Muž, který své přítelkyni nedokázal říci ne

Pokaždé nenalezne muž odvahu k tomu, aby  si vyřešil svoje problémy. Třeba, když chce utéci před ženou. Občas se však najde někdo jiný.

Jednu ruku jsem měl položenou na volantu, druhou tiskla ve své dlani. Prstenem se něžně dotýkala mojí kůže, kterou občas lehce poškrábala červeně nalakovanými nehty. Ještě brzy ráno jsme stáli nazí na mořské pláži v Itálii a vlny lehce omývaly naše chodidla, zatímco slunce se pokoušelo vyšplhat na nejvyšší bod oblohy. Tehdy jsme si stvrdili zasnoubení a po snídani vyrazili domů.

Cestování ve vedru je příšerné, i když máte v autě klimatizaci. Zatímco jsem se rosil, stále jsem ji po očku pozoroval. Její obličej připomínal smejlík, protože pořád měla zvednuté oba koutky úst. Někdy se smála tak hlasitě, že náhodní kolemjdoucí sebou trhli. Při cestování na sobě měla bílé tričko, šortky a na nohou sandály. U moře se krásně opálila, takže mírně snědá pleť, v kombinaci s černými vlasy rozpuštěnými na ramena, uváděla do vytržení každého muže procházejícího okolo ní. Vzrušila mě pokaždé, když jsem se na ni podíval.

Jenže…

Nemiloval jsem ji. Sex s ní byl skvělý, ale k lásce potřebuje člověk přece jenom víc. Nevím, kde se všechno zvrtlo. Možná se do mne zbláznila moc rychle. Tak těsně se přimkla, že jsem ztratil pocit svobody. Můj spokojený, byť osamělý, život skončil a já cítil, že je něco špatně. Začala být protivná, třeba tím, že se mnou chodila na záchod. Říkala, co mám nebo nemám jíst a pít. Dávala mi pokyny na koho se dívat a na koho ne.

Jednou v noci přišla s tím, že se milujeme tak silně, že se musíme vzít. Nedokázal jsem říci jedno prosté slovo: NE. Nešlo to, protože okamžitě mi před očima vyskočila scéna, jak ječí, leží na zemi, brečí a kope nohama. Kývl jsem, koupil v nejbližším zlatnictví prsteny a místo rozhodného NE, řekl zbabělé ANO.

Dostala mne svým jednáním do úzkých a já vůbec nevěděl, co mám dělat. Hlavou se mi honily různé představy, co se musí stát, abych se vrátil ke svému bývalému životu. Pochybná teorie, že odejde sama se ukazovala jako pitomá. Můj názor na ukončení vztahu bych jí nesdělil, jedině po vypití několika láhví vína. Nabízelo se i násilné řešení způsobených potíží, ale při mé povaze bych se šel přiznat hned po činu.

Všude nás zdržovaly kolony, takže hranice jsme překročili až k večeru. Když se při řízení přivírají oči, je nejvyšší čas udělat si přestávku.

„Mám toho dost,“ řekl jsem. „Potřebuji zastavit a alespoň hodinku si zdřímnout, jinak se vykotíme. Na Moravu je ještě daleko.“ Nemohli jsme se v řízení střídat, protože neměla hotové papíry, autoškolu teprve začínala.

„Nikam nespěcháme. Víš, co? Zastavíme v nějakém motelu, ubytujeme se a vyrazíme až ráno,“ navrhla.

„Takovou dobu na cestách! Úplně zbytečné.“

„Neboj se, zastávka zbytečná určitě nebude,“ usmála se tajemně a dala mi polibek na ucho. Najednou ukázala prstem před sebe. „Podívej! Zrovna tam je odbočka k motelu!“

Na poslední chvíli jsem zatočil volantem a sjel z dálnice. Úzkou okresní silnici lemovaly z obou stran staré duby nasázené blízko u krajnice, čímž psychologicky nutily řidiče zpomalit. Navíc se začalo stmívat. Naštěstí netrvalo dlouho a před námi se objevila silueta motelu.

Na štítu staré budovy, postavené možná před padesáti lety, visela modrá neonová tabule, která občas problikla. Skvěl na ní nápis „U dvou bratrů“. Zastavil jsem a vystoupili jsme společně z auta. Na dveřích recepce, vedle cedule s informacemi o provozovně, jsem našel dvě oznámení pro hosty: „Skvělá polévka kdykoliv!“ a „Otevřeno!“

Přítelkyně stiskla kliku a vešli jsme dovnitř. Za pultem stál muž ve středním věku. Zapisoval cosi do velké knihy a tvářil se důležitě. Před pultem se rozkládaly čtyři stolky, každý se dvěma židlemi. Také jedno staré křeslo, koupené pravděpodobně v bazaru nebo na Internetu. Vlastně na něm těžko, protože na stole nestál žádný počítač. Při pohledu na telefon s otočným číselníkem jsem měl pocit, že nás ovanulo minulé století. Tento dojem zesilovaly omšelé koberce, z kterých páchla zatuchlina.

V křesle před recepčním pultem se pohodlně rozvaloval další muž. Oba chlapíci, asi kolem padesátky, na sobě měli podobné oblečení: modré džíny a červená trika. Stejně vysocí, stejně černovlasí, stejné ostře řezané rysy, stejné vrásky kolem očí, stejné křivé nosy. Jednovaječná dvojčata, takoví nesympatičtí Pat a Mat.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem a idiotsky se zeptal: „Vy jste bratři?“. Dvojče za pultem odpovědělo: „Hádejte! A spíše dobrý večer.“ Pokýval hlavou a vykouzlil na obličeji něco, o čemž se asi mylně domníval, že je úsměv. Podivná křeč nepodařeného pokusu o přívětivost odhalila žluté zuby, které působily dost odpudivě.

Přítelkyně přejela ukazováčkem po celé délce recepčního pultu a zanechala ve vrstvě prachu hlubokou brázdu. Potom si nečistoty okázala sfoukla z červeného nehtu. „Máte volný pokoj?“ zeptala se. Muž, zapisující stále něco do knihy, natáhl ruku: „Jo. Vytáhněte si občanské průkazy.“ Zkontroloval naše tváře s fotografiemi z dokumentů a opsal si nezbytné údaje okousanou propiskou. Nakonec se otočil a vzal ze stěny klíče. „Bungalov číslo jedna,“ podal je přítelkyni a mrkl na ni. „Dneska jste tu sami, můžete dovádět, jak chcete. Nikdo vás neuslyší.“

„Dáte si polévku?“ dotázal se nečekaně muž v křesílku.

„Ne, děkuji, nemáme hlad. Ale kafe by bodlo,“ řekl jsem a podíval se na přítelkyni tázavě. Zavrtěla hlavou. „Klidně si ho dej, ale přijď brzo. Nechci být dlouho sama. Dám si zatím sprchu.“ Vyšla z budovy. Přes okenní sklo jsem viděl, jak z kufru auta vytáhla dvě tašky. S jednou odešla a druhou nechala ležet vedle vozidla.

Mezitím muž v křesle ukázal na v rohu stojící automat a zamračil se. „Nejsme žádný pitomý hotel s posranou restaurací. Děláme jenom polévku. Pro zábavu.“ Pokusil se o úsměv jako jeho bratr a odhalil svoje zuby, které měl stejně žluté. „Můžete na ni kdykoliv přijít, je k dispozici celý den.“

Z mých očích se asi dalo vyčíst, že tady tedy jídlo ani náhodou, protože další nabídka nepřišla. Je s podivem, že nějaká taková sešlá a zaprášená místa ještě dneska existují. Vytáhl jsem z kapsy pár mincí a mobil. Samozřejmě wifina žádná, jak jinak. Mince v obstarožním automatu zarachotily a já sledoval, jak se plastikový kelímek napouštěl tmavě hnědou žbrndou pomalu a dlouho. Oba bratři beze slova pečlivě sledovali, jak piju kafe, mačkám kelímek a házím ho do koše. Bez pozdravu jsem odešel, u auta si vzal svou tašku a přesunul se k bungalovu.

Po vstupu dovnitř jsem zamkl. Pokoj vypadal stejně bídně, jako celý motel. Rozvrzaná dvojpostel, špína kam se podíváš, chyběly snad jen štěnice a myši. Ve vedlejší místnosti zurčela sprcha. Vytáhl jsem z tašky kartáček na zuby a pastu a vstoupil do koupelny. Sprchový kout měl plastová zasouvací dvířka s průhledným sklem. Zatím nebylo moc od páry, takže jsem viděl její nahé a opálené tělo. Právě měla zakloněnou hlavu a nechala vodu ze sprchy stékat z obličeje po vlasech dolů.

Zatímco jsem si dával pastu na kartáček, dívala se přes sklo a namydlila přitom žínku. Přitiskla se na průhledné dveře sprchového koutu a přejížděla si s ní po ňadrech a vnitřní straně stehen.

Zachvěl jsem se, odhodil kartáček s pastou do umyvadla, rychle se svlékl ze šatů a zul z bot. Všechno jsem naházel na neskutečně zašlé dlaždičky na zemi.

Vstoupil jsem nahý pod sprchu a přitiskl se k ní. Ucítil jsem levné mýdlo a šampón, které ležely na drátěné poličce v rohu, kdo ví, jak dlouho, ale v tu chvíli mi nevadilo nic, ba ani její povaha. Oba jsme se hned vzrušili. Žádná předehra. Otočila se, mírně předklonila a rukama zapřela o kachličky. Uchopil jsem do dlaní její ňadra a vnikl do ní rychle a hladce.

Po ulehnutí do postele jsem únavou z cesty a bleskového sexu okamžitě usnul. Než se mi zavřely oči, obtočila moji nohu těmi svými, ruce pověsila kolem mého krku a přitulila se. Tiše vrněla, jako roztoužená a neukojená kočka. Moje poslední myšlenka před usnutím byla: Jak jen se tě zbavím, děvče. Vzrušení z její společnosti někam zmizelo.

Otevřel jsem zprudka oči, vzbudil mě hluk motorové pily. Měsíční paprsky se obtížně snažily prodrat přes špinavá okna a dopadaly na noční stolek, pokrytý silnou vrstvou prachu. Posadil jsem se na posteli a podíval se vedle sebe, když řetězová pila venku ztichla.

Byla pryč.

„Kde jsi?“ zvolal jsem asi po půl hodině. Za další půlhodinu jsem vstal a prošel celý pokoj, včetně koupelny. Po další půlhodině jsem vyšel před bungalov.

Areál motelu vypadal stejně jako pokoje. Noc nijak nevylepšila ubohý dojem z chátrajících objektů a nepořádku. Lépe řečeno bordelu. Vedle dřevěné hlavní budovy s recepcí stála další zděná, patrně v ní dříve bývala restaurace. Teď měla vytlučená okna, několik děr po letních kroupách ve střeše a oprýskanou omítku. Všude se povalovaly kusy dřeva, které personál motelu patrně dovezl z okolního lesa, rozřezal motorovou pilou a z nějakého záhadného důvodu nechal ležet kde se dalo, místo aby je nanosil do přístřešku se dřevem.

Snad se šla projít do lesa, protože tady by si mohla leda zlomit nohu, napadlo mě. Stiskl jsem kliku na budově s recepcí, ale bylo zamčeno. Všiml jsem si, že zavřeným sklepním okénkem pronikalo ven trochu světla. Dole muselo být rozsvíceno. Zabouchal jsem na dveře i okno, ale nikdo neotevřel.

Po pár krocích v lese jsem to vzdal. Pod hustými smrky se kroutila pěšina někam nahoru do prudkého kopce. Tudy nikdo nemohl projít ani náhodou. Rozběhl jsem se k silnici, ale asi po kilometru se otočil a rychle se vrátil zpátky. Měsíc totiž slábl a když kolem něj prošel mrak, připadalo mi, že jsem přišel o zrak, jaká byla neskutečná tma.

Při návratu do areálu motelu mě do nosu udeřila jakási vůně. Že by se bratři pustili uprostřed noci zničehonic do vaření? Opět jsem bouchal na dveře a okna a přidal k tomu volání.

Nic.

Po návratu do pokoje jsem vytočil na mobilu její číslo a zase bez úspěchu. V pokoji žádný signál, před bungalovem a v areálu, který jsem znova celý proběhl, také ne. Popadl mě vztek a zároveň strach. „Kde jenom jsi, ty náno!“ křikl jsem do prázdného pokoje. Moje vlna nevole však žádnou odezvu neměla.

Do rána jsem neusnul. Chodil jsem po bungalovu, občas vystrčil hlavu ven a přemýšlel. Kde může být? Kam šla? Odjela s jiným autem? S kým? Proč?

Kolem osmé ráno jsem silně zabušil na dveře budovy, v které se nacházela recepce. Dveře otevřel jeden z bratrů.

„Co je? Proč třískáš do dveří?“ zabručel.

Tón jeho hlasu mě naštval. „Pokud vím, tak si netykáme!“

„Promiňte. Neuvědomil jsem si. Co potřebujete tak brzy ráno?“ Najednou měl hlas jako med. S úsměškem na tváři přidal další otázky. „A kde máte přítelkyni? Někam vám utekla, pane?“

Nejradši bych mu býval dal pěstí mezi oči, ale udržel jsem se. O pult recepce se opíral jeho bratr a dva na jednoho není zrovna vyrovnaná partie.

„Někam zmizela, hledal jsem a nemůžu ji najít. Neviděli jste ji?“

Muž u pultu odpověděl: „Neviděli, my o ní nic nevíme. Nemáte hlad?“

V žaludku mi opravdu kručelo, protože jsem jedl naposledy den předem v poledne. „Něco bych si dal.“

„No, my máme jenom polévku. Posaďte se tady.“ Muž ukázal na stolek a židli, těsně před recepčním pultem. Jeho bratr přinesl misku s kouřící polévkou a lžíci. Nesnáším misky, připadám si jako kdybych byl pes, mám radši talíře.

„U nás umíme vynikající vývar. Chodí sem hosté ze širokého okolí,“ pochválil se.

Pohlédl jsem na všechnu tu zašlou špínu kolem a v duchu zapochyboval. Hladu je však všechno jedno. Nabral jsem lžící polévku a hloupě si spálil jazyk.

„Dobrá,“ pokýval jsem uznale hlavou. Oba bratři se na sebe podívali, zachechtali se a odešli ven. Netrvalo dlouho a dovnitř pronikal zvuk motorové pily.

Ve vývaru plavaly rozvařené nudle, kousky divného masa a špatně nakrájená zelenina, ale musel jsem uznat, že chuťově polévka neměla chybu. V misce zbývala trocha na dně. Nabral jsem si poslední lžíci a nevěřícně vytřeštil oči.

Ze zbytků polévky trčel kus prstu s červeným nehtem a prstenem, který jsem okamžitě poznal.

Utíkal jsem do bungalovu pro svoje věci a po cestě zakopl o poleno. Noha mě bolela tak, že jsem se sotva dobelhal k autu.

Jakmile klaply dveře vozidla, motorová pila ztichla.

Nastartoval jsem a vyjel z parkoviště před motelem na silnici. Ve zpětném zrcátku se odrážely postavy dvou bratrů, kteří běželi za mnou. Jeden z nich držel nad hlavou nastartovanou motorovou pilu.

Uháněl jsem, jak nejrychleji to na takové mizerné cestě šlo.

Po několika kilometrech jsem zastavil, vylezl z auta a podíval se směrem k motelu. Chvíli jsem přemýšlel a potom se rozhodl.

Žádná policie, nikde nic hlásit nebudu. Vlastně se mi ulevilo, že už ji nikdy nevidím.

Někdy si člověka problém najde a čirou náhodou ho za něj někdo jiný vyřeší.

Psáno pro Blogosféru v březnu 2024

Ambience horor „Texaský masakr motorovou pilou“. Odkaz: YouTube.cz:

Náhledový obrázek: JAN ŠIK/AI BING (vytvořeno pomocí umělé inteligence)

Subscribe
Upozornit na
guest

2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Brigita Tóthová
1 měsíc před

Jáááj, tak to je kruté Honzo:-)

Tomáš
Admin
1 měsíc před

Řešení se vždy najde. Dík za pokračování „Les histories noires“.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial