Islám je plačící satan

Muslimové hrozí světu uříznutím hlavy a zároveň žebrají o milodary a soucit, pseudohumanisté jsou advokáti tohoto plačícího ďábla.

Když v roce 1967 hrozil egyptský prezident v rozhlasovém projevu povražděním všech Izraelců včetně kojenců, nedostalo se tomu větší pozornosti ve světovém tisku – Násir byl světem milován a Izrael byl nenáviděn. Kojence Násir nezabil, utrpěl hanebnou porážku. Když brečel v egyptské televizi, stěžoval si mezi vzlyky, že byl podveden, jelikož izraelské letectvo přiletělo zrádně  ze  západu, a ne z východu kde  Izrael  leží.  Na  vraždění  ze strany  muslimů, a dokonce  na  uřezávání  hlav v přímém

přenosu, nakonec došlo, když byl v roce 2014 založen Islámský stát. V západních zemích si lidé zvykli, že občas islámisté vyhodí do vzduchu metro, občas vyvraždí návštěvníky divadla, občas přejedou chodce na promenádě náklaďákem. Občas někomu uříznou hlavu. Jde o ostentativní akty nenávisti. Jde o stovky obětí. Svět nerozpoznal nebezpečí ani když islám hrozil Izraeli v roce 1967, ani když o 50 let později napadl Evropu.

Jediným opatřením západních politiků a médií proti hrozbě byl neustávající tlak na toho nejohroženějšího – na Izrael. Tlačilo se na Izrael aby rezignoval, aby se nedržel zuby nehty života a aby přestal provokovat svou existencí. Satanovi měla být na oltář položena oběť. Američtí váleční experti marně dokazovali, že Izrael se má šanci ubránit proti miliardě muslimů jen v rozšířených hranicích po šestidenní válce, že se nesmí vzdát svých území za tzv. mír; i v těchto hranicích měl Izrael plochu stokrát menší než jeho nepřátelé, ale měl alespoň nějakou nepatrnou strategickou hloubku. Pod tlakem světa se ale Izrael vzdal Sinaje, části Západního břehu Jordánu, a nakonec i Gazy. Dnes se nalézají Izraelci namačkáni na ploše velké jako Morava, a jedna jaderná bomba, ať již iránská, pakistánská nebo saudská, je může naráz vyřídit. Ze všech území vyměněných za mír je Izrael neustále napadán, a dnes je v sázce dokonce jeho samotná existence.

Izraelští „idealisté“ usilující o mír s Araby stále opakují stejnou chybu a vždy očekávají nějaký jiný výsledek – 7. října byli opět svými mírovými partnery zrazeni. Druhý den po útoku na kibucy kolem Gazy byli egyptským vojákem zabiti dva izraelští turisté v Alexandrii a několik jich bylo zraněno – turisté věřili, že Egypťané, kterým „za mír“ zaplatil Izrael v roce 1979 územím rovnajícím se 70% (sic) tehdejší rozlohy Izraelského státu, jsou jejich přátelé. Video incidentu ukazuje, jak manželka zastřeleného turisty křičí o pomoc a prosí o ambulanci, ale je zcela ignorována. Je vidět, jak přichází údajný egyptský bezpečák a „zatýká“ teroristu, přičemž ho objímá a spolu se nahlas smějí. Egyptští kolemjdoucí si mrtvé a zraněné Izraelce ležící na zemi v krvi i jejich zoufalé příbuzné prohlíží jako zvířata v ZOO a fotí si je. Teprve po dlouhé době přichází izraelští zachránci. Mrtví se svých iluzí již nezbaví, živí snad částečně ano. Obrovský arzenál se do Gazy nemohl dostat bez pomoci Egypta.

Až v poslední době lze slyšet v izraelské televizi Araby z Gazy, kteří žijí v Izraeli a podporují ho. Jejich zkušenosti dosud nebyly pro levicová média zajímavé. Jednoho se nyní ptali, zda se bojí o své příbuzné v Gaze a on sdělil, že s nimi nemá nic společného: jeho táta prý celý život pracoval u Izraelců, a přesto se vždy při zabití Židů radoval. Na typicky novinářskou otázku, jak by měl Izrael usilovat o snížení obětí mezi nevinnými civilisty v Gaze, odpověděl Arab rozumějící Gaze, že v Gaze žádní nevinní civilisté téměř neexistují, v každé rodině jsou podporovatelé vrahů, v každém domě jsou voliči Hamásu, nemluvě o tom, že Izrael před bombardováním varuje obyvatele, aby utekli. Podle líčení Arabů, kteří z Gazy odešli, součást výchovy je tam ukládání předškolních dětí do hrobu na mnoho hodin, „aby si zvykly na smrt a nebály se jí“. Před několika dny se objevil v usedlosti blízko mého bydliště desetiletý Arab s dlouhým nožem, a lidem sdělil že je šahíd (mučedník) a že přišel zabít Židy, jeho táta na něj prý čeká u brány usedlosti. Nůž sebrali a dítě předali matce. Táta na syna nečekal a odjel mezitím domů, jelikož si byl jist, že Židé syna zabijí a on bude dostávat od Palestinské vlády za mučednictví syna splátky (z peněz Evropské unie).

Děti v Gaze dostávají od humanitárních organizací učebnice, kde se učí o Židech; pochodují s dřevěnými kalačnikovy a bodají do hadrových Židů. I podle arabských antropologů a etnologů je exaltovaná hrdost, vedle víry ve vlastní lži, jedním z hlavních národních rysů Arabů. Davy mudžahedínů (bojovníků za islám) a šahídů hrozí světu uříznutím hlavy, hrdě pochodují městy celého světa a vyhlašují svatou válku – džihád. Jejich bojový pokřik zní „krví a mečem dobudeme Jeruzalém“, nebo také „smrt Židům“. Na druhé straně pobírají hrdí Arabové všude na Západě všemožné podpory pro slabé a postižené. Stejně tak hrdí bojovníci Gazy prosí svět o milodary a soucit, když prohrávají. Když teď Izrael ukázal sílu, tak se na demonstracích již nekřičí „death to Jews“, ale ve stejném rytmu „cease-fire now“. Prostě žebrají o zastavení palby. Hrdí arabští zabijáci se snadno mění v plačící děti. Západní humanisté se jich ujmou. Arabové hrají hrdost, humanisté soucit.

Arabové mrkají, že to byla izraelská raketa, která spadla na nemocnici, a pseudohumanisté s mrkáním dělají, že tomu věří. Arabské ženy jakoby lomí rukama, jejich děti jsou jakoby mrtvé, humanisté je jakoby litují a zároveň se občas smějí na Izraelce, že je to jen naoko. Ale není to opravdový smích u humanistů, ani opravdový pláč u Arabů. Je to škleb na tvářích zla. Je to šaškovská lůza. Videa ze 7. října ukazují ozbrojence, rabující chátru na kolech a oslech, a mezi nimi invalida o berlích, který poskakuje, aby si též něco ukradl. K nim se hodí pseudohumanisté, co sedí někde jinde se svými právníky a účetními a počítají co jim to vyneslo. CNN, Sky News, France 24, atd. ukazují utrpení lidí v Gaze, které „zoufalství z mnohaleté okupace“ dohnalo k drancování skladů OSN (televizní pracovníci i diváci již zapomněli že Gaza není od roku 2005 okupována); hladová žena lomí rukama nad ukradeným pytlem rýže, komentátoři nekomentují nesmírnou obezitu divadelně lkajícího stvoření.

Na jiném záběru CNN podobné monstrum v černém pytli lomí rukama nad „mrtvým synem“, ale pracovníkům CNN uniklo v jejich rozhořčení, že syn se na konci videa začal hýbat. Svět dělá, že věří tomu monstru, a odsuzuje zločinný Izrael. Odsuzují jej všichni včetně Iránu a všech 57 muslimských zemí jménem 2 miliard muslimů, spolu s komunistickými a postkomunistickými zeměmi jménem jejich 2 miliard obyvatel. K odsouzení se přidávají i vlády a média demokratických zemí, a samozřejmě všechny mezinárodní i humanistické organizace, včetně OSN, Lékaři bez hranic (MSF), Amnesty International (AI), Člověk v tísni, atpod. „Ochránci lidských práv“ nechrání Židy, čímž ukazují, že Židy za lidi nepovažují.

Odpoledne toho osudového 7. října probíhal boj s teroristickými komandy v mnoha kibucech a městečkách, z Gazy dopadaly rakety na 40 izraelských měst, bylo již hlášeno 1000 raněných a v jednom kibucu vzali teroristi přes 50 rukojmích. Bylo již jasné, že počet obětí jde do stovek. Když pogrom na izraelské civilisty vrcholil, ptala se televize France24 izraelského představitele: „Co hodláte dělat, abyste se vyhnuli obětem mezi civilisty v Gaze?“, a ve stejné době četli v britské televizi Sky News dlouhé prohlášení Hamásu o spravedlivém boji za osvobození mešity Al Aksa v Jeruzalémě. Účastnice hudebního festivalu u kibucu Re‘im, německá občanka Shani Louk, 23, byla nahá vláčena ulicemi, znásilněná a s vylomenými klouby, a mudžahedíni na umírající dívku plivali a kopali do ní. Západní politikové včetně papeže na to reagovali jako jeden muž opakováním mantry, že izraelská obrana musí být proporcionální. Sice jsem studoval různé exaktní obory včetně matematiky, ale požadavek této proporcionality jsem nepochopil. Jak má podle papeže, Guterrese nebo Macrona Izrael reagovat na svázané a ohořelé děti, na 1400 zabitých, na 4000 zraněných a 240 unešených?

Bojovníci Hamásu potkali 7. října v polích thajské zemědělské pomocníky, sekali je na kousky a smáli se, že dělají sekanou. Pohlédneme-li nad toto špinavé panoráma s pohozenými těly, ohořelými domy a plné drancujících a vraždících pogromistů, zahlédneme za obzorem úhledné kanceláře novinářů, právníků, diplomatů a humanitárních pracovníků, kteří tomu všemu dávají smysl. Oni vymýšlí důvody, proč to vše tak musí vypadat. Naranžované figuríny v Gaze jsou oběti sionismu a mnohaleté okupace. Znásilněné a spálené dívky z kibucu jsou vražedné sionistky a okupantky. Je třeba mluvit o humanitární krizi, aby mohly miliardy dolarů proudit z kapes hodných lidí na řešení krize i na platy všech těch starostlivých úředníků OSN, WHO, MSF, AI, UNICEF, UNRWA, a i soudců v Haagu, kteří budou zmíněné sionistky a okupantky soudit (za peníze evropských daňových poplatníků, včetně českých).

Západní televize jsou plné záběrů lidí v Gaze přehrabující sutiny (to jsou trpící), kde se občas mihne muž nesoucí mrtvé dvouleté dítě, pokud možno s čerstvě načerveno namalovanou tváří (to je krev) v místech, kde správně žádní civilisté neměli být, protože Izrael varoval před útokem. Vždy seženou nějakou rozrušenou ochotnici a výkřiky v angličtině: „čím jsme si takovou tragédii zasloužili?“. Také na všech stanicích ukazují zcela mimo jakoukoli souvislost obrázky jakýchsi údajně arabských miminek v inkubátorech. O izraelských rukojmích v tunelech Hamásu mluví méně. Novinářům se nelíbí, že Izrael nakonec teroristy zabije, a tak 7000 zabitých teroristů jsou systematicky označováni jako zabití či zavraždění civilisté, eventuálně děti. Novináři tají, že díky izraelským varováním nemusel být mrtev ani jeden civilista na rozdíl od Drážďan, Hamburgu a Tokia za Druhé světové války (kde žádní Lékaři bez hranic neparazitovali). Bestialita muslimů i cynismus humanistů jsou bez hranic.

Maškary z OSN, Vatikánu, Haagu, či z bohatých kanceláří humanitárních organizací včetně Červeného kříže, který dostal v roce 1944 Nobelovu cenu míru za návštěvu Terezína kde zjistil, že židovským dětem se daří v rukou nacistů výborně (zde), se dobře hodí do špinavého panorámatu na hranici Gazy.

Subscribe
Upozornit na
guest

1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
15 dní před

Pevně věřím, že si stát Israel nenechá od nikoho „poradit“, jak se má zachovat. Jeho zkušenost za posledních cca 80 let mu dává přesný návod.
Jediná demokracie na Předním východě ukazuje světu, jak je nutné se chovat k agresi. Nikoli klepnout přes prsty, ale useknout ruku a kopnout do rozkroku. Terpve poté agresou pochopí, že tudy cesta nevede.
Jsem hrdý na svou vládu, že stojí na správné straně.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial