Stará začínající

Čína, okolí Yangshuo

Ještě před 15 lety by se řeklo mladá nadějná (myšleno autorka). Dneska už jen „stará začínající“, jak trefně vystihl kamarád a kolega novinář po přečtení rukopisu mé prvotiny.  Někoho by to možná urazilo, ale já jako věčný optimista v tom vidím alespoň ten začátek. Navíc ve svých jednačtyřiceti letech nemůžu očekávat, že budu ještě na něco mladá (nepočítám-li artrózu kloubů či Alzheimera). „Stará začínající“ mi proto maximálně vyhovuje.

Ten pocit znám už z raných začátků svého blogování. Na prahu čtyřicítky jsem si jako onlinový geront založila místo kvalitního životního pojištění cestovatelský blog a začala houfně používat sociální sítě. Ano, snažím se jít s dobou. Nebo když už ne s ní, tak alespoň jen kousek za ní. Snad proto už mi nestačí blogování a brousím si zuby na knihy. Takové ty skutečné, vystavené ve všech knihkupectvích v oddělení novinek. Každý si jimi může prolistovat, přivonět (taky to děláte?), koupit a přečíst.

K psaní mě dohnal jeden z mých parťáků ulovených na cestovatelské seznamce, se kterým jsem se před lety toulala nevyzpytatelnou Čínou. Nejenže téměř nemluvil, ale nebyl ochotný ani poslouchat, co říkám já. Svoje zážitky a pocity jsem proto začala zuřivě vypisovat do mailů rodině i přátelům. Nevynechala jsem snad jedinou internetovou kavárnu, která mi stála v cestě. A že jich v Číně je! S radostí jsem pak sledovala, že moje zápisky lidi baví. Ano, šlo většinou o škodolibé bavení se, protože zdaleka ne všechno se mi v Číně dařilo.

Přesto jsem každý večer s nadšením sedávala u cestovatelského deníku (a láhve piva) a zjistila jednu ohromující věc. Napsat dokážu mnohem víc věcí, než říct. Při vyprávění se často červenám, potí se mi dlaně a historky utínám v půlce, když zjistím, že mě najednou poslouchá moc lidí. Při psaní jsem objevila nový vesmír. Byla jsem odvážnější, uvolněnější a především ochotná napsat i to, co bych nahlas nikdy neřekla. I proto jsem zůstala sedět u klávesnice i po návratu domů. Byla to svoboda bez okamžité kritiky. Po napsání každé kapitoly jsem si mohla neomezeně dlouho myslet, že jsem ji napsala skvěle. A když jsem si to myslet přestala, prostě jsem ji napsala znova. To u mluveného projevu dost dobře nejde. Každá vyřčená blbost se vám okamžitě vrátí. A čím větší blbost řeknete, tím déle si jí lidé pamatují. Psaní proto představovalo můj bezpečný svět bez kritiků. Až do teď!

Kniha s názvem ČÍNOU NAHORU I DOLŮ je totiž konečně dopsaná. Skončila doba euforie při hraní si s písmenky, za která jsem se mohla pohodlně schovat. A naopak nastává čas na zúčtování a vyrovnání se s faktem, že při troše štěstí, ji bude někdo číst. Ano, i takhle zvrácené obavy mohou autory provázet. Naštěstí nebudu mít možnost analyzovat tváře čtenářů a sebemrskačsky zkoumat, jestli jim cukají koutky v náznaku úsměvu nebo zůstanou nudou svěšené. Přesto cítím strach. Snad ho mají i zavedení autoři, nejen ti začínající, natož potom staří začínající.

Kdo by chtěl můj strach ještě škodolibě posílit, nechť si knihu objedná v předprodeji: https://bit.ly/KupCinu. Čím víc vás bude, tím radostněji se budu bát!

0 0 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
guest
8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
vlasta.fisrova@seznam.cz
3 měsíců před

Milá Kateřino, jestli jste ve 41 stará začínající, tak co mám říkat já, ubohá, v 56 letech? 🙂 Zrovna se chystám uspět v něčem, co je většinou též doménou mladších, ale protože se mi už párkrát docela povedlo vplout do neznámých vod, sice tempy neobratnými, ale neutopila jsem se u toho, takže huráááááá ke zdolávání dalších životních výzev. PS: píšete svěže, tak to bude nejspíš fakt dobrý, ten prožitý cestopis. Držím tedy palce.

Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Kateřino, je pravda, je knih vychází kvantum, ale ne všechny jsou ke čtení. Cestopisy jsou skvělé od těch, kteří tou zemí prošli pomalu, nasávali atmosféru a bavili se s místními. Takže za mne- jistě ano. Pište, redigujte, vydejte.

David Vlk
4 měsíců před

Držím palce a pište.

Tomáš Flaška
4 měsíců před

👍 Držím s knihou a psaním obecně palce.