Koncentrák Buchenwald VIII: Přijmout a zlomit

Po příjezdu do koncentračního tábora musel každý člověk projít nezbytným přijímacím řízením. Patřilo k procesům, které si kladly za cíl vězně katalogizovat a ovládnout.

Transporty probíhaly vlakem v nákladních vagonech, tzv. dobytčácích. Na místo určení dorazili vězni naprosto vyčerpaní, hladoví, zapáchající, špinaví a dehydrovaní. Pokud měli štěstí a přežili. Nejhorší konvoj se v Buchenwaldu objevil v červenci 1944. Z celkového počtu dva a půl tisíce osob na začátku cesty, jich do cíle přijelo jen tisíc, ostatní zahynuly. Přeživší vězni přišli po cestě Caracho Weg z vlakové stanice do tábora a proběhli hlavní bránou. Pod ranami bičem nebo obušku, za řevu dozorců SS a štěkání psů museli klusat celou dobu. Od dozorců si je převzala lagerschutz, vnitřní táborová policie. Většina z nich byli bývalí policisté, uvěznění za protinacistické názory. Nosili zelené uniformy podle vzoru bývalé pruské armády a zbraně samozřejmě neměli.

Když vězni dorazili na vlakové nádraží, dozorci SS je většinou nechali hned vystoupit a hnali do tábora. Někdy nechávali vlaky úmyslně čekat i několik desítek hodin v železniční stanici. Vedro, mráz a nekonečné čekání prodlužovalo utrpení z cesty a bylo příčinou řady úmrtí.

Fotografie ze železniční stanice Buchenwald naleznete na Wikimedia Commons, odkaz:

https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Buchenwald_railway_station

Nejprve žíznivé vězně dovedli k sudům s vodou, do kterých někteří doslova skočili, i když riskovali utopení. Nikdo z nich neměl nádobu, proto nabírali tekutinu do dlaní. Používali boty, čepice nebo provizorní papírové krabičky, aby uhasili mučivou žízeň, kterou trpěli v transportu. Poté je táborová policie odvedla k registraci. Jméno, národnost, adresa, důvod zadržení a další osobní údaje se zapisovaly do vězňovy karty. Pokud někdo v Buchenwaldu zemřel, určený písař provedl záznam a událost zapsal také do táborové todesbuch (kniha smrti). Bez ohledu na příčinu úmrtí zněl zápis pokaždé stejně: „Zastřelen při útěku“. Po registraci nastoupili holiči, kteří každého zbavili vlasů a ochlupení po celém těle tupými ručními strojky.

Jeden z buchenwaldských vězňů vylíčil událost takto (citace z knihy Buchenwald – Peklo na kopečku, autor Flint Whitlock): „Holič začal tím, že mi přiložil strojek na čelo a přejel jím přes temeno až na krk. Pětkrát se rozmáchl a bylo po všem. Tentýž tupý strojek také odstranil chlupy v podpaží, kolem genitálií a konečníku a nechal za sebou spousty šrámů a krvácejících ranek.“ Následoval přesun k budově, ve které stála obrovská nádrž s desinfekcí. Velkým problémem všech lágrů byly nemoci všeho druhu. Největším nebezpečím se v táboru Buchenwald stal tyfus. Přenáší ho vši, kterým se daří ve špinavém prostředí, proto desinfekce sice byla nezbytná, ale nemusela být prováděna tak ponižujícím způsobem. Její zápach zvedal vězňům žaludky. Museli se svléknout do naha a pak vlézt do nádrže. Některé zachvátila panika, protože neuměli plavat.

Život vězňů v Buchenwaldu v sedmiminutovém videu na YouTube.cz, odkaz:

https://www.youtube.com/watch?v=EGE3ZEfy2DA

Kápové každého nutili, aby se ponořil do chemického prostředku celý. Některým schválně drželi dlouho hlavu pod hladinou a bavili se tím, když si nový vězeň desinfekce lokl. Mladý Žid jménem Paul Heinz Victor vylíčil událost takto (citace z knihy Buchenwald – Peklo na kopečku, autor Flint Whitlock): „Jakmile jsme byli v táboře, dovedli nás k budově, ze které se vyklubala umývárna. Museli jsme se svléknout do naha. Šaty jsme házeli na zem a esesáci procházeli uličkami s vozíkem a všechny je sbírali. Byly tu veliké vany, tak veliké, že se do nich mohlo vejít snad deset lidí najednou. Byly plné nějaké chemikálie. Už podle zápachu šlo o desinfekci. Museli jsme ten bazének přeplavat nebo se nějak dostat na druhou stranu, tam si stoupnout pod studenou sprchu a pak se osušit ručníkem“.

Poté je táborová policie nasměrovala do skladu s oděvy, kde každý vyfasoval mundúr a boty. Standardní vězeňská uniforma se skládala z hrubě bavlněné košile a kalhot s šedobílými pruhy a stejně pruhované čepice. Každý vězeň dostal rovněž pruh látky s označením do které kategorie patří a vězeňské číslo natištěné na bílém proužku, protože na ruku se tetovalo pouze v Osvětimi. Obojí si musel přišít na oděv. Odvšivený a oblečený vězeň byl nakonec vyfotografován a fotografie nalepena na registrační formulář, který písař založil do táborové kartotéky SS. Celý přijímací proces měl vězně odlidštit, ponížit a udělat z něj pouhé číslo. Každý člověk tak byl zbaven své jedinečnosti a sebedůvěry sám v sebe. Mnozí se po děsivé cestě transportem a přijímacím řízení těšili na jídlo. Nejdříve je však čekal Appellplatz.

Příště: Koncentrák Buchenwald IX: Místo ponížení

Píseň Zvony v Buchenwaldu, Vadim Ruslanov a Alexandrovci, záznam z roku 1962 ve čtyřminutovém videu na YouTube.cz, odkaz:

https://www.youtube.com/watch?v=7_yCV00ajhw

Psáno pro iDNES.cz v roce 2018

Autor není historik. Možné chyby nebo nepřesnosti nebyly způsobeny úmyslně, ale neznalostí, neobratností nebo chybami ve zdrojích. Pokud budete mít jakékoliv pochybnosti, napište svůj názor prosím do diskuze.

Předchozí články série:

Koncentrák Buchenwald I: Oběšencův strom

Koncentrák Buchenwald II: Místo zla

Koncentrák Buchenwald III: Smrtihlav Karl Otto Koch

Koncentrák Buchenwald IV: Čarodějnice Ilse Kochová

Koncentrák Buchenwald V: Vězněm v dobré společnosti

Koncentrák Buchenwald VI: Milující vrazi z SS

Koncentrák Buchenwald VII: Místo utrpení

Americký historik Flint Whitlock a jeho knihy:

Buchenwald: Peklo na kopečku, rok vydání 2013

Buchenwaldské bestie: Karl a Ilse Kochovi a lampy se stínítkem z lidské kůže, rok vydání 2015

Přežil jsem Buchenwald: Moje osobní cesta peklem, rok vydání 2016