeným svahem a zem nad chodbou byla vkleslá. Vystrašený Filip obcházel kolem, volal Tonyho a pak spatřil v trávě před rozvaleným sklípkem jeho nůž. Nechal ho ležet a utekl. Odvahu vrátit se k propadlému tunelu ten den, ani žádný z příštích, už nenašel a dostal strach komukoli se svěřit. V pátek po předávání vysvědčení zaslechl na chodbě učitelky bavit se o tom, že v Michli hledají ztraceného kluka.

První dny prázdnin Filip špatně usínal, představoval si, jak ho vyslýchají esenbáci, jak ho opilý Tonyho otec tluče kabelem, jako mlátíval svého syna, ale přes léto výčitky slábly a když napřesrok divočina za Severojižní magistrálou zmizela pod panelovým sídlištěm, jakoby se bylo nikdy nic nestalo. Filip Tonyho nadobro vytěsnil z paměti.

Před zkouškami na řidičák se maturant Filip znovu ocitl na statku Reitknechtka, kde měla autoškola v té době výcvikové středisko s trenažérem. Na nepříjemnou příhodu ze šesté třídy už ani nepomyslel. A i kdyby, určitě by byl dospěl k závěru, že tenkrát jen propadl panice, a Tony, nebo jak si ten sígr říkal, s největší pravděpodobností někde spokojeně žije, vyučený bůhví čím.

Filip vstane a dojde k okraji výkopu. Na protější straně ční ze země lidská kostra napůl odhráblá lžící bagru, jehož hydraulické rameno trčí nad jámou jako břevno žluté šibenice. Lebka a horní část hrudníku jsou odkryty, stejně jako nohy, uprostřed zbytků těla ještě leží vrstva hlíny. Filip si uvědomí, že kostra je nápadně malá – to nejsou ostatky dospělého člověka. Zvedne hlavu směrem k podchodu pod magistrálou. Terén se změnil, okolí je zastavěné, ale úhel pohledu odsud je stejný. Stejný, jako když se kdysi dívali s Tonym z plácku před sklípkem, jestli sem někdo nezvaný nejde. Bylo to zcela jistě tady. Tady, kde leží poloodkrytá dětská kostra.

„Není ti nic, inžo, seš jako stěna? Vždyť to jsou jenom starý kosti, prober se,“ třese jím bagrista a pohotově mu podává placatici vodky, kterou měl schovanou pod sedadlem v kabině, ale Filip nereaguje. „Když jsem jednou bagroval nájezd na dálnici, narazili jsme na keltský pohřebiště, byly tam i nějaký meče a ozdoby a tak, a stavbyvedoucí, jak to uviděl, řekl, ať to hned zase zahrneme a držíme hubu. Nájezd jsme udělali o sto metrů dál a bylo ticho po pěšině. Jak se v tom začnou vrtat archeologové, tak je vymalováno, to mi věř, to se sakra prodraží.“

Filip bagristovy báchorky neposlouchá, hučí mu v hlavě a třesou se mu kolena. Promrhané manželství, bezdětnost, vědomí vlastní zbytečnosti, všechny úzkosti a prohry poslední doby se vtělily do kostry chlapce zanechaného kamarádem bez pomoci, udušeného v závalu hlíny. Temné klukovské tajemství zasuté do podvědomí, překryté nánosy let, tu na něj civí očními důlky plnými ornice, vysmívá se mu do ksichtu a říká mu – ty hajzle, tys mě tu nechal, nikomu jsi nic neřekl, nic jsi neudělal. Já tu shnil a ty vedeš posranej život.

Filip se vzpamatuje, vytáhne telefon a zavolá kriminálku.

„Pro dnešek máte padla,“ pošle chlapy pryč, sedne si na betonovou skruž opodál a zaryje nehty do spánků. Kurva, proč? Náhody nejsou, člověk neuteče, ďábel má čas, tak to je. Mechanicky zaloví v kapse, krabička s velbloudem je prázdná, zmačká ji a zahodí pod sebe.

Policajti dorazí za půl hodiny, natáhnou kolem výkopu igelitové pásy a začnou nález fotografovat. Zítra přijdou archeologové a když usoudí, že to není pro ně, skončí kostra na soudním, tak to řekl kapitán.

Filip jde dolů sídlištěm a cítí, jak se zaplétá se do šlahounů ostružin, zakopává o spadlé ploty a rezavé hřebíky mu rozdírají kůži, v prosklených vchodech vidí siluety zplanělých jabloní a stíny nahnutých kůlen. Každý byl vyhnán ze zahrady, každý je Kainův potomek. Pod ulicí teče šedohnědý Botič, přes křižovatku drnčí jedenáctka na Spořilov. Kde stál ten domek s dvorkem a pumpou? Ten už nikdy nenajde.

Doma si lehne a oblečený, jak přišel ze stavby, usne. Probudí se uprostřed noci a když se zorientuje, vytočí číslo do práce. Na záznamník sekretářky nahraje vzkaz, že si bere do pátku dovolenou a nebude dostupný ani na mobilu. Převaluje se v posteli a připadá mu, že se jeho mozek zasekl, zaviroval, nasákl hnusným kalem ze dna stoky, nabobtnal a roztahuje lebeční švy jako vzpříčený plod matčino lůno. Je nad ránem, do umyvadla plive nasládlou zubní pastu a ze zrcadla se mu vysmívá Avar s držkou plnou syrového masa.

Po sprše a kafi se vzchopí a přinutí se jít si zaběhat. Kluše po asfaltovém chodníku lesoparku a s uspokojením flagelanta přemáhá bolest netrénovaných svalů i řezání v plicích, dalšími a dalšími koly trýzní své tělo, jako by se mstil nepříteli, dokud nepadne vysílením do vlhkého jehličí pod modříny. A zatímco lape po dechu a pot z jeho pórů se mísí s potem lesní půdy, dospěje k rozhodnutí, že jednou, až na to dojde, nebude chtít spálit a rozprášit, ale zakopat, vsáknout se do země, mrtvolný jed i výživný substrát, a kosti, kosti trpělivě vyčkávající, až je někdo někdy objeví a podrobí analýze.

S námahou se postaví a opře hlavou o hrubý kmen, až se mu na čelo se nalepí šupinky kůry. Musí zajít za manželkou. Ano, tou pořád ještě je, déle to odkládat nebude.

Praha navečer, nervózní řidiči a vysoké nebe, dole si odemkne, u bytu zazvoní. Otevře překvapená, s osuškou přes prsa a mokrými vlasy vonícími šamponem, jemné chmýří na předloktích se jí leskne drobounkými kapkami vody a její úzká chodidla po sobě zanechávají na podlaze předsíně malé loužičky, odrážející pozdní světlo z okna nade dveřmi. Zatouží po ní tak mocně, že musí zadržet dech, aby ovládl nájezdníka v sobě. Podá jí modré kosatce koupené u metra, takové jí nosíval na usmířenou, kalkul, který spolehlivě zabíral – pod plakátem s van Goghovými kosatci se první rok v jejím pokoji na koleji milovali snad ob den. Znejistí, ale je ráda, natolik ji zná, pozve ho dál. Postaví na čaj a zatímco se fénuje, vdechuje Filip konejšivé a dráždivé aroma bytu své ženy, aroma, které se z jeho obydlí vytratilo, přesunulo sem a tolik mu schází. Když vyjde z koupelny, zeptá se jí, zda by s ním nešla někam na večeři. Neprotestuje, proč ne.

Rozpaky vyprchaly, brzy si povídají jako dva staří dobří známí, kteří se po letech sešli a mají si toho tolik co říct, ale o včerejšku Filip nemluví, přestože přišel s úmyslem vyzpovídat se, rozdělit se s ní o tu nesnesitelnou tíhu, nasadit jí uzdu soucitu a účasti, ochočit ji, nebo zatratit, protože Avar své kobylce raději prořízne krkavici, než by ji nechal svobodně běžet, ale mlčí, aby nepokazil to nenadálé souznění.

Z terasy restaurace pozorují večerní frmol na nábřeží a nasvícené lodě na řece, je jim hezky, všechno se zdá být stejné jako dřív, jako o hodně dřív. Přehodí jí svetr přes záda, vezme do dlaní její prsty, ona neuhne, a omluví se jí za všechno, prosí ji, aby mu odpustila, vždyť přeci ví, jak je prchlivý, to ty východní geny, aby s ním někam odjela, aby začali znovu, mohli by si koupit chalupu na Jizerce, pořídit si kola, mít psa, na zimu odletět do do Peru, to přeci tolik chtěla, zkrátka cokoli.

Dlouze se na něj dívá, pak se usměje: „Je pozdě, lásko;“ zní to jako stažení rolety po zavírací hodině.

Jistě, je pozdě. Nemuselo by, ale je.

Slíbí jí, že s rozvodem nebude dělat problémy. Pohladí ho po ruce a jemně se vysmekne, vypadá vyrovnaně. Je krásná. Odjakživa a teď nejvíc.

Dovede ji pěšky k domu a pak se vrací ulicemi centra plnými divných lidí, míjí obchody, které tu nebyly, když tudy naposledy šel, a až sem zavítá příště, opět tu nebudou, nepoznává své město a ono nepoznává jej. Stejně ho to táhne jenom na jedno místo.

Sjede eskalátorem do podzemí a za deset minut vystoupí z metra na Pankráci, mine vodojem a projde podchodem s navátými odpadky a graffiti na stěnách, až se ocitne u výkopu.

Odemkne stavební buňku, vyštrachá v polici baterku a posvítí na rozbahněné dno. Policejní značení už je pryč, stejně jako kosti. Pochopitelně, pro archeology to nebylo. A bylo tu vůbec něco?

Doma sbalí pár věcí, které mu narychlo přijdou pod ruku, hodí do auta spacák a za svítání vyrazí po dálnici na jih. Řídí rád a nic lepšího ho nenapadlo, čas měří ubývajícím benzínem a počtem přehraných cédéček.

Před setměním dojede k prázdnému pobřeží, je po sezóně. Svlékne se, položí tělo do studeného přílivu a jak jím s větrem sílíci vlny pohazují, intenzivně zatouží s mořem splynout. Solný roztok a shluk bílkovin, nic víc člověk stejně není.

Na pláži doutná oheň z vyplavených větví, vybělené a omleté pískem vypadají jako lidské kosti. Filip leží na zádech a hledá Sírius. „Až budeš beze mě, Psí hvězda tě pohlídá,“ šeptala mu ve dvaceti na stejném místě. Astrální řečičky zamilovaný holky, srpnová lovestory, stopem domů a někdy si zavoláme.

Zavolali si ještě ten den.

„To jsou k nám hosti,“ vítá Filipa v pondělí rozcuchaná hlava vykloněná z kabiny bagru, dočišťujícího základ garáží. „Pobíhalo tu místo tebe nějaký ucho v kvádru a lakýrkách a kvůli každý kravině půl hodiny telefonovalo,“ hlásí bagrista, přeřvávaje hluk stroje.

Filip kývne na pozdrav a dál si bez zájmu prohlíží hladké dno výkopu. Ovšem udělal to pěkně, externista, kdyby to byli dělali hoši z firmy, odflákli by to jako obvykle.

„Jó a slyšel jsem, že tu prej končíš,“ zakřičí znovu bagrista. „Ale to já nakonec taky, dokopáno jest,“ dodá, když zastaví motor, seskočí na zem a povytáhne si kalhoty.

„Končím. A co má bejt?“ obrátí se k němu konečně Filip, ale nezní to zlobně, spíše unaveně.

„No jenom jestli tě třeba nezajímá, jak to dopadlo s těma kostěma, když tě to tudle tak vzalo, mě napadlo.“

Filipa jako by opařil.

„Tak poslouchej: žádnej skopčák, ani skrčenec, kdepak. Ženská, pod zemí tak sto let, stará dvacet až třicet roků, už rodila, to oni poznaj, sto padesát cenťáků vejšky, tehdy norma, a díra zezadu v hlavě od ostrýho předmětu, jasnej mord. Prej nedaleko bejval za Rakouska bordel, odkud mizely holky, povídal jednou děda, když jsem byl malej, takže bych se vsadil, že to byla nějaká taková chudinka, jako dneska ty Bulharky v Teplicích nebo kde, bílý maso, pěknej humus,“ zatlemí se bagrista a zašmátrá v kapse. „Nedáš si cígo?“

„Ne, já vlastně nekouřim, díky,“ chce říct Filip, ale hlas mu vypoví poslušnost, a tak jen zavrtí hlavou a podívá se k nebi.

Stojí spolu na okraji výkopu, přivírají oči před poledním sluncem a poslouchají auta projíždějící nad nimi po magistrále.

„Máš děti, inžo?“

„Nemám. Chtěli jsme, ale nešlo to. Teď jsem o ženu přišel, nechala mě, byl jsem na ní hnusnej. A ty?“

„No já mám čtyři sviště se dvěma babama, takže se musím pěkně ohánět. Ale nestěžuju si, línej nejsem, makám rád.“

„Tak to ti závidim,“ usměje se Filip.

„Mimochodem, inžo,“ otočí bagrista dohněda opálenou tvář s živýma příjemnýma očima k Filipovi, „když jsi tu nebyl, přemejšlel jsem, jestli my dva už jsme spolu někdy dřív nedělali, tvůj ksicht je mi totiž dost povědomej.“

„Tak s tím ti nepomůžu, bohužel na lidi nemám paměť. Ale to nevadí, na jedno rezavý můžem zajít i tak, když je hotovo, ne? A neříkej mi pořád inžo, já jsem Filip.“

„No to můžem,“ podá mu bagrista rozpraskanou tlapu. „Já jsem Tony.“

 

Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Bohunka
8 měsíců před

To bylo skvělý!! 🙂

Alena Fellowes
Alena Fellowes
8 měsíců před

Vyborny

Pavel Khail
Pavel Khail
10 měsíců před

Skvělé! 🙂

Hana
Hana
10 měsíců před

Ppřečetla jsem jedním dechem. Moc hezké.

Vlasta Fišrová
10 měsíců před

Vynikající! Díky.

Tomáš Vodvářka
Admin
10 měsíců před

Vítám mezi námi Štěpána a jsem rád, že obohatil autorský pool Blogosféry. Svou dnešní povídkou nasadil vysokou laťku.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial