Otisky dlaně na prdelkách

Můj dědeček Pavel (na úvodním snímku se švagrem a staršími bratry) pocházel z Podkrkonoší. Tatínka už nezažil, maminka mu umřela po porodu. Starali se o něho a vychovávali jej tři starší bratři. A vychovali ho dobře.

Dědeček byl štíhlý a vysoký, ale sílu měl, a ruku pevnou a kostnatou. Maminka mi vyprávěla, že zatímco babička neváhala svoje dvě holky plácnout či pokárat vařečkou, dědeček na ně ruku nevztáhl. Jen jednou. Jednou dědeček oknem zvenku zaslechl, že se jedna z nich posmívala sousedovic Olexovi, že je Rusňák. Dědeček vyšel ven, každou ze svých dcer, Hanu i Ladu, plácl jednou po zadelce, a jen tiše, beze zloby, dodal: „Nevím která to byla, tak se nějak se rozdělte, a tohle už nedělejte!“

A na závěr toho příběhu maminka dodávala: „A to bylo prvně a naposled, co nás dědeček plácnul. Ale ještě za dva dny jsme si s Ladou kontrolovaly prdelky, a tatínkovy prsty tam ještě byly vidět.“

Dědeček Pavel coby vrchní respicient Finanční stráže na československo-polském hraničním přechodu v Užoku, asi 1937, zhruba v době příběhu, kdy jedinkrát plácnul své dcery po zadelce, 

O nějakých třicet let později, zrovna pod oknem, u kterého teď sedím, jsme coby kluci po sobě s jakýmsi Zdeňkem házeli kamením. A dědeček nás napomínal. Nenapomínal nás za to házení po sobě, to ke klukům tehdy ještě patřilo – rány léčila moje babička mýdlem, vodou a drhnutím kartáčem. Dědeček nás napomínal za to, že jsme házeli špatným směrem, takže ty šutry lítaly do louky. A dědeček měl obavu, aby si pak při otavách o ty kameny sekáč nestrhal kosu.

Jenže my pitomci nedbali a házeli dál, a nějaký šutrák zas zaletěl do louky. A dědeček, ač už mu bylo přes šedesát, přiskočil tak hbitě, že jsme vůbec nestačili zareagovat, natož zdrhnout, a beze slova nám oběma plácnul jednu po prdeli.

Taky to bylo poprvé a naposled, co jsem od dědečka na zadek dostal  i já. Ovšem, vzpomenuv maminčina vyprávění, jsem se o dva dny později kroutil před zrcadlem, abych si viděl na prdelínu.

A ty otisky každého prstu tam fakt ještě znát byly.

Léto 1930 ve Volyni. Sedící zleva: Aloisie Johanna Wieserová (prababička) , Eduard Wieser (pradědeček), Hermína Applová (praprateta)., na kolenou prababičky Hana Pourová (maminka), stojící vpředu Luděk Wieser (strýc), stojící zleva: Josef „Pepi“ Wieser (prastrýc) Edova manželka, Eda Wieser (prastrýc), Marie Wieserová (prateta), Anna Pourová (babička), Pavel Pour (dědeček), Aloisie „Lola“ Wieserová (prateta), Věra Wieserová (prateta).

5 6 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
13 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
1 měsíc před

Máš krásnou minulost, Vladimíre. Dík i za ty fotky…

Tomáš Vodvářka
Admin
1 měsíc před

Četl jsem to a čtu. Psal jsem mu, jestli by nechtěl u nás psát, zatím neodpověděl (nevím, jestli chodí na messenger). Byl bych moc rád, jeho psaní je čtivé co do formy i obsahu…..

Hana
Hana
1 měsíc před

Jednou jsme si psali přes messenger. Takže snad chodí.

Hana
Hana
1 měsíc před

Dědeček byl patrně moudrý samorost. Už jsem téméř zapomněla na fungující výchovné metody. Škoda, že takového dědu neměla dvojice, se kterou se setkal autir nedávno zveřejněného blogu “ Zoufalá bezmoc”.

Adéla Vodvářková
Admin
1 měsíc před
Reply to  Hana

Nevím, jestli násilí by z nich udělalo lepší lidi. Myslím, že těm v dětství chyběl spíš vzor a pozornost.

Hana
Hana
1 měsíc před

Jen houšť:)

Brigita
1 měsíc před

Vladimíre velmi děkuji za vtipný, laskavý a osobní příběh.. To já můžu 😊

Brigita Tóthová
1 měsíc před

Těším se na další příběhy

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial