Lidumilů jak nasráno…
Klasik kdys děl, že „moudro se v putyce rodí z pivní pěny.“ A jak tak občas opodál pivařů coby dočasně abstinující alkoholik přidřepnu s cigárem a kafem, promluvy nehoden toliko naslouchám…
Vyronil tak ze sebe onehdá, takhle v podvečer, zhruba čtvrt na šest mohlo být, zas jednou Fífa náročnou sentenci: „… voni sou, čéče, prostě lidumilnej národ! To bys je prostě musel slyšet, Mikeš! (škyt) Hele, to voni třeba vodlili tak vobrovskej zvon, že při jeho zvonění by každej vohluchnul. A víš, co s nim uďáli? Ty víš houno, ale já to vim, páč to řekli. Voni řikali, že dyž sou teda lidumilové (škyt), tak na něj prostě radšejc nikdá nezazvonili. – To čučíš, Mikeš, co?! – A pak vyrobili takovej ňákej vobrovskej štyrycetitunovej kanón, a že sou lidumilové, tak z něj nikdy nevystřelili. Anebo náhodou postavili hafo politickejch arestů a lágrů, a jak sou lidumilové, tak žádný politický vězně nikdá neměli, chápeš, Mikeš? No a taky třeba jako ňák napadli a vokupovali ňáký státy, ale páč jsou lidumilové, tak si ty státy prej potom zas vosvobodili (škyt-škyt). A to si představ, že eště taky zvládaj vyrobit kvanta ňákýho děsně smrtedlnýho jedu, ale tim jedem nikdá nikoho nevotrávili, páč sou lidumilové. – Je to tam prostě (škyt) jeden lidumil vedle druhýho!“
(škyt-škyt-škyt)
„Hele, lidumilů jak nasráno, co?!“ tlemil se přes celou hubu Mikeš. „Fífo vole, ty seš vůl! – Ty seš takovej vůl, že ani nevíš, jakej seš vůl! Páč ty už ani nejsi vůl jak anděl, anobrž seš tak děsnej vůl, až bučíš v azbuce!“
A nastalo ticho, a já už vůbec nehlesl, toliko kafe usrkl a dal si čouda, a dál jsem se tvářil, že vůbec neposlouchám, že jsem vlastně pouze jakási nahluchlá stařenka kořenářka, která jen tak mimochodem putuje výčepem cestou od šumavských hvozdů, snad kamsi ke Karpatům…
Zdá se, že v šumavských hospodách jest veselo až k popukání.
Inu, kterak dí se na Královácku: „Prdel holt muší bejt, jináč by sis ani nepšouk.“
🤠