Sólo pro Krkonoše

Vždycky jsem si myslela, že lidé, co se toulají po horách sami, jen tak s batohem, jsou životní ztroskotanci, jejichž sny jsou dávno pohřbené. Vyrazit sólo do hor jsem totiž já sama zatoužila přesně v době, kdy mi bylo jedno, jestli umřu zítra nebo včera. Jenže zkrachovalci mívají k činu většinou hodně daleko, a tak jsem tehdá nešla nikam ani já.

I dneska mě k rozhodnému kroku musely dokopat okolnosti. Kombinace korona-uzávěrek hranic a špatného počasí zkazily můj původní záměr vyrazit s partou přátel do hor do Německa nebo Rakouska. Stála jsem v předsíni se zabaleným batohem, měla zajištěné hlídání na celý víkend a vůbec žádný plán. A tak jsem si vzpomněla na jeden starý sen…!

Krkonoše hlásily slunečné počasí a terén, který i přes můj nulový stav nachozených kilometrů s batohem, jsem schopná zvládnout. Bylo rozhodnuto! Auto jsem nechala ve Špindlerově mlýně u Orea Resort Horal, za což jsem zaplatila 300 Kč na celý víkend. Pokuřující personál z vedlejšího pensionu mi sice radil, abych nic neplatila, že mezi tolika zaparkovanými auty se jedno navíc ztratí, ale protože nejsem žádný rebel a poslední, co bych chtěla v neděli po návratu z kopců řešit je odtažené auto, pokorně jsem zaplatila. Nemusela jsem jít do kopce ani pět minut, abych narazila na Hotel Panorama, kde se dá odstavit auto na celý víkend za pouhé dvě stovky. Asi lehce si dokážete spočítat, co je výhodnější. Příště budu chytřejší i já.

Čirá nádhera

Jsem snad jediná, kdo po třetí odpoledne začíná stoupat Starou Bucharovou cestou (po červené) do hor. Všichni jdou opačně, vrací se dolů do barů a luxusních postelí ve Špindlu. Šťastně se culím do všech stran, alespoň první tři kilometry určitě. Při čtvrtém kilometru stoupání po kamenité stezce začíná moje krosna povážlivě těžknout. Ve snaze ulevit si od přebytečných kilogramů vypiju litr vody, sním dvě májky s chlebem a jednu tatranku. Když vysupím na Kozí hřbety, chce se mi tak trochu blinkat, ale nadšení nepolevuje. Výhledy jsou božské! Ignoruju bolavá stehna a těch pár metrů, co mi schází k dobytí Krakonoše (1422 m n. m.) ještě udělám. Je krátce před šestou večer, sluníčko se začíná do kopců opírat z boku a já se kochám tou nádherou! Nikde ani živáčka.

Luční pohoda

Ještě než jsem si na společné noclehárně Luční boudy rozbalila svoji karimatku a spacák, slupla jsem dva malé paroháče (pivo z místního pivovaru, 70 Kč) a pokochala se západem slunce. Až pozdě opět zjišťuju, že jsem se měla nejdřív ubytovat, páč potom bych měla 20% slevu na outratu. Tak zase příště… Při požívání dalších paroháčů se od dvou sympaťáků dozvídám, že kdo nejde zítra na východ slunce na Sněžku, jako by tu ani nebyl. A protože jsem velmi adaptabilní a podléhám davovým náladám je jasné, že jdu taky. A nejsem fakt sama. Budíky ve společné noclehárně zvoní už od 3:30, jak skupinky lidí postupně odcházejí za ranní nádherou. Já sice opouštím spacák až ve 4:50, přesto stojím už v 6:00 v nejvyšším bodě České republiky (který prý jen tak mimochodem leží v Polsku). Ledový vítr odfouknul jediný mrak bránící výhledu a paprsky ozařují obzor. Nádhera! Jen mě překvapuje množství lidí, kteří se odhodlali ještě za tmy opustit teplou postel. Tolik šílenců pohromadě!

• Orea Resort Horal – Luční bouda 5,2 km
• Luční bouda – Sněžka a zpět 7,2 km
• nocleh ve společné místnosti s vlastním spacákem + snídaně – 580 Kč

Polské Krkonoše

Ranní něžnou a tichou krásu hor začínají po 10 hodině kazit horalové od sousedů – cześć, cześć, cześć  – no, nazdar. Ale slušně vychovaní jsou, to zase jo. Šlapu po kamenitém chodníku po krkonošském hřebeni a množství turistů mi trochu kazí náladu. Ale co se dá dělat, hory jsou všech.

Od Špindlerovy boudy turistů ubývá, zato přibývá starostí. Kopec přede mnou se staví na zadní, a to jsem měla jenom jedno pivo. Začínají mě bolet lýtka, stehna, za krkem, mezi lopatkami, kotníky a taky strašně funím… Za Petrovou boudu se svalím do roští a dělám, že svačím. Ve skutečnosti už nemůžu… Ani jíst! Jsem nejpomalejší z nejpomalejších. Cvakání chodeckých holí důchodců, kteří mě předbíhají, mě přivádí k šílenství. Dlouze fotografuju Ženské kameny, u Mužských dlouze ležím. Vážně je to s mojí kondičkou tak špatné? Když vidím všechny ty scvrklé usměvavé obličeje kolem, je mi jasné, že věkem to nebude. Ještěže jdu sama!

Když už si myslím, že jsem všechny vrstevnice zdárně překonala, otevírá se přede mnou pohled na Vysílač Sněžné jámy. Je zoufale daleko a zoufale vysoko! Sunu se tak pomalu, že je mi to vážně až trapný. Zachraňuje mě až dramatická scenérie Sněžných jam, která mě natolik uchvacuje, že zapomínám na jistou smrt vyčerpáním. Netušila jsem, že v Krkonoších mě čekají tak dramatické scenérie. Nejde to moc vyfotit, takže si sem pro tu krásu musíte vylézt sami. Vyfotila jsem vám alespoň mě.

Osvěžená zážitkem klopýtám poslední kilometry k Labské boudě a znovu jsem fascinovaná. Tentokrát obludností stavby. Děsivé mi připadají i čtyři patra schodů, které musím sejít z recepce do podpalubí, kde jsou ubytovaní lakomci, kteří nechtějí dát dva tisíce za standardní pokoj.

Večer poslouchám z terasy hotelu, jak jeleni mocně lákají samičky a jednoho lidského samce, jak se snaží zlákat mě. Může mi zaplatit pivo, to klidně může!

• Luční bouda – Labská bouda 15,5 km
• nocleh na zemi s vlastním spacákem + snídaně – 650 Kč

Návrat do reality

Po těle těžko, zato na duši lehko. Do deseti hodin nepotkávám cestou Labským dolem (po modré) ani živáčka. Je svěží slunečné ráno, a kdyby mě tak nebolely nohy a netížil batoh, poskakuju radostí jako kamzík. Je mi trochu líto, že moje sólo výprava už končí, ale na druhou stranu jsem šťastná, že jsem to konečně dala!

Neočistila jsem svojí duši, nenašla jsem v samotě hor skrytou pravdu, ani jsem se nestala lepším člověkem. Prostě jsem si jen užila jeden báječný víkend v horách! Všem osamělým tulákům se tímto zpětně omlouvám. Nemusí to být nutně zoufalci, oni to jsou vlastně docela šťastný lidi.

• Labská bouda –  Orea Resort Horal 10,6 km

Další mé nevšední zážitky z cest najdete na Spolucestou.cz

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články