smutné déjà vu / večer ve městě / pod jasanovou horou

Povídku, kterou jsem zahájil své publikování na Blogosféře, označil Tomáš Vodvářka za poesii v próze. V mém pojetí hranice poesie a prózy často splývají. Nicméně chci nyní nabídnout tři básničky – první je psaná vázaným, druhá smíšeným a třetí volným veršem.

smutné déjà vu

zase jdu tou pustinou
tráva pod nohama šumí
únavou sny se rozplynou
a slovům nikdo nerozumí

jenom dávný pud mě vede
když zvednu oči k obloze
tak strašidelně bledé
vleču se jak s koulí na noze

údery sekyr slyším v lese
proč náhle zvoní kdo to ví
stéblo pták už nedonese
divný obraz smutné déjà vu

kdo ďáblu ruku nikdy nepodal
kdo nemá hřích ať soudí
šlapu tou pouští dál a dál
a duše bloudí a snad nezabloudí

večer ve městě

okolo šedých zdí města
kde každý strom je překvapení
honí se světla stíny hluk
a pro city už místo není

z oblohy nad úzkou ulicí
padá večer šarlatový
jak vzpomínka vzdálená
jen srdci nikdo neodpoví

nekonečnou nudu halí
oceán lidského pachu
do prachu jenž tiše dosedá
vykřikne vteřina strachu

čas kolem netečně běží
ať teče krev ať cokoli stane se
jen ulicí co náhle osiřela
lehoučké chmýří vítr odnese

pod jasanovou horou

dvě třetiny dne jsou za mnou
před mnou starý Oškobrh
a obloha jak vycíděná mosaz
nad horizontem rudě žhnula snad krví
lidu lužických popelnicových polí
zbyly po něm už jen práchnivé kosti
a možná ani ty ne

pokolikáté mám dojem
že umírám
když usínám
ačkoli vesmír se svéhlavě točí dál

jestli se probudím
opustím společnost muflonů
na jasanové hoře
a zajdu do motorestu
ve Vlkově pod Oškobrhem
na snídani

třeba tam potkám prostitutku
co čeká na zazobance
a budu jí říkat Askbriga
což je prý keltsky jasanová hora
nakonec jí povím
že dnes nikdo nepřijde
a já mám na čase už jít

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články