Slavkov. Trošku slovem, hodně obrazem.

Vzpomínkové akce na Bitvu tří císařů se konaly 2.prosince. Přesně na den, kdy před 218 lety proběhla samotná bitva. I počasí bylo přibližně stejné. Velká bitevní ukázka se rozzuřila 12 km západně od Slavkova. Současně s tím probíhal tematický program na slavkovském zámku. Byl jsem tentokrát líný a zůstal po celý víkend ve Slavkově a dobrý.

Všechno začalo už v pátek navečer, příjezdem rakouského císaře a ruského cara na slavkovský zámek, aby se poradili, jak na Napoleona. Čekalo se nejen v pozoru, jako rakouští kanonýři z baterie Austerlitz,

ale také se vyprávěly vtipy a

vyzvídalo.

S radostí na svého krále, protože František I., nebyl jen císař, ale i král český, čekali i jeho věrní poddaní.

Až mi z toho došla první foťáková baterka, a tak jsem rakouského císaře stihnul až ve dveřích a

a z ruského cara jen odjíždějící kočár.

Cestu na zámek mi na živé a mluvící obrazy proklestila cestu garda císaře všech Francouzů.

Knížete Lichtensteina jsem přistihl společně s důstojníkem císařovy námořní pěchoty. Už Napoleon měl svoje mariňáky.

Vysmátou špiónku postrčil před objektiv napoleonův náčelník štábu maršál Berthierem. Byl z maršálů jasně nejstarší, a také jediný s uceleným vojenským vzděláním. V napoleonském vojsku platilo do puntíku rčení, každý voják nosí v torně maršálskou hůl. Rozhodovaly schopnosti, ne šlechtický původ. Třeba maršál Lannes byl malířský učeň a Massena synem obchodníka s olivami a s minimálním vzděláním.Výcvik zde absolvovaly i budoucí dvorní dámy.

Cara jsem nakonec stihnul, když dal s tanečníky řeč.

A mohlo se trsat.

Tanečnice měly nad tanečníky převahu,

bodejť by taky ne.

Druhý den zaznělo dopoledne bumtarata

…i když Rusové to moc neprožívali…

bum a můžeme začít. Celodenní program oznámili přihlížejícím rakouští dělostřelci.

Ale nejdříve museli děla odtáhnout do palpostu. Docela dřina.

K tribuně se začali sjíždět papaláši,

někteří měli i doprovod a

najednou jich bylo všude plno a

čestná stráž nedělala nic jiného, než stále někomu vzdávala čest.

Zváštní čest a slávu pak zasluhuje skupina Acaballado a pan Ivan Vystrčil. Starostí měl nad hlavu, ale jako správný vrchní velitel je zvládl s noblesou.

Všemu přihlíželi rakouští pěšáci a

přijeli se podívat i bugští kozáci.

Odpolední program byl poznamenán silný sněžením,

ale jezdecké soutěže přecejen proběhly. Na focení to však nebylo, a tak se bezděky nabízelo

nakouknout do stravovacích stánků, jestli se už někde kouří.

Úhoř dodá mrštnosti, i když je uzenej a

cukr zase energii.

Zimní počasí samozřejmě pitný režim nezastaví, v některých případech ani neomezí.

Večer proběhlo defilé vojsk, zde císařova garda, hned dvakrát.

Někteří i francouzsky mluvili.

Rakouští vojáci byli moc stateční, protože předem věděli, že si pochodují pro porážku.

Z defilé se šlo rovnou na bojiště.

…povšimněte si na štítu čepice zobrazení granátu, tím se pyšnili granátníci, elita každého vojska. V tomto případě rakouského.

Bojová ukázka byl jeden velký hlučný mazec, až mi z toho klekla druhá baterka.

Bitevní vřavu uzavřel ohňostroj,

a pak už následovalo jen defilé vojsk na bitevním poli

Průběžně sněžilo a byla vlezlá zima. Bylo na každém, jestli se zúčastní a jakou dopravu do

do Slavkova zvolí. Ať tak nebo tak, nikdo nelitoval.

A pak, každý se mohl ohřát u rozmítěných ohňů.

Tak příští rok na shledanou, ale

do té doby si musím prodloužit průkazku, abych neměl ve štábu průšvih.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články