Otisky dlaně na prdelkách

Můj dědeček Pavel (na úvodním snímku se švagrem a staršími bratry) pocházel z Podkrkonoší. Tatínka už nezažil, maminka mu umřela po porodu. Starali se o něho a vychovávali jej tři starší bratři. A vychovali ho dobře.

Dědeček byl štíhlý a vysoký, ale sílu měl, a ruku pevnou a kostnatou. Maminka mi vyprávěla, že zatímco babička neváhala svoje dvě holky plácnout či pokárat vařečkou, dědeček na ně ruku nevztáhl. Jen jednou. Jednou dědeček oknem zvenku zaslechl, že se jedna z nich posmívala sousedovic Olexovi, že je Rusňák. Dědeček vyšel ven, každou ze svých dcer, Hanu i Ladu, plácl jednou po zadelce, a jen tiše, beze zloby, dodal: „Nevím která to byla, tak se nějak se rozdělte, a tohle už nedělejte!“

A na závěr toho příběhu maminka dodávala: „A to bylo prvně a naposled, co nás dědeček plácnul. Ale ještě za dva dny jsme si s Ladou kontrolovaly prdelky, a tatínkovy prsty tam ještě byly vidět.“

Dědeček Pavel coby vrchní respicient Finanční stráže na československo-polském hraničním přechodu v Užoku, asi 1937, zhruba v době příběhu, kdy jedinkrát plácnul své dcery po zadelce, 

O nějakých třicet let později, zrovna pod oknem, u kterého teď sedím, jsme coby kluci po sobě s jakýmsi Zdeňkem házeli kamením. A dědeček nás napomínal. Nenapomínal nás za to házení po sobě, to ke klukům tehdy ještě patřilo – rány léčila moje babička mýdlem, vodou a drhnutím kartáčem. Dědeček nás napomínal za to, že jsme házeli špatným směrem, takže ty šutry lítaly do louky. A dědeček měl obavu, aby si pak při otavách o ty kameny sekáč nestrhal kosu.

Jenže my pitomci nedbali a házeli dál, a nějaký šutrák zas zaletěl do louky. A dědeček, ač už mu bylo přes šedesát, přiskočil tak hbitě, že jsme vůbec nestačili zareagovat, natož zdrhnout, a beze slova nám oběma plácnul jednu po prdeli.

Taky to bylo poprvé a naposled, co jsem od dědečka na zadek dostal  i já. Ovšem, vzpomenuv maminčina vyprávění, jsem se o dva dny později kroutil před zrcadlem, abych si viděl na prdelínu.

A ty otisky každého prstu tam fakt ještě znát byly.

Léto 1930 ve Volyni. Sedící zleva: Aloisie Johanna Wieserová (prababička) , Eduard Wieser (pradědeček), Hermína Applová (praprateta)., na kolenou prababičky Hana Pourová (maminka), stojící vpředu Luděk Wieser (strýc), stojící zleva: Josef „Pepi“ Wieser (prastrýc) Edova manželka, Eda Wieser (prastrýc), Marie Wieserová (prateta), Anna Pourová (babička), Pavel Pour (dědeček), Aloisie „Lola“ Wieserová (prateta), Věra Wieserová (prateta).

Subscribe
Upozornit na
guest
13 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
10 měsíců před

Máš krásnou minulost, Vladimíre. Dík i za ty fotky…

Tomáš Vodvářka
Admin
10 měsíců před

Četl jsem to a čtu. Psal jsem mu, jestli by nechtěl u nás psát, zatím neodpověděl (nevím, jestli chodí na messenger). Byl bych moc rád, jeho psaní je čtivé co do formy i obsahu…..

Hana
Hana
10 měsíců před

Jednou jsme si psali přes messenger. Takže snad chodí.

Hana
Hana
10 měsíců před

Dědeček byl patrně moudrý samorost. Už jsem téméř zapomněla na fungující výchovné metody. Škoda, že takového dědu neměla dvojice, se kterou se setkal autir nedávno zveřejněného blogu “ Zoufalá bezmoc”.

Adéla Vodvářková
Admin
10 měsíců před
Reply to  Hana

Nevím, jestli násilí by z nich udělalo lepší lidi. Myslím, že těm v dětství chyběl spíš vzor a pozornost.

Hana
Hana
10 měsíců před

Jen houšť:)

Brigita
10 měsíců před

Vladimíre velmi děkuji za vtipný, laskavý a osobní příběh.. To já můžu 😊

Brigita Tóthová
10 měsíců před

Těším se na další příběhy

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial