Lidumilů jak nasráno…

Klasik kdys děl, že „moudro se v putyce rodí z pivní pěny.“ A jak tak občas opodál pivařů coby dočasně abstinující alkoholik přidřepnu s cigárem a kafem, promluvy nehoden toliko naslouchám…

Vyronil tak ze sebe onehdá, takhle v podvečer, zhruba čtvrt na šest mohlo být, zas jednou Fífa náročnou sentenci: „… voni sou, čéče, prostě lidumilnej národ! To bys je prostě musel slyšet, Mikeš! (škyt) Hele, to voni třeba vodlili tak vobrovskej zvon, že při jeho zvonění by každej vohluchnul. A víš, co s nim uďáli? Ty víš houno, ale já to vim, páč to řekli. Voni řikali, že dyž sou teda lidumilové (škyt), tak na něj prostě radšejc nikdá nezazvonili. – To čučíš, Mikeš, co?! – A pak vyrobili takovej ňákej vobrovskej štyrycetitunovej kanón, a že sou lidumilové, tak z něj nikdy nevystřelili. Anebo náhodou postavili hafo politickejch arestů a lágrů, a jak sou lidumilové, tak žádný politický vězně nikdá neměli, chápeš, Mikeš? No a taky třeba jako ňák napadli a vokupovali ňáký státy, ale páč jsou lidumilové, tak si ty státy prej potom zas vosvobodili (škyt-škyt). A to si představ, že eště taky zvládaj vyrobit kvanta ňákýho děsně smrtedlnýho jedu, ale tim jedem nikdá nikoho nevotrávili, páč sou lidumilové. – Je to tam prostě (škyt) jeden lidumil vedle druhýho!“
(škyt-škyt-škyt)

„Hele, lidumilů jak nasráno, co?!“ tlemil se přes celou hubu Mikeš. „Fífo vole, ty seš vůl! – Ty seš takovej vůl, že ani nevíš, jakej seš vůl! Páč ty už ani nejsi vůl jak anděl, anobrž seš tak děsnej vůl, až bučíš v azbuce!“

A nastalo ticho, a já už vůbec  nehlesl, toliko kafe usrkl a dal si čouda, a dál jsem se tvářil, že vůbec neposlouchám, že jsem vlastně pouze jakási nahluchlá stařenka kořenářka, která jen tak mimochodem putuje výčepem cestou od šumavských hvozdů, snad kamsi ke Karpatům…

 

Autor: Vladimír T. Gottwald

cynický romantik

2
Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na
Tomáš Vodvářka

Zdá se, že v šumavských hospodách jest veselo až k popukání.