Postižené dítě

„Proboha, proč si chceš k sobě vzít postižené dítě? Notabene ve svém věku?“ Zeptal se mě Milan, když jsem ho po zhruba půlročním vztahu obeznámila se svým plánem přijmout do péče čtyřletou mentálně retardovanou holčičku z ústavu.

Jenomže já byla vnitřně přesvědčená, že tento krok prostě učinit musím. Ačkoli jsem s Milanem žila už celkem dost dlouho, nikdy jsem nenašla odvahu k tomu, abych mu o sobě pověděla celou pravdu. Věděl jen to, že jsem ve svých pětačtyřiceti létech rozvedená a bezdětná, a že vlastní dítě už mít nemohu. Nevěděl však, že se k podobnému kroku chystám už několik let, že bych si moc přála, abych na to nebyla sama a že právě v něm spatřuji člověka, který by do toho byl se mnou schopen a ochoten jít.

Stála jsem tedy před nelehkým úkolem svěřit se mu se svou ne zrovna růžovou dávnou minulostí. Na jedné straně jsem toužila, aby stál při mně, ale na druhé straně jsem věděla, že si to děvčátko vezmu, i kdyby mě kvůli tomu měl opustit. Byl sobotní večer a já mu místo přímé odpovědi ovinula ruce okolo ramen: „Milane, je to na trošku delší povídání, pojď, otevřeme si láhev vína, pohodlně si sedneme a já ti na sebe něco prozradím. Jak se zachováš, nechám jen a jen na tobě.“

Temně rudá tekutina se zaleskla v našich číších a já se pustila do zpovědi: „Před dvaceti léty jsem byla těhotná. Nesmírně jsem se těšila na mateřství, ale něco nebylo v pořádku, a tak jsem absolvovala hlubší vyšetření, které u mého dítěte potvrdilo Downův syndrom. Úplně mě to sebralo. Byla jsem postavená před dilema, zda si to dítě nechat vzít nebo ho donosit a pečovat o postiženého člověka.“

„Milane, neustála jsem to a udělala, co mi všichni radili… Promiň…“ Vzpomínky byly natolik silné, že jsem se rozbrečela a na chvíli přestala mluvit. Milan vzal moje ruce do svých dlaní, mlčel, já z jeho očí vyčetla účast a překvapení. Teprve po chvíli jsem pokračovala: „Rozum mi říkal, že jsem se rozhodla správně, ušetřila onoho človíčka těžkého života a sama se vyhnula spoustě vážných a obtížně řešitelných starostí. Ale cit, Milane, cit mi jako kladivem bušil do svědomí a křičel na mě, že každý má právo žít. Každý člověk přijde na tenhle svět s nějakým úkolem a měl by dostat šanci ho splnit. Nevím, jestli mi rozumíš, ale já najednou věděla, že jsem propásla svoji příležitost naplnit vezdejší bytí někomu, kdo to opravdu potřebuje, aby se duchovně posunul někam dál.“

Milan se přesunul ke mně na pohovku, pevně mě objal a já mluvila dál. Připadalo mi, že to ani není můj hlas, jakoby za mě mluvil někdo jiný a já byla pouhou posluchačkou: „Milane, asi už chápeš, že se mi nikdy nepodařilo tohoto pocitu zbavit, a jakkoli jsem se ho snažila přebít kariérou nebo čímkoli jiným, zůstává ve mně stále. Vnímám to jako svůj nesplněný úkol a před časem jsem se rozhodla nalézt postižené dítě. Přijmout ho k sobě a pokusit se mu vynahradit to, co jsem nebyla schopná poskytnout tomu, které jsem si tehdy nechala vzít. Milane, promiň, že ti to říkám až teď, miluji tě a vím, že nemám právo tě nutit, abys se mnou zůstal, až si tu holčičku vezmu. Ale byla bych šťastná, kdybys…“ Více nebylo třeba říkat, Milan mi položil prst přes rty, podíval se mi do očí a v jeho tváři se zračil smutek.

„Markéto, odpust, ale to je šílené. Proč jsi mi o tom neřekla dřív? Vždyť ty jsi přece neudělala nic špatného, takhle by se rozhodl každý. Nechceš si to ještě rozmyslet?“ Milan mě sice stále držel v náručí, ale já z něj cítila nesouhlas a nepochopení. Nevěděla jsem, jestli se mě snaží utěšit a přimět ke změně rozhodnutí ve snaze, aby mi ulevil nebo z obavy aby se nedostal do situace, že se mnou bude muset vychovávat postiženou holčičku.

„Nechci, Milane, jsem pevně rozhodnutá,“ cosi se ve mně vzedmulo, nedokázala jsem se vcítit do jeho myšlenek a začala mluvit úsečně: „Vidím, žes mě nepochopil. Jestli chceš, vem si čas na rozmyšlenou.“

***

Tím jsme onoho večera ukončili náš rozhovor. Celou noc jsem nemohla usnout a ráno se stalo to, čeho jsem se obávala. Milan se mě ještě jednou snažil přemluvit, abych si to rozmyslela, a když zjistit, že se mu to nepodaří, mnoha rozvitými omluvnými větami mi zdůvodňoval, proč ode mě odchází. Ještě téhož dne se sbalil a odstěhoval, a já se mu paradoxně ani moc nedivila. Postavila jsem ho před hotovou věc, nedala mu šanci odporovat, a vlastně jsem ani nevěděla, jak bych se zachovala v jeho situaci.

Nicméně Evičku jsem si k sobě vzala a náš první společný půlrok byl nejnáročnější. Evička přišla z ústavu v zanedbaném stavu a mě stálo obrovské úsilí, abych ji naučila aspoň základním způsobem komunikovat se svým okolím. V jedné věci jsem však měla kliku, vykonávala jsem administrativní práci ve firmě, jejíž šéf mi už tehdy umožnil dělat co nejvíc z domova a být tím pádem stále s ní.

Nelitovala jsem, ani jednou jsem neměla pocit chybného rozhodnutí, Evička mi dokázala vynahradit veškeré těžkosti mého nového života, a že jich nebylo zrovna málo. Nedovedete si však představit, jakou mi dělaly radost všechny drobné pokroky, kterých byla ve svém stavu schopná dosáhnout. Možná právě díky své jednoduchosti uměla velice rychle přijmout změnu prostředí, první slovo, které přede mnou vyřkla, bylo „maminko.“ Jakmile se jí to podařilo, opakovala ho stále dokola a tvářila se přitom jako nejšťastnější tvor pod sluncem.

Po půl roce se stalo něco, nač do smrti nezapomenu. Bylo nedělní odpoledne, zrovna jsme se vrátily za procházky, Evička trochu zlobila a nebyla k utišení. Vtom zacinkal zvonek u dveří, já ji s myšlenkou kdo to sem zrovna teď leze, vzala na ruku a běžela otevřít. Stál tam Milan.

Nechci z toho dělat červenou knihovnu, řeknu to s trochou nadsázky, Milan si prostě vzal hodně dlouhou dobu na rozmyšlenou, než dokázal přijmout mé rozhodnutí, před které jsem ho tehdy bez varování postavila. Oba jsme cítili, že není třeba žádného vysvětlování, prostě jsme navázali tam, kde jsme před půl rokem skončili a já velice brzy pochopila, jak nám ta pauza byla prospěšná. Tedy spíš Milanovi než mně, protože teď už přesně věděl, do čeho jde, udělal to dobrovolně a já vycítila, že z lásky k mé osobě.

Milanovi sice nějaký čas trvalo, než se dokázal s Evičkou sžít, respektive než si zvyknul, že ona je trochu jiná než ostatní děti jejího věku. Ale o to víc k ní přilnul, ona to ve své přirozené jednoduchosti vycítila a neměla nejmenší problém vzít ho jako tátu.

***

Před několika dny jsme oslavili Eviččiny devatenácté narozeniny a já ani jedinkrát nezalitovala, že jsem si ji tehdy před patnácti léty vzala k sobě. Dle slov odborníků se dostala nejdál, kam byla vzhledem ke svému postižení schopná a já jsem vděčná Milanovi, že se se mnou po počátečním zaváhání na její výchově podílel. Eva pracuje v chráněné dílně, odkud nám v den svých narozenin přinesla vlastnoručně vyrobený nádherný adventní věnec a já se přiznám, že jsem se nad ním rozplakala. Byly to slzy štěstí a díků osudu za to, že mi dal v životě druhou šanci.

Subscribe
Upozornit na
guest

2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
2 měsíců před

Tohle je ze života, Honzo. Tohle nevymyslíš….

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial