Žena, která za oknem dělala na všechny pá, pá

Nejde jenom o obyčejné gesto při loučení, které může vzbudit smutek. Všichni, co si zamávají, budou mít lepší den.

Za okny domů, ve vesnicích a městech sedávají senioři. Nejsou jenom zvědaví. Bývají nemocní, nepohybliví nebo trpí fóbiemi. Bojí se chodit ven. Představuji si, jaké by bylo, být na jejich místě. Sedět v šeru místnosti. Bez možnosti pohybu. Dívat se ven do světla, kde jezdí auta, běhají a smějí se malé děti s rodiči a za ruce se vodí mladí a krásní lidé.

Večerní procházka znamená pohyb a je skvělá pro zdraví. Kráčel jsem mezi domy, deset baráků z jedné strany a deset z druhé. Podařilo se mi nenápadně očima oskenovat jeden nový plot. Takovou moderní stavebnici ze supermarketu, abych si mohl postavit podobný a přesto odlišný. Byl podvečer a sluneční výheň zdaleka nekončila. Přes pomačkaný bílý klobouk jsem měl pocit, že mám na hlavě rozpálený papiňák. Chodník, který přes den hltal sluneční paprsky, byl jako rozžhavená cesta z uhlí a důkladně mi ohříval zespoda bosé nohy v sandálech. Šoural jsem se pomalu, krok za krokem. Přesto mi žlábkem na zádech tekl pot.

Naši ulici tvoří dvacet starších nemovitostí, z nichž většina patří starším starousedlíkům a zbytek mladým náplavám. Rodinné domy jsou jako lidé, každý je jiný a zároveň stejný. Jeden vedle druhého mají svou předzahrádku ohrazenou plotem z dřevěných latí nebo železa. Vzadu se rozkládají velké okrasné nebo užitkové zahrady. Některé domy jsou zrekonstruované. Mají hladké a čisté fasády, které vypadají jako vyprané límečky u košile. Také tu stojí staré chalupy, vybudované před několika desítkami let. Mají k sobě přilepené dřevěné kůlny a na zahradě nejsou bazény, jen staré nepotřebné zbytečnosti. Bývají osázeny ovocnými stromy a zarostlé vysokou travou.

Snaživější soused se pokouší dohnat snaživého souseda. Jakmile si jeden pořídí nový druh okrasné vrby, brzy si ji dají ostatní. Pokud se najde první odvážný, který si pořídí solární panely, netrvá dlouho a minimálně polovina ulice je bude mít taky. Když jdou její obyvatelé na procházku, schválně se pomalu courají a obhlíží všechno, co kolem sebe vidí. Přitom si kladou podobné otázky. Co má Jarda nového? Kolik mohla stát Honzu nová zídka? Kde koupil Josef ty krásné keře? Všichni se navzájem opatrně sledují a reagují na každou novinku.

Na konci ulice stojí nejstarší dům. Je postavený z kotovic, kde základními stavebními prvky byly sláma, bláto a kámen. Takový objekt je odolný proti ohni, když ho však dostane voda, rozpustí se v kalné bahno a odteče. Do ulice směřují úzké dveře a dvě velká okna. Jsou z poctivého dřeva, stejně jako bytelné krovy, které nesou tíhu pálené tašky. V jednom oknu jsem, přes jednoduché sklo a bílou záclonu, zahlédl siluetu sedící postavy.

Nehýbala se. Vypadala jako žena, i když měla nezřetelnou tvář. Venku se stmívalo. Procházel jsem kolem a namáhal oči, abych uviděl víc, když najednou postava vstala, zvedla ruku a zamávala dlaní. Zastavil jsem se. Žena byla shrbená, jako hodně starý člověk. Opět si sedla.Jakoby se na chvíli naše pohledy setkaly, než mě dívání přestalo bavit. Otočil jsem se a odešel na svou zahradu.

Druhý den bylo znovu otřesné vedro. Kolem osmé večer teploměr ukazoval dvacet stupňů a dala se čekat další tropická noc. Přesto jsem neležel u bazénu s pivem v ruce a raději se šel projít. Podobný nápad měli další dva sousedé. Mladší, do půli těla svlečený a svalnatý, vyrazil vyvenčit velkého německého ovčáka. Starší, ve vytahaných trenýrkách a začínajícím břichem, vedl za ruku malou dcerku, která se naučila nedávno mluvit. Žvatlala celou cestu a tatínek ji unaveně odpovídal.

Mladý soused se psem se zastavil před starým domem, z kterého včera mávala ženská postava. Díval se do okna, zatímco jeho pes začal štěkat. A to tak hlasitě, že někteří obyvatelé ulice se ve večerním teplu líně vyplazili na rozpálený chodník. Když zjistili, že se nic neděje, stejně líně se odpotáceli ke svým bazénům nebo televizím a k lahvím piva či sklenkám vína. Mladík držel psa pevně na vodítku. Po krátkém zaváhání se otočil a vracel se zpět ke svému bazénu. Pes doběhl k nejbližší popelnici, zvedl pravou zadní nohu a označkoval ji.

Starší soused s dcerkou za chvíli dorazili na stejné místo, na kterém stál před chvílí muž se psem. Oba se také zastavili a dívali na dům. Malá holčička najednou vzpažila obě ruce. Udělala malý pohyb všemi prstíky a hlasitě zvolala: „Pá, pá!“ Potom si několikrát poskočila a poslušně za tatínkem kráčela dál.

Vlekl jsem se za nimi. Slunce zalézalo za mraky a vesnici nenápadně obsazoval stín noci. V místnosti starého domu postava u okna vstala a udělala stejný pohyb, jako malá holčička. Krátce a úsporně pokrčila prsty jedné ruky nahoru a dolů. Klidně bych se vsadil s celou ulicí o pivo, že za záclonou volá: „Pá, pá!“.

Uběhl další den a byl znova večer. Nepršelo už týden. Starosta zakázal napouštět bazény a kropit zahrady, protože vodárny hlásily tenčící se zásoby. Jeho pokyny stejně neměly žádný smysl. Na všech zahradách se koupalo, protože bazény byly dávno plné, o čemž svědčil dětský křik, který se spolu s cákáním vody rozléhal po celé ulici. Aby tráva nežloutla, musela by na ni stříkat voda celý den. Usychaly dokonce větve mladých stromů, na kterých listy chytaly podzimní zbarvení. Bylo pod mrakem a těžce se dýchalo. Vzduch se zdál nabitý elektřinou a jakoby stoupalo vysoké napětí. Blížil se asi déšť.

Opět jsem se sunul po ulici směrem ke starému domu a přemýšlel, jestli dnes bude žena mávat. Přede mnou kráčel opět starší soused se svou holčičkou. Měla dlouhé černé vlasy, skoro po pás a šla bosa. Když dorazili před starý dům, dcerka opět udělala: „Pá, pá!“ Dnes překvapivě zamával i její tatínek. Zvedl obě ruce a dlaně zakrýval krčícími se prsty. Oba se zasmáli a potom, stejně jako včera, pokračovali dál.

Vystřídal jsem je na jejich místě. Pohled do okna starého domu odpověděl na mou dnešní otázku. Byla zase tady. Vstala, záclona se lehce pohnula a žena opět zamávala. Tentokrát jsem to nevydržel a udělal taky pá, pá. Přitiskla obličej na sklo. Tvář měla unavenou a vrásčitou, přesto se usmívala.

Od té doby jsem jí chodil mávat každý večer. Zároveň jsem vycházel občas před dům, pozoroval sousedy a jejich návštěvy nebo cizí lidi, kteří kolem ženy za oknem procházeli. Kdo se s ní míjel poprvé, dům si zaraženě prohlížel. Někdo hloupě civěl. Našli se tací, co kroutili hlavou anebo si ťukali na čelo. Za krátký čas však mávali všichni. Někteří oběma rukama, jiní jednou paží a další dělali dlaní nebo prsty pá, pá. Mnozí se usmívali. Menší děti běhaly kolem tatínků a maminek a křičely radostí.

Staří lidé za okny mávají z temnoty celému barevnému světu, který jejich životy pomalu opouští. Oni se s ním neloučí. Zdraví ho a čekají, že jim někdo odpoví. Když se tak stane, mohou si říci: Pořád ještě jsem tady a svět to ví…

Zamávat druhému znamená darovat několik sekund zájmu a radosti, které se hned vrátí. Bylo by fajn, aby nikdo nezapomínal, že ho rodiče jako malé dítě učili dělat pá, pá.

Psáno pro blog iDNES.cz v roce 2019

Náhledový obrázek: Jan Šik/AI Bing

Subscribe
Upozornit na
guest

1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
12 dní před

Honzo, pamatuji si tenhle Tvůj krásný blog/příběh. Utkvěl mi v paměti. Moc pěkný.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial