Dívka, co držela hamburger jako prase kost

Občas se všichni někomu s chutí zachechtají. Dotyčnému situace humorná připadat nemusí. Naopak. Může cítit ponížení a jeho sebedůvěra utrpí. Přesto stačí jediný člověk, který se nesměje a všechno může být jinak.

   „Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij.“ John Lennon britský hudebník 1940 – 1980

Na obličej mi dopadlo několik kapek vody. Nepršelo. Jen je sem přinesl trochu silnější vítr z nedalekého rozprašovače vody, který sloužil městskému parku. Seděl jsem na zahrádce, která patřila jednomu rychlému občerstvení a cpal se hamburgrem.

Chutnal skvěle. Stejný názor mělo asi deset lidí sedících okolo mě, kteří si tiše pomlaskávali. Tvořili jsme zvláštní společenství, ve kterém nikdo nevzdychal a nepřemýšlel nad zásadami správné výživy. Proč taky. Co by mělo být na hovězím hamburgru nezdravého? Ta houska?

Bylo poledne. Příjemný čas sem přišli strávit především úředníci z blízkého úřadu a několik pracovníků banky od naproti. Občerstvení bylo umístěno kousek od zelenajícího parku a stranou od hluku města. Sice sem doléhal, ale nijak nepříjemně. Hosté seděli u malých stolků ve stínu několika nedalekých vzrostlých dubů a bříz. Voda a čerstvá tráva z parku ochlazovaly vzduch a zdařile mírnily vedro. Dokonalá chvíle.

Chystal jsem se k dalšímu kousnutí do mletého hovězího, které vyvolávalo euforické pocity podobné kouření marihuany, když se na zahrádku přiřítila dívka. Její vysoké podpatky klapaly po dřevěné podlaze a vytrhovaly hosty ze soustředění. Dosud zde bylo ticho jako v kostele. Všichni si užívali výtečné jídlo a nepřáli si být rušeni. Teď bylo po klidu a všichni dávali své rozladění najevo zamračenými pohledy.

Sotva třicetiletá pohledná dívka měla na sobě žlutý kostýmek. V jedné ruce třímala mobilní telefon, jako kdyby s ním chtěla někoho praštit. Na rameni se jí houpala taška s notebookem, kterou pohodila na židli u vedlejšího stolu. Naproti ní seděl starší muž, pravděpodobně důchodce, který se právě nacházel v hovězí extázi a mračil se o něco více než ostatní. „Prosím, pohlídejte mi ho!“ Věta nezněla jako prosba, spíše šlo o rozkaz, protože ji pronesla důrazným hlasem. Chlapík neochotně nakrčil nos. Přísně se na něj podívala, otočila se a běžela k výdejnímu okénku pro hamburger. Při čekání vyťukala někoho na telefonu. Celá se klepala. Zřejmě nedočkavostí.

„Ty vole!“ Vykřikla, až sebou všichni trhli. „Normálně tam jdu, chápeš? Normálně mě k sobě pustili! Chápeš? Za čtvrt hodiny jdu normálně na to! Chápeš?“ Možná její kamarádka nebo kamarád na druhé straně mobilu normálně chápali, jen na zahrádce nikdo nechápal. Proč proboha ta žlutá příšera řve a nenechá nás o polední pauze v klidu najíst? Chvíli bylo ticho a dívka přikyvovala. Z druhé strany se pravděpodobně valila lavina gratulací.

„Od rána jsem nejedla. A teď, chvilku před prezentací, mám šílený hlad. Musela jsem si koupit narychlo hambáč, ten jsem měla naposledy v patnácti! Chápeš?“ Starší muž u stolu, který nedobrovolně hlídal notebook, vyvalil oči k nebi. Právě dožvýkal a upíjel z pet láhve čistou vodu. Konečně hovor uzavřela: „Tak čau!“ Zavěsila a mobil pohodila na desku stolu před sebe.

Většinu nešikovných lidí lze poznat hned při prvním setkání. Tady to děvče bylo od pohledu matla. Držela hamburger nemotorně v jedné ruce jako prase kost. Každou chvíli se dala čekat nějaká katastrofa a já byl docela rád, že s ní nesedím u jednoho stolu. Měl jsem na sobě bleděmodrou košili s krátkým rukávem a světlé kalhoty, na nichž by se skvrny od hořčice nebo dresingu vyjímaly.

Starší muž, který s dívkou sdílel místo u stolu, mohl být ve větším klidu. Neměl na sobě nic výrazně světlejšího a pravděpodobně se nemusel vracet do práce. Naše oči se potkaly. Měl je dobrácké a usmívaly se. Pochopil jsem, že si myslí totéž, co já.

Byla docela zábava ji sledovat. Nejdříve otevřela pusu, jak nejvíce to šlo. Chtěla uhryznout velký kus, ale potom si to rozmyslela, otvor v ústech zmenšila o polovinu a lehce si uždibla kousek. Do očí jí vyhrkly slzy a začaly stékat po tváři. Ne ze stresu před prezentací. Viníkem byl někdo jiný. Habanero. Dala si kus hovězího s mexickým kořením.

Tekoucí slzy lehce rozmazávaly její makeup. Zřejmě zapomněla, že na ni čeká důležitá schůzka. Musela mít šílený hlad, protože znova doširoka otevřela ústa, která tak vypadala jako vrata od garáže kamiónu. Dívku silné koření neodradilo, ani obrovitý hamburger. Jenže byl zjevně nad její síly. Vsunula kus do pusy a prudce stiskla čelisti. Někdo ji měl varovat, že má kousat pomalu a opatrně. Pozdě.

Náhlým prudkým tlakem z housky vyletěla červená omáčka. Cákla přes celý stůl směrem k překvapenému staršímu pánovi. Několik kapek dopadlo na stolek těsně před něj. Zřejmě je nezaregistroval, protože zaraženě bez pohnutí čekal, co se bude dít dál. Překvapená slečna se vyděsila, okamžitě nakláněla hlavu do všemožných úhlů a začala si prohlížet svůj zářivě žlutý kostýmek. Když zjistila, že na něm nic nemá, oddechla si. To byla chyba. Přestala dávat pozor na zbytek hamburgru, který držela v papírovém ubrousku. Z něj omáčka nepozorovaně tekla a odkapávala na stůl.

Všimla si toho, až když jí něco mazlavého klouzalo mezi prsty. Vyjekla a udělala další chybu. Upustila mexickou dobrotu na zem, kde se rozstříkla na její boty. Dívka se na ně chtěla podívat a sehnula se ze židle pod stůl. Omáčka zatím nemilosrdně pokračovala v cestě za konečným vítězstvím. Když dívka dřepěla a studovala škody na lodičkách, červené nadělení teklo dál. Dopadlo na její prsa a vytvořilo červený prskanec. Dívka se lekla, prudce zvedla hlavu a udeřila s ní do stolu. Já to věděl. Matla.

Rozhostilo se ticho. Jen v dáli houkalo několik sanitek, které sváželo do nemocnice kardiaky kolabující v panujícím vedru. Bál jsem se pod stůl podívat. Najednou zarachotila židle a dívka se pomalu škrábala nahoru. Ztěžka dosedla. Na šatech měla červenou omáčku. V rozcuchaných hnědých vlasech se jí ve sluníčku něco zalesklo, možná krev. Zakymácela se a položila obě dlaně na stůl, aby získala oporu. Kostýmek měl dlouhé rukávy, takže si nevšimla, že si je právě taky umazala. Dokonáno jest.

Úředníci státu a korporátu se rozchechtali. Každý se smál jinak. Paní u stolku napravo, hýkala jako osel. Vlevo seděl muž, který musel zpívat ve sboru, protože jeho baryton přehlušoval divokou jízdu sanitek. Dáma naproti decentně pískala. Ostatní hosté nezaostávali. Všechno se slévalo v jeden velký řehot a dívka musela mít pocit, že se jí vysmívá celý svět. Jediný, kdo se k úředníkům nepřidal, byl starší muž, co s ní seděl u stolu.

Vstal a přistoupil k ní. Sjel všechny zamračeným pohledem a zavrtěl hlavou. Pohladil ji po vlasech, podal pet láhev s vodou a balíček papírových kapesníků. „Vůbec nic si z toho nedělejte, slečno. To se může stát každému. Smát se vám mohou jen hlupáci. Běžte se umýt.“ Všichni zmlkli. Dívka si utřela slzy. „Děkuji,“ zašeptala. Z brašny na notebook vytáhla zrcátko a přesunula se na trávník k rozprašovači vody. Namáčela si kapesníky a poctivě jimi šudlala kostýmek. Pracovala systematicky a rychle. Nakonec popadla tašku s notebookem a utekla pryč.

Myslím, že dívka prezentaci stihla a dopadla dobře. Musela sice stát před zákazníkem v mokrém kostýmku, vyzdobeném šulky z papírových kapesníků a s rozmazanými očními stíny. Měla však hlavu nahoře a u srdce jí bylo dobře. Věděla, že existuje alespoň jeden člověk, kterému není k smíchu.

Psáno pro iDNES.cz

Prezentace je výsadkem v nepřátelském území. Píseň Kde je ten míč, zpívají autoři a výsadkáři Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Zdroj: YouTube.cz

 

0 0 vote
Article Rating

Autor: Jan Šik

"Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině". William Blake

Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Michaela Klímová
14 dní před

Nepropást okamžik, kdy vystoupit z davu, je odvaha i umění. Moc hezké!

Vladimír T. Gottwald
16 dní před

Díky, Jene, to bylo velice milé počtení!
🤠

Vladimír T. Gottwald
16 dní před
Reply to  Jan Šik

Nápodobně, Jene, a nejen večer!

Tomáš Vodvářka
Admin
17 dní před

Jsem rád, že je to psáno i pro Blogosféru, anžto je to psaní pěkné.