Židovský humor XIX.

Nauč se smát, aniž bys plakal, zní jedno hebrejské přísloví.  Takže další porce anekdot k zasmání a k přemýšlení.

 

Rebecca vezme svého přítele Howarda poprvé na návštěvu k rodičům.    „Těší mne, Howarde,“ pozdraví otec Rebeccy, „kde žijete?“                    „Poblíž Finchley,“ odpoví Howard.                                                                       „Poblíž Finchley?“ skočí do řeči Rebecca. „Jsi moc skromný, drahý. Tati, on má dům s deseti ložnicemi a dvěma hektary pozemků v Hampsteadu na předměstí Londýna.“                                                                                                          „To je hezké, Howarde,“ řekne potěšeně otec, „a čím se živíte?“             „Mám nějaké nemovitosti.“                                                                                     „Nějaké nemovitosti?“ přeruší ho Rebecca, „Howard vlastní 10% obchodního centra Brent Cross a pozemky poblíž Londýnského Toweru.“      „Hmm, pěkné,“ zhodnotí otec, „a co plánujete do budoucna?“                   „No, plánuji trochu rozšířit aktivity,“ odpoví Howard.                             „Trochu rozšířit?“ potřetí přeruší Rebecca, „Howard právě kupuje věž staré londýnské burzy, aby ji mohl přeměnit na nejdražší hotel na světě.“         „No, to je opravdu hezké, Howarde,“ přikyvuje otec.                                               V tom Howard kýchne a sáhne do kapsy pro kapesník. Matka Rebeccy se ho okamžitě zeptá:  „Jste nastuzený, Howarde?“                                                          Než stačí odpovědět, Rebecca řekne: „Nastuzený? No tak, mami, Howard má oboustranný zápal plic!“

 

Benny Goldman postupně oženil nebo provdal čtyři své potomky, ale pátý zůstával oříškem. Mladý Solomon neměl žádné zjevné přednosti, které by z něj činily žádaného manžela. Neměl žádný šarm, žádnou inteligenci, žádné způsoby, ani konverzace nebyla jeho silnou stránkou, nic co by kompenzovalo jeho nevalný zevnějšek. Benny to ale nechtěl ještě vzdávat, pozval tedy šadchena.
Dohazovač ho vyslechl a řekl:
„Měl bych pro Solomona jednu vhodnou nevěstu – Zaru, dceru princezny Anny.“
„Koho?“
„Zaru, vnučku anglické královny.“
„Šikse?“
Šadchen si povzdechl:
„Máme začátek nového století, moderní osvícené časy, co je špatného na hezké nežidovské dívce? Pochází z dobré rodiny, jen trošičku antisemitské – vždyť vědí, že bojovali proti Hitlerovi, ne? Mají skvělé konexe, jsou bohatí a princezna je skutečná krasavice. Koukněte, jak se jejich jména k sobě hodí.“
A napsal na prázdnou stránku v notesu: Solomon Goldman – princezna Zara Phillips.
Benny musel uznat, že se opravdu k sobě hodí, ale namítl:
„Musíme také vzít v úvahu tetu Bette. Je velmi zbožná, a kdyby zjistila, že se Solomon oženil se šikse, raději by spáchala sebevraždu.“
Navštívili tedy tetu Bette.
Dohazovač několik hodin prosil, přemlouval, přesvědčoval i škemral, až teta Bette začala pomalu měnit názor. Nakonec se slzami v očích Bette podlehla:
„No, možná máte pravdu a neměla bych být tak staromódní. Pokud je ta dívka opravdu tak úžasná a pokud učiní Solomona šťastným a děti budou vychováni jako Židé, nebudu mít námitky. Koneckonců můžu se po svatbě odstěhovat z Edgware a změnit si jméno, aby nikdo nepoznal mou hanbu.“
Ačkoliv byl z toho velmi vyčerpaný, odcházel šadchen od Bette v dobré náladě. Když se ztěžka posadil do svého vozu, otevřel zápisníček na stránce, kde byla napsána obě jména, a odškrtnul si Solomona.
Pak s obrovskou úlevou pronesl:
„Tak, tu těžší půlku mám za sebou!“

Mony Lisy židovská matka:
Poté, co jsme s tátou utratili tolik peněz na rovnátka, co je to za úsměv?Kryštofa Kolumba židovská matka:
Mne nezajímá, co jsi objevil, ani jsi nezavolal ani nenapsal!   Michelangelova židovská matka:                                                                               Strop jsi pomaloval? Stěny ti nestačí, jako ostatním dětem? Víš, jak je to těžké dostat ten schmutz se stropu?                                                            Napoleonova židovská matka: Že mi schováváš vysvědčení? Ukaž! Vyndej tu ruku z kabátu a ukaž!                                                                                               Abrahama Lincolna židovská matka: Zase v tom klobouku. Proč nemůžeš nosit baseballovou čapku jako jiné děti?                                                         Thomase Edisona židovská matka: To víš, jsem na tebe hrdá, že jsi vynalezl elektrickou žárovku. Tak teď ji zhasni a jdi spát!                                             Mojžíše židovská matka: Poušť ne poušť, co mi to kecáš. Kde jsi byl celých čtyřicet let?                                                                                                                               Bill Gatesova židovská matka: To by ti bývalo ublížilo se stát doktorem? Billa Clintona židovská matka: Aspoň Monika pochází z dobré židovské rodiny.

 

Kohn přijde na návštěvu k Wassermanovi a vidí, že jí nudle s mákem.  „Oni jeděj nudle s mákem?“ ptá se Kohn, “ a chutnaj jim“? „Samozřejmě“, odpoví Wasserman, „a voni co? „No, já je přímo miluju“, říká Kohn. „I ty včerejší?“ na to Wasserman. „Jo, i včerejší“, odpoví Kohn. „Tak přijdou zejtra.“

 

Dámy z chasidské části Williamsburgu jely autobusem do Brooklynu a hádaly se o okno.
„Jestli to okno zůstane zavřené, tak se tu udusím!“ prohlásila první.
„Když to okno otevřete,“ tvrdila druhá, „tak se nastydnu a umřu!“
Řidič autobusu chtěl spor uklidnit, ale nevěděl na čí stranu se přiklonit. Až se ze zadní části vozu ozval starší pán s jarmulkou:
„Tak nejdřív to okno otevřete. To zabije tu první. Pak ho zase zavřete. To zabije tu druhou. A my ostatní pak můžeme pokračovat v klidu do města.“

 

Kdysi dávno, před sto lety, vdával vášnivý polský sionista dceru. Na pozvánkách bylo napsáno: „Obřad se bude konat na Chrámové hoře v Jeruzalémě v neděli 4. listopadu v 11 hodin.“ Dole pak bylo drobným písmem připsáno: „Kdyby se stalo a Mesiáš do té doby nepřišel, proběhnou obřady v Akivské synagóze na Kazimírově třídě ve Varšavě.“

 

Rok 1958. V kavárně v Paříži se náhodou potkají pánové Kohn a Roubíček. Padnou si do náručí, vždyť se deset let neviděli. A hned se ptají, jak se tomu druhému vedlo.  Kohn : ale tak vědí, no, měl jsem celkem štěstí, dostal jsem se do Kanady, až do Indiánských teritorií. Vykupuji kůže od lovců. Trochu i sám lovím. Není to bůhví co, ale vyžít se s tím dá. Roubíček : No, já se dostal do Afriky. Vozím lidi na safari a občas jim pomáhám lovit trofeje. Taky to není nic extra, ale jednoho to uživí. Najednou se Kohn zeptá : “ Jo, vzpomínají si na Sterna? Nevěděli by co s ním je? “ “ Jo, Stern, to byl vždycky dobrodruh. Ten po osmačtyřicátým zůstal v Praze…“

 

„Voni jsou fakt jak umanutej, pane Kohn, s těma dvaceti tisícema! Vždyť voni ani nevěděj, co by s nima asi tak ausgerechnet dělali, kdybych jim je mýrnyx týrnyx teď a tady vrátil!“
„Koukaj, Roubíček, tak to vím naprosto přesně, co bych s nima dělal. Kdyby mi je mýrnyx týrnyx teď a tady vrátili ausgerechnet voni, nejdřív bych je přepočítal.“

 

A nakonec jeden drsnější.

V koncentráku jednomu esesákovi vystřelí oko a on si pořídí skleněné.  Postaví se před Žida a říká mu: „Hele, jestli uhádneš,  které oko je skleněné, nepošlu tě do komory.“ Žid se na něho podívá a říká:“ To levé, samozřejmě“.  Esesák se ptá:“ Jaks to poznal?“ Žid na to:“ no, vono se dívá na mne tak lidsky“.

Autor: Tomáš Vodvářka

Člověk, který považuje lidské vztahy za nejdůležitější věc na světě. Administrátor tohoto blogu. Opatrný optimista

7
Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na
Michaela Klímová

Po revoluci jsem dělala au-pair v židovské rodině v Londýně. V domě už léta pracovala i Španělka Janet. Když jsem se vracela ze školy, dělaly jsme si společně svačinu. Měly jsme zrovna sendviče se šunkou, když za námi přišla čtyřletá Tamara, že by chtěla taky. Janet jí říká: „Já bych ti ráda dala… ale nezlobili by se rodiče? Šunka je vepřové, a to vy nejíte!“ Tamara se zamyslela, pak na Janet upřela hluboký pohled a s výraznou výslovností, kterou na nás nechápavé cizinky musela občas uplatnit, říká: „Janet…??? Ale JÁ nejsem Žid…!“
🙂

Vladimír T. Gottwald

Dneska pochopitelně chválím obzvláště! ;o]

Radka Kielbergerová

Pane doktor, Voni jsou skvělej:)) Tomáši, to je taková nádhera, užívám si naprosto všechny ty fóry…skutečně nevím, kterej je nejlepší…Ale naprosto vím, jak mi sedíte a v čem se scházíme na 120 procent..psát bych to ani nemusela……je to samozřejmě ten poslední♥♥♥… a o tom dneska trochu píšu. Děkuju moc. A krásný den.

Jaroslav Kvapil

Opět pěkné, ale nejvíc mě pobavily ta s tím oknem v autobusu a pak se Sternem, který zůstal po osmačtyřicátém v Praze.

Radka Kielbergerová

jo…a taky naprosoto dokonalé a úžasné maminky:)) jinak -hned ten první je maloměšťácký štípák, nejdřív bych si je přepočítal taky hezký,a samozřejmě osmačtyřicátý:)))a autobus.)) zdrvím a hezkou neděli, Jaroslave:)

Jaroslav Kvapil

Vám také hezkou neděli.