Krýt seniorům záda – momentky z coron-éry

Je neděle velikonoční. Pro křesťany svátek všech svátků, pro nás ostatní den, kdy je čas se zastavit. Letošní Velikonoce jsou jiné. Tiché, do domácností uzavřené. Ale pořád jsou místa, kde „to žije“. Důvod je jednoduchý a zásadní. Aby se žilo dál.

Coronéra okamžitě odsunula z centra pozornosti sportovce, umělce a do značné míry i politiky. V hledáčku společenského zájmu se ocitli lékaři, sestry, policisté, vojáci, prodavačky za pokladnami, pošťáci a pošťačky, popeláři. Taky všichni, kdo se pustili do šití roušek, výroby štítů, respirátorů, desinfekce. Všichni si to zaslouží a já jsem v duchu hrdá na „zlatý český ručičky“ a každodenní lidskou odvahu.

Přesto mi v prvních dnech chyběla v centru pozornosti jedna důležitá skupina. Patří do ní lidé, kteří každodenně směřují do domovů pro seniory, aby se tam o ně starali. Uvízli někde v mezeře. Systém, který se snažil podpořit akčnost a bezpečí zdravotníků je „přehlédl“. Moje momentky ale nevznikají pro to, aby ukazovaly,  co kdo chtěl, mohl a měl udělat. Chtěla bych ukázat pravý opak. To, co se dělo a děje. Odkud přichází Síla.

Sociální služby zastihla coronéra stejně málo připravené jako všechny ostatní obory. Domovy jsou, jak už název vypovídá, místa, kde se žije. S nejvyšší možnou mírou živosti. Tak normálně, jak to jen síly jednotlivých klientů umožňují. Jsou to domovy, nikoliv infekční oddělení nemocnic.

Pracují tady lidé, kteří jsou ke své práci vzděláni a proškolení, vzdělávají se pořád. Směřují k tomu, aby uměli poskytnou tu nejlepší a co nejrodinnější péči. Z minuty na minutu se ocitli v situaci, která změnila všechny naučené postupy. Najednou není tématem to, jakým způsobem klientům zpříjemnit den, co bude k obědu a jaký bude program. Najednou je každodenní starostí ochránit domov před infekcí. Chránit si vlastní zdraví. Opravdu si dávat pozor. Opravdu nikam nechodit. Opravdu. Opravdu dodržovat tisíc a jedno opatření. Naučit se žít v trojúhelníku roušky-rukavice-desinfekce. Pořád dokola vysvětlovat klientům, že návštěvy k nim nesmí. Ani výjimečně. Ani na chvilku. K tomu neztrácet v práci dobrou náladu, protože zůstali jediným pojítkem se světem „venku“. Odvádět dobrou práci najednou nestačí. Musí být excelentní.

Na začátku „času corona“ nemají zajištěné skoro nic. Zásoby roušek a rukavic, které jsou přiměřené pro běžný provoz v nové situaci nestačí a nové na trhu prostě nejsou. Mění se systém desinfekce…a prostředky k ní taky nejsou…

Za to jsou zakázané návštěvy, příbuzní telefonují, přicházejí, mají obavu o své blízké, prosí i hrozí. Zaměstnanců „ve službě“ ubývá – jejich počty ředí karantény, péče o děti a někdy i docela obyčejný (a tolik lidský) nedostatek odvahy či sil. Dříve přehlížené jarní rýmičky dneska znamenají neschopenku z opatrnosti. Zbylý personál jede „na plné pecky“(v práci i doma)  a za chodu se přizpůsobuje dění.  Ze dne na den se stávají odborníky na to, jak se chovat v potenciálně infekčním prostředí. Ze dne na den se rozhodují, zda jsou schopni na dlouhé dny opustit své rodiny a zůstat s klienty v karanténě.  A přece se o nich moc neví, pořád jsou dobře schovaní za zdmi dnes co nejtěsněji uzavřených domovů.

Každý, kdo má ruce a nohy žhaví telefony, shání všechny chybějící potřebnosti, oficiální cesty doplňuje neoficiálními pěšinkami, lidé v administrativě odkládají vše, co snese odklad a řeší, co je potřeba. Shání, počítají, rozvážejí, přelévají, podávají, vymýšlejí, sepisují tabulky, podklady, krizové plány. Shánějí dobrovolníky na to či ono.

Všichni se prostě snaží krýt svým seniorům záda. V roušce, rukavicích a s bariérou desinfekce zepředu i zezadu.

Nutno uznat, že dnes už je situace trochu „přehlednější“.  Týmy vznikají a krystalizují s takovou rychlostí jakou umožňuje jen opravdová krize. Každá krabice pořízeného materiálu,  každý dar, s každá vyjádřená podpora přináší nejen skutečnou pomoc, ale taky další energii.

Ocitla jsem se jedné takové skupině blízko. Těsně za zády těch zádakryjících. Dost daleko na to, abych mohla jejich práci obdivovat, dost blízko, abych ji mohla se zaujetím vnímat. A v následujících dnech psát tyhle momentky.

Ale dnes si ještě užijte ten vzácný, sváteční den.

(Poznámka: I v předcoronavirových plánech jsem se chystala tématu seniorů věnovat, čas si jen vyžádal změnu toho, co je potřebné vidět. V mém hledáčku je a stále zůstává téma podpory lidí, kteří trpí demencí a jejich okolí. Jen to teď prostě celé funguje trochu jinak.)

 

 

 

 

 

0 0 vote
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Dáša Stárková
1 rok před

Ahoj Jani. Kousek dětství jsem strávila mezi domovy pro seniory, ve kterých pracovali moji rodiče. Maminka pak v domově sociální péče, dokonce jsem tam potkala i „uklizené“ jeptišky. Zážitky, které odtamtud mám, by vydaly na knihu. Děkuji Ti, že ses nechala osudem zavést právě tam a předem děkuji i za postřehy odtud.

Tomáš Flaška
1 rok před

Pěkný.

Filip
1 rok před

Jani díky, a těším se na pokračování…

Tomáš Vodvářka
Admin
1 rok před

Každá společnost se nejlépe posuzuje podle toho, jak se chová ke svým starým a nemohoucím spoluobčanům. A nutno říci, že v současné době na ty, o kterých píšeš, stát zvysoka kašle (že by úvaha o vylepšení zadluženého pensijního fondu?). Budu se těšit na Tvé postřehy.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial