Nešahej mně na kolínko!

Stropha XLIV
Nechtěla Andulka jehláře, jehláře, jehláře,
až jí tu jehličku vokáže, vokáže jí ji!
Von jí tu jehličku vokázal, vokázal, vokázal,
až se jí věneček rozvázal, rozvázal se jí!

Refraine
Nešahej mně na kolínko, tam je samá kost,
tam je samá kost, tam je samá kost,
šáhni radši na stehýnko, tam je masa dost,
tam je masa dost, a dost!

Tuhle písničku jsem poprvé slyšel před padesáti roky v chotýšanské hospodě, kde jsme si lili pivo do hlav s Honzou, Vaškem a Karlem. Hrál ji v hospodě místní šraml, a sloky začínal jakýsi děsně starý plešatý sympaťák z Prahy, tuším prý architekt, zbytek a refrén jsme hulákali unisono. Písnička měla asi šedesát slok, byla tudíž děsně dlouhá, a my byli ve formě, takže toho piva jsme do hlav nalili dost, pročež jsem některé pozdější sloky zčásti prochrápal na stole, a připojoval se až k burácivému refrénu, protože ten mne vždycky budil.

A druhý den ráno nám paní Šilhová, Honzova maminka, uvařila pivní polívku, abychom nevyšli z formy, a Honzův táta, místní kostelník, nám k tomu hrál na harmonium, aby nám nechyběl ani hodnotný umělecký hudební doprovod.

A pak jsme pokračovali směrem ku Konopišti. Ovšem se zastávkami na občerstvovacích stanicích, v Jemništi a v Dobříčkově a v Struhařově a vůbec, to abychom si tu formu doladili. A cestou jsme blábolili dvě stupidní, rádobyvtipné průpovídky: „Pánové, jsou tady Dánové!“ a „Nakonec přišel Japonec!“ a děsně jsme se těm kravinám tlemili, jak už to tak adolescenti dělávají. – Akorát, že tehdy se neříkalo adolescenti, ale puberťáci. A když jsme zrovna nemleli o Dánech a Japonci, tak aby nám nechyběl umělecký hudební doprovod, jsme vyřvávali tu pro nás funglovou písničku o tom, koho všechno to původně Andulka nechtěla a co všecko jí kdo vokázal.

A tak jsme prostřídali kováře a perlíček, truhláře a hoblíček, bednáře a soudeček, včelaře a žihadlo, pekaře a rohlíček, dřevaře a poleno, jehláře a jehličku… Ale všechny sloky jsme si po té bohatýrské noci nepamatovali, tak jsme přidávali nové sloky vlastní: odboráře a samopal, koulaře a kouličky a otrokáře, co Andulce vokázal čerňocha… A když jsme hulákali o tom, že nechtěla Andulka bachaře, až jí ten pendreček vokáže, tak to už jsme šli po Benešově a proti nám šli absolventi páté B. Tak se tehdy říkávalo příslušníkům Veřejné bezpečnosti (to bylo něco jako dnes policajti, akorát obvykle mnohem blbější). A ti si naši uměleckou produkci nezasloužili, pročež jsme jen konstatovali: „Pánové, jsou tady Dánové!“ a zapadli jsme doladit formu do občerstvovací stanice Zlatá hvězda.

A anžto se nám cestou přes Benešov stavěla do cesty jedna občerstvovací stanice za druhou, měli jsme formu tak dokonale vyladěnou, že na Konopiště  jsme dorazili až po setmění. A tak jsme si už v zámeckém parku jen odzpívali čepobití, jak nechtěla Andulka houbaře, až jí ten  křemeňáč vokáže, a zabivakovali jsme pod odkvétajícím pěnišníkem. Ale ani pak nám nechyběl hudební doprovod, poněvadž nás celou noci budilo řvaní pávů. Jestli řvali o Andulce, to nevím, já pávsky neumím.

Rosa, zima a neutuchající paví ryk nás vyhnaly z pelechů už za kuropění. Teda vlastně za kurvopění, protože těm uřvaným ftákům jsme určitě neříkali kurové. A tak jsme se zašli umýt do zámeckého rybníka. A já z toho rybníka klidně i upil, protože po tom ladění formy a po benešovském pivu už bylo víceméně jedno, co piju. Načež jsme se usnesli, že bychom neměli riskovat přetrénování, takže můžeme v tom ladění formy klidně vysadit ve prospěch zdokonalení ve vědách historických. I ubrali jsme se na nádvoří, kde Karel okamžitě humorně zahlásil: „Pánové, jsou tady Dánové!“ A z pokladny vyjukla slečna: „Jak to víte? Vždyť ta výprava Dánů už je na prohlídce čtyřicet minut, ty jste nemohli potkat!“

Než by stánkař vokázal Andulce páreček, přišla řada i na prohlídku naši. Už víme, že „hradbylzaložen,“ „naportrétuvlevo,“ „cestoudosarajeva“ apod. A když nám průvodkyně prozradila historickou informaci „tadyodložte papuče,“ byli jsme zas na nádvoří, a Karel žertovně utrousil: „Nakonec přišel Japonec!“ A na nádvoří vstoupilo padesát fotoaparátů, doprovázených pětatřiceti japonskými turisty.

Jo, jen tak mimochodem; tomu děsně starému plešatému architektovi z Prahy tehdy mohlo být tak o deset až dvacet let míň, než je teď mně…

Subscribe
Upozornit na
guest
10 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Hana
Hana
10 měsíců před

Vy jste byl teda čertovo kvítko. Doufám, že i dnes byste klidně na takovou cestu se zpěvy vyrazil, teda kdyby to šlo a občerstvovny byly otevřeny. A ti Dánové a Japonc – to byla určitě cílená náhoda😊.

Hana
Hana
10 měsíců před

Důležité je chtění. Ona si vás nějaká příležitost “v přízemí” najde.

Hana
Hana
10 měsíců před

Já myslela, že ti vaši kámoši už taky krapet vyrostli😊.

Tomáš Vodvářka
Admin
10 měsíců před

Je zajímavé, že se nejvíce pamatují ty opilecké historky z doby rané adolescence či předcházející krátce tomu. Připomněls mi dlouhých 5let na medině v Olomouci, ranní tahy městem, když už nám nikdo nenalil a kdy nás honili oni „absolventi 5 B“ (díky za termín, neznám…).

Vlasta Fišrová
10 měsíců před

Príma počteníčko, Vláďo 🙂 hihihihihihihihihihihi

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial