Židovský humor XXIV.
Po delším čase „sebrané spisy“ humoru, který mám rád a kterému rozumí prý jen Židé a Češi. Tak do toho
Přijde Roubíček za Kohnem.
„Kohn, poslouchaj, voni spali s mojí ženou!“
„Momentík, kouknu se do diáře … ano, spal.“
„Ale to se mi vůbec nelíbí!!“
„Momentík, kouknu do diáře … ani mne se to nelíbilo!!!“
Umírá Sára Birnbaumová, smířená na loži a vedle ní její manžel Izák. Najednou Sára řekne: „Izáku, slib mi, že mi splníš poslední přání“. Izák na to: „No, samozřejmě, to je přeci jasné“.
Sára vece: “ Víš, že jsem tady v Brně nebyla moc spokojená, chtěla bych, abys mě pohřbil v Budapeštii, kde jsem se narodila.“
Izák se zamyslí a pak řekne: “ Sára, já tě pohřbím tady v Brně a kdybych zjistil, že se ti tady nelíbí, nechám tě převézt do Budapešti.“
„Rebe, pomoz mi, já jsem asi mešuge! Už čtyři týdny slyším hlasy, které mi říkají, co mám dělat.“
„Uklidni se, Avrume! To neznamená, že jsi mešuge, to znamená, že ses před měsícem oženil.“
Kohn s Roubíčkem jsou na služební cestě v Paříži a zajdou do bordelu. Každý zaleze do jedněch dveří, a když zase vyjdou ven, Roubíček se protáhne a prohlásí: „Teda Kohn, abych jim pravdu řek´, tak je úplně stejné, jako s mojí manželkou!“ Kohn pokýve hlavou: „To jim mohu potvrdit, pane Roubíček!“
Sára řekla Mošemu, že od té doby co jsou manželé, musí si vzít každý den nové ponožky. A výsledek se brzy dostavil….
Za týden se Moše nevešel do bot.
Dva Židé z Brodu byli na obchodní cestě ve Vídni pozváni bohatým továrníkem na večeři.
Byli diskrétně, ale velmi důrazně upozorněni, že hostitel dbá na čistotu a aby si vyměnili alespoň košili.
Slíbili a vrátili se zpět do hotelu. Po cestě říká jeden druhému: „Ty, Oskare, jaký to má smysl, když já ti dám svou košili a ty zase svou mně?“
Hetta byla typická židovská drbna a samozvaný strážce morálky obce. Jednoho dne před lidmi obvinila Moisheho, že je alkoholik, protože viděla jeho auto zaparkované před obchodem s vínem. Moishe byl moudrý člověk. Jen se na ni dlouze zadíval, neřekl ani slovo a odešel. Později večer zaparkoval auto před Hettiným domem a nechal ho tam až do rána.
Rabín z Mukačeva celý život touží dát si aspoň jednou vepřové. Ale protože ví, že v Mukačevu ho všichni znají, odjede do Kyjeva, sedne si do restaurace a poručí si nejlepší vepřové, které mají. Čeká a těší se, když v tom se otevřou dveře a vstoupí předseda tamní židovské obce. Rabi, kde oni se tu berou? Rabín neví, co má dělat, ale vtom už mu z kuchyně vezou celé pečené selátko s jablkem v hubě. Položí ho před rabína, ten se na ně koukne a otočí se ke kolegovi: „No, to by jeden nevěřil, jak tady servírujou jablka.“
Gelb způsobil dopravní nehodu. Navštívil advokáta, aby mu pomohl.
„Jestli jsem vám dobře rozuměl,“ řekl mu advokát, když ho vyslechl „musíme soudu dokázat, že cyklista, jehož jste srazil, křižovatkou proletěl v rychlosti 130 kilometrů v hodině, a kočka, která přeběhla přes cestu, byla tak velká, že vám bránila ve výhledu…“
A nakonec jeden z těch drsných:
Bavily jsme se včera s mámou o našich židovských předcích:
„A prababička Ela taky skončila v koncentráku?“
„Ne, ta měla štěstí, ta umřela v osmatřicátým na tuberu.“
Dovoluji si přidat dva klasické kousky, které jsem tu ještě nenašel:
Pan Kohn na smrtelné posteli. Kolem něho rodina. Slabým hlasem: „Sára, moje žena, Rebeka, moje dcera, Icik, můj syn“ a dodá silným hlasem: „A kdo je ve kšeftě?“
.
Pane Kohn, maminka říkala, že už u Vás nebudeme nakupovat, protože vy Židi jste nám zabili Ježíška.
Ale Janičko, to jsem nebyl já, to Roubíček odnaproti.
To byla finta! Schválně jsem ty dvě anekdoty přehodil, abych Vás zmátl! Heč!