Koncentrák Buchenwald XIX: Šílenství

Události, které se v táboře děly, ukazovaly pravou tvář nacistického režimu. Jeho cestu k vysněné říši provázelo šílenství věznitelů i vězněných.

Při stavbě tábora lidé žili a spali pod širým nebem ve vlastních výkalech. Dřeli ve dne, v noci, za žáru slunce nebo v mrazech. Bez přestávek. Často spali jen dvě hodiny denně a dostávali stravu horší než dobytek. Když na někoho spadl strom, který vězni káceli, dozorci mrtvého odkopli a nechali ho ležet. Večer snesli všechna těla na jednu hromadu a zapálili. Kdo nemohl, onemocněl nebo byl jen stár či nemohoucí, toho dozorci a kápové utloukli na místě. Lékařská péče na místě žádná nebyla. Lidé pracovali bez strojů, podobní otrokům ve starém Egyptě při stavbě pyramid. Při budování tábora jich zemřeli tisíce.

Snaha o útěk se rovnala sebevraždě. I kdyby se vězni podařilo překonat plot z ostnatého drátu pod elektrickým proudem, nezastřelila by ho ostraha ze strážní věže nebo ho nechytili dozorci se psy v okolních lesích, udalo by ho místní obyvatelstvo. Muklové to dobře věděli, přesto řada mrtvých měla záznam v kartě „zastřelen při pokusu o útěk.“ Šlo o nemilosrdnou hru. Kápo vzal vězni čepici a hodil ji za čáru, kterou nesměl překročit. Pak začal po muklovi řvát, ať si pro čepici dojde nebo bude potrestán. Jakmile vězeň čáru překročil, zastřelil ho esesák ze strážní věže. Dostal za to mimořádnou dovolenou. Často byl dozorce SS s kápem domluven.

Fotografie míst v koncentračním táboru Buchenwald, kde byly prováděny popravy a likvidace vězňů. Naleznete je na Wikimedia Commons zde: https://blogadmin.idnes.cz/admin/article/673408/edit

Po atentátu na německého radu Ratha v Paříži dne 7.11.1938 sedmnáctiletým polským Židem Goebbels vyvolal známou Křišťálovou noc. Nacisté odvezli do Buchenwaldu celkem 12 500 Židů. Nacpali je do pěti baráků bez vody a kanalizace. Dozorci jim nedali misky na jídlo a lžíce. Polévku lili do koryta před bloky a nutili lidi krmit se jako prasata. Jednou v noci SS vtrhlo do baráků a týralo Židy celou noc. Řádilo tak, že během dvou hodin zešílelo sedmdesát lidí. Židé v tomto bloku umírali denně po stovkách hlady, na následky mučení a nemocí, hlavně úplavice a skvrnitého tyfu. Zbytek přeživších odvezli nacisté ke zplynování do vyhlazovacích táborů.

V roce 1939 byla u Goethova dubu vykopána obrovská jáma, jako základy k nové budově. V deštivém počasí se proměnila v rybník husté špíny. Český novinář Hajšman viděl u jámy dva starší Židy, kteří vlekli těžký kámen z nedalekého lomu. Nedaleko stál kápo, který je chvíli pozoroval. Najednou přistoupil blíž a skopl oba starce do jámy. Snažili se vylézt ven a ruce jim po blátě klouzali. Kápo vzal kámen a mrštil jím po vězni, který se už skoro vydrápal ven. Stařec spadl doprostřed jámy na záda a potopil se do bahna. Od té doby se kápové v deštivém počasí bavili podobně s dalšími vězni, než byla budova postavena.

„Když padne tento dub, padne i Německo“. Prohlašoval Johan Wolfgang Goethe o svém oblíbeném stromu, který stál na kopci u Výmaru, v prostorách lágru Buchenwald. S tím, jak se blížil konec války, postupně chřadl a uhníval, až z něj zbyl jen pahýl, který zničila americká zápalná bomba. Fotografie pařezu, který ze slavného stromu zbyl, si můžete prohlédnout na Wikimedia Commons zde: https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Goethe_Eiche_(Buchenwald)

Velitel Koch nechal pro své kšefty zbudovat u tábora obrovský prasečinec. V listopadu 1939 se z něj ztratilo stokilové prase. Vězni stáli na Appellplatzu čtyři hodiny a esesáci na ně řvali jako pominutí. Velitel tábora vyhlásil, že vězňům nebude vydáno žádné jídlo, dokud se prase nenajde. Lidé zpanikařili, protože trpěli podvýživou už při běžném provozu. Začali se mezi sebou rvát i o odpadky. Ke všemu vypukla úplavice a vězni museli dál těžce pracovat. Trvalo to tři dlouhé dny. Kvůli praseti, které se možná ani neztratilo, zemřela následkem půstu asi tisícovka lidí. Koch hladovkou vydělal velké peníze, protože nespotřebované zásoby prodal místním obyvatelům. Od té doby čas od času podobnou akci nařídil zopakovat.

Český publicista a novinář Jan Hajšman (narozen 27. 02. 1882 a zemřel 19. 04. 1962) strávil šest let svého života v nacistických lágrech. V roce 1947 vydal knihu V drápech bestie, kde dopodrobna popsal každodenní život v Buchenwaldu. Jeho vzpomínky, to nejsou chladné popisy historika, který zkoumá dějiny v archivu bez osobního prožitku. Výše je uvedeno několik citací z jeho knihy. Šílenství je definováno jako pomatenost, nepříčetnost nebo ztráta rozumového úsudku. V každém z nás, někde uvnitř naší duše, musí být malá špetka pomatení mysli uložena. Možná stačí jen málo, aby vystřelila na povrch. Když k tomu náhodou dojde, kým se staneme? Dokážeme vůbec nějak ovlivnit, abychom neskončili na straně zla?

Příště: Koncentrák Buchenwald XX: Smutné panoptikum

Psáno pro iDNES.cz v roce 2018

Autor není historik. Možné chyby nebo nepřesnosti nebyly způsobeny úmyslně, ale neznalostí, neobratností nebo chybami ve zdrojích. Pokud budete mít jakékoliv pochybnosti, napište svůj názor prosím do diskuze.

Předchozí články série najdete na Blogosféře nebo iDNES.cz:

Koncentrák Buchenwald I: Oběšencův strom

Koncentrák Buchenwald II: Místo zla

Koncentrák Buchenwald III: Smrtihlav Karl Otto Koch

Koncentrák Buchenwald IV: Čarodějnice Ilse Kochová

Koncentrák Buchenwald V: Vězněm v dobré společnosti

Koncentrák Buchenwald VI: Milující vrazi z SS

Koncentrák Buchenwald VII: Transporty utrpení

Koncentrák Buchenwald VIII: Přijmout a zlomit

Koncentrák Buchenwald IX: Místo ponížení

Koncentrák Buchenwald X: Mučení

Koncentrák Buchenwald XI: Heftlink

Koncentrák Buchenwald XII: Každému co jeho jest

Koncentrák Buchenwald XIII: Zrůdné experimenty

Koncentrák Buchenwald XIV: Otrocká práce vynáší

Koncentrák Buchenwald XV: Krvavé vlny národů

Koncentrák Buchenwald XVI: Takoví byli Češi

Koncentrák Buchenwald XVII: Lhostejná smrt

Koncentrák Buchenwald XVIII: Zestárlé děti

Zdroje:

Americký historik Flint Whitlock a jeho knihy:

Buchenwald: Peklo na kopečku, rok vydání 2013

Buchenwaldské bestie: Karl a Ilse Kochovi a lampy se stínítkem z lidské kůže, rok vydání 2015

Přežil jsem Buchenwald: Moje osobní cesta peklem, rok vydání 2016

V drápech bestie, rok vydání 2010, autor Jan Hajšman, český novinář a vězeň

Wikipedie, otevřená encyklopedie

Muzeum koncentračních táborů Buchenwald a Mittelbau-Dora

https://www.buchenwald.de/en/171/

Fotografie a videa:

Wikimedia Commons, Wikipedie, otevřená encyklopedie, YouTube.cz, není-li uveden jiný zdroj nebo odkaz

Náhledový obrázek:

Pixabay.com

Loading

Subscribe
Upozornit na
guest

1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
6 měsíců před

Honzo, kdysi proběhla jakási studie (nevím už žádné podrobnosti), v niž se jednalo o hypotetickou situaci, kdy na ostrově, jemuž hrozí nějaká katastrofa, je cca 100 lidí a jedno letadlo pro 50. Více se jich tam nevleze. A ta studie zkoumala, jak by se lidé zachovali. tedy ohledně žen, dětí, mladých, starých apod. Výsledky nebyly příliš optimistické. Představa, že všichni máme silný potenciál humanity kdesi uvnitř, je poněkud mylná v okamžiku, kdy čelíme situaci, popsané výše. Teoreticky to asi zmáknuté máme, v praxi to bude nejspíše o moc jiné. Dík za Vaši sérii blogů, které vedou přinejmenším k zamyšlení.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial