Být Židem

Písmo nazývá židovský národ vyvoleným, což u jiných národů opravdu vyvolává žárlivé konotace. Nevím, jak to Hospodin myslel, ale o tohle vyvolení by hned tak někdo nestál. Přesnější označení by bylo, že je to národ Jím zvolený.

Není účelem tohoto blogu nimrat se v dějinách, které si každý může najít. Údajně existuje nějaký papyrus, datovaný cca 1200 let před Kristem, kde je faraonovi sdělována informace, že ta divná sekta Židů byla vyhlazena.

Od této doby se o stejný výsledek, tedy vyhlazení židovského etnika, pokoušeli všemožní a všemocní vládcové po celém světě. Egypťané, Římané, středověcí katoličtí vládcové (dokonce i „osvícená“ Marie Terezie nechala jednu krutou zimu vyhnat všechny Židy z Prahy s vědomím, že se příroda o řešení jaksi „postará“. Dvacáté století v podobě nacistického Německa bylo v této aktivitě skutečně velmi „úspěšné“.

Židé žili rozptýlení po celém světě v diaspoře celých 5700 let jejich kalendáře, aby konečně v roce 1948 založili vlastní stát, v němž budou žít dle vlastních představ a kde si budou vládnout sami. Do té doby byli hříčkou již zmíněných vládců, kteří je tu a tam potřebovali k povznesení vzdělanosti a ekonomiky, později naopak k tomu, aby je vyhnali a ponechali si jejich peníze. Vždy bývali občany druhé či hůře třetí kategorie, zahnaní do ghett či hůře koncentračních táborů.

Hrubé odhady uvádějí, že na světě žije cca 16 miliónů Židů. Pokud bychom jejich počet vztáhli na všechny obyvatele planety Země, tvoří 2 promile, tedy zcela zanedbatelný počet. Přesto má tato početně zcela nepatrná entita  více jak 200 nositelů Nobelovy ceny, na zbytek světa připadá dalších cca 700. Ze státu Israel vycházejí nejmodernější poznatky současné vědy a špičkové technologie, po nichž touží mnoho zemí.

Přesto či možná právě proto je židovský národ pronásledován, osočován z těch nejnemožnějších zločinů či aktivit. (Stačí si jen vzpomenout, jaké triumfové eso voleb u vítězných stran v Maďarsku a Slovensku je Georg Soros). Od samého začátku existence státu Israel je nucen bojovat o holé přežití. Pokud by prohrál jedinou válku, byl by to definitivní konec. Dopady této prohry jsme měli možnost sledovat v malém  měřítku před několika dny.

Být Židem mimo Israel není taky žádná výhra. I nyní se najdou jedinci, kteří budou jejich domovy označovat Davidovou hvězdou, tedy stejně, jako to dělal nacisté v 30. letech 20. století. Jejich synagogy musejí být střeženy policií, aby se v nich „nerealizoval“ nějaký statečný ochránce toho pravého „Boha milosrdného a slitovného“, který je takto označen v každé súře.

Otázkou dnešních dnů je, co bude dál. Po masakrech nevinných civilistů, žen a nemluvňat v kibucech a městech má celý svět dojemnou starost o to, jak bude vypadat případná odveta. Nemohu se zbavit dojmu, že ony oběti zrůdného běsnění budou jaksi „upozaděny“ před ubohými obyvateli pásma Gaza, odkud stále – i přes hrozící humanitární katastrofu – stále létají rakety směr Tel Aviv. Při případné pozemní operaci, která bude vedena s maximální hodinářskou přesností (který jiný stát by tohle dělal?), budou přesto i civilní oběti, neboť teroristé z Hamásu ony mrtvé potřebují pro svou propagandu. Zdá se, že „světové mínění“ nebude klást rovnítko mezi mrtvým dítetěm z kibucu a z pásma Gazy.

Z historie je známo, že Židé jsou ve sporu s nepřítelem velmi sofistikovaní a že umějí čekat na správnou chvíli. Pokud by  se řídili „radami moudrých“, případně rezolucemi rady bezpečnosti OSN (kde sedí takové státy, jako Čína nebo Rusko), stát Israel by dávno neexistoval. Naštěstí se těmito moudrými radami neřídí.

Být Židem znamená bohužel i stálý boj o vlastní existenci. Věřím, že i současnou kritickou situaci ustojí. Mimo jiné i proto, že Hospodin je padnout nenechá. Koneckonců, zvolil si je sám.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články