První slovo

V tu chvíli se pro ni zastavil čas. A co její srdce? Srdce na chvíli přestalo bít. Jakoby přemýšlelo, jestli to má vůbec ještě smysl donekonečna přesvědčovat všechny kolem o svých motivacích a citech. Stála u okna, dívala se ven do tmy, pozorujíc malá světýlka bytů od naproti. V každém z nich se něco odehrávalo. Třeba někdo zrovna prožíval to, co ona.
Tu tíseň z nepochopení, strach z naprostého odcizení se a chladu, kterou jí její láska nyní ukazuje v plné míře a ona neví, co si s tím počít. Tolik odměřenosti ještě v jeho očích neviděla.
Absolutně nerozuměla tomu, co se přihodilo. Měl to být hezký pohodový poslední den v roce.
Nějak se to zvrhlo a teď stojí, téměř nedýchá a čeká na jeho ortel, zda odejde a jak, nebo se vše promění a vysvětlí, jako už mnohokrát. Už neměla sílu ho přemlouvat, když uviděla jeho ruce zkřížené na hrudi a chladný pohled v jeho jinak veselých a laskavých očích.
Musela uhnout těma svýma. Nemohla to unést, ani pochopit. Musela odejít z pokoje, kde seděl v bojovém, nebo spíše netečném a zmrzlém posedu. Možná, kdyby to unesla, možná, kdyby mu zůstala nablízku, možná by opět dokázal navázat spojení mezi jejich srdci.
Místo toho proběhl srdeční zkrat u každého z nich. Má cenu si vyčítat, že nezareagovala jinak?
Najednou ji z jejího překotného přemýšlení vyrušilo klapnutí vchodových dveří. Důrazné, aby se opětovně, samovolně neotevřely, bez agrese, spíše takové malé bouchnutí, aby bylo slyšeno, ale neublížilo ještě víc.
Odešel bez jediného slova!? Bez vysvětlení čehokoliv a nechal ji tady samotnou!?
Běžela do pokoje, kde ještě před chvílí seděl. Proběhla všechny místnosti v bytě, jakoby nevěřila sama sobě, svým očím, tomu, co se právě přihodilo, jakoby pobíhala ve špatném snu a pořád věřila, že procitne. Ještě jednou ze zoufalství otevřela vchodové dveře v naději, že za nimi stále stojí s úsměvem a škádlivým výrazem, který prozrazuje, že si z ní jen vystřelil. Místo toho uviděla jen blikající světýlko výtahu sjíždějícího dolů. Několik sekund koukala do tmy na svítící bod, až našla sílu zavřít své dveře a už se na něj nedívat.
Cestou k velkému oknu, u kterého tak ráda sedávala a pozorovala svět, se jí začaly drát z očí slzy hořkosti a bolu. Nebyl to žádný hysterický srdceryvný pláč. Jen tiché sténání a velký příval čehosi dlouho uloženého, řinoucího se napovrch s velikou razancí a touhou být konečně projeveno a prožito. Chvíli se topila ve své slanosti a beznaději, opřená o horké topení, které ji už hodně pálilo. Možná si myslela, že dokáže spálit všechno to, co k ní nepatří. Na ruce měla červený flek, který štípal.
Každá bolest byla najednou lepší, než ta srdeční.
A pak, pak z ničeho nic zvedla hlavu ke ztemnělému nebi a přijala všechnu tu pomíjivost chvíle,
která právě proběhla. Přijala jeho odchod bez rozloučení, který nikdy před tím neudělal, přijala i jeho chlad, odmítavost a nelásku. Odložila na dno šuplíku telefon, který celou dobu křečovitě držela v ruce a přemlouvala samu sebe, ať mu nevolá. Už nechtěla.
Zčistajasna, z vteřiny na vteřinu se v ní cosi zlomilo. Rozprostřelo se kolem ní obrovské ticho, které ji naprosto pohltilo a ona, sedíc u svého velkého okna čekala na první slovo, které v jejím citu prázdnu zazní s novým přicházejícím rokem.

Už když se probudil, cítil, že s ním není něco v pořádku. V posledních dnech byl protivný i sám sobě. Nespokojený s mnoha věcmi. Už ani cigarety, u kterých hledal útěchu a uklidnění mu nechutnaly. Možná už to věděl ráno, že raději nemá jezdit a měl zůstat sám. Znal tyhle stavy moc dobře.
Čas od času to na něj přišlo. Nevýhodou bylo, že nikdy předem nevěděl, kdy si ho jeho osobní nora vyžádá. Dnes to chtěl zvládnout. Tak dlouho ji neviděl. Stýskalo se mu a jí určitě taky.
Vždyť se přeci milují. Poslední den v roce se musí políbit. Musí?! Chtějí?! Potřebují?!
Pomalu se hrabal z postele a přesvědčoval sám sebe, že to bude fajn den, i když Silvestry z hloubi duše nesnášel. Většinou se někde s někým opil, aby to přežil do rána, nebo byl naopak úplně sám a hrabal se ve svých pocitech, myšlenkách a povídal si se svými démony. Dnes to chtěl jinak.
Od první chvíle, co  před ním otevřela dveře byla veselá a vypadala spokojeně. Většinou byla šťastná, když byla s ním. Byli spolu teď tak málo. Vnější okolnosti mu nedovolovaly navštěvovat ji víc.
Oba věřili, že dočasně. Chvíli šlo všechno hladce. Povídali si, smáli se, společně uvařili oběd, u kterého pak usedli spolu vlastně poprvé. Poprvé u ní doma. Možná se to stalo už v tu chvíli. Ten pocit, že by měl k někomu zase patřit. Vzpomínky na jeho rodinu, od které kdysi před lety odešel a dodnes si to neodpustil.
„Ale ona za to nemůže, sakra!“, okřikoval sám sebe a snažil se působit uvolněným dojmem.
Každý přece měli za sebou svou minulost, své děti a rodiny, které se rozpadly. Dostali novou šanci. Možná už poslední. Všechno si to dobře uvědomoval, ale jeho nálada klesala s každým jejím úsměvem.
Tak moc se snažila, aby jejich setkání bylo perfektní. Vždy o něj úžasně pečovala, až si připadal hloupě. Chápala ho v mnoha věcech, až se mu občas nedařilo uvěřit, že je něco takového možné.
Tak moc si rozuměli. Prožívali spolu tolik krásného. Tak proč to teď sakra nejde!?
Díval se na její tuhnoucí úsměv, protože dobře viděla, že s ním není něco v pořádku. Snažila se ho rozveselit a zahnat jeho chmury povídáním, stále nabízela řešení, jak ten stav, který se prohluboval překonat.  Byl naštvaný sám na sebe, na ni, na celý svět, že se nedokáže radovat, být šťastný a pořád mu na mysl vyplouvají smutky z předešlých let. Jakoby to ani nebyl on. Odsekával jí čím dál víc, pak přestal mluvit úplně, až se mezi nimi rozprostřelo pro něj nepřekonatelné dusno, ve kterém se oba začali potápět.
Na její otázky, co se stalo, proč je takový a co může udělat, ať je to jiné, nedokázal odpovědět.
Sám tomu nerozuměl. Když bylo dusno nedýchatelné, suše, chladně a odměřeně vyřkl onu větu o svém odjezdu. Chvíli se na něj dívala, jako by její oči chtěly přečíst odpověď uloženou někde uvnitř něj. Odpověď, kterou sám neznal.
Najednou se zvedla a odešla do vedlejšího pokoje hledat útěchu ke svému velkému oknu, ze kterého tak ráda pozorovala okolní svět. Ucítil v sobě obrovský tlak, tíhu smutek a bezradnost. Věděl, že musí neprodleně odejít, jinak všechno ještě zhorší.
Když procházel kolem pokoje, ve kterém stála zády k němu a čekala, jak to všechno dopadne, uviděl její ramena, mírně se chvějící strachem, smutkem, nebo snad slzami, nebyl schopen vyslovit ani jediné slovo a raději za sebou zbaběle zaklapl dveře.
Někde uvnitř čekal, že vyběhne za ním, že se ho pokusí zastavit, ale zároveň se toho bál.
Rychle nasedl do auta, ale nedokázal hned odjet. Několikrát pohlédl na displej svého telefonu, jestli náhodou nevolala. Když se mu zklidnil srdeční tep konečně nastartoval a odjel do své samoty.
Všude kolem něj byl rachot, petardy létaly vzduchem, v dálce zněl něčí opilý smích.
Stál sám se šampaňským v ruce, myslel na ni, na jejich společné chvíle a na to, co se přihodilo.
Měl hořko v ústech, které nespláchl ani alkohol.
Zčistajasna, z vteřiny na vteřinu se v něm cosi zlomilo. Rozprostřelo se kolem něj obrovské ticho, které jej naprosto pohltilo a on, pozorujíc hvězdy nad sebou, čekal na první slovo, které v jeho citu prázdnu zazní s novým přicházejícím rokem.

4.8 5 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
10 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Hana
Hana
1 měsíc před

Skvělé! Trhá mi to srdce.

Vladimír T. Gottwald
1 měsíc před

Jo ty pocity asi každej známe, a říkáme si: kéž bych si to aspoň nepamatoval!

Vladimír T. Gottwald
1 měsíc před
Reply to  Brigita

Já s léty zjistil, že mně pomůže jedině čas, případně vyhánění čerta ďáblem ;o)

Vladimír T. Gottwald
1 měsíc před
Reply to  Brigita

Čím méně očekáváte, tím víc radosti. To se zas osvědčilo mně. 😉

Tomáš Vodvářka
Admin
1 měsíc před

Dobrý, Brigito…..

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial