Dívka jedoucí v metru a zapáchající čerstvě vykopanou hlínou

Občas potkáme v životě někoho, s kým bychom chtěli kráčet po společné cestě. On jen na chvíli vyjeví svou pravou tvář a všechna naděje je pryč.

Původcem svištivého zvuku byla jízda vlakové soupravy metra. Hluk se dral zvenčí dovnitř našeho vagónu. Když zesílil na maximální úroveň, přinutil podřimující dívku sedící naproti otevřít oči. Měla na sobě lehké oblečení se vzorem letních květů, které se momentálně hodily do příšerného vedra betonového velkoměsta. Sahaly jí těsně pod kolena a ona šaty oběma rukama povlávala. Chvílemi se zdálo, že pod nimi nic nemá.

Dlouhé černé vlasy jí končily na ramenou. Připomínaly barvu havraního peří, která se odrážela i v jejích očích. Dívčin obličej zdobily jemné rysy, vypadal jako obraz v galerii, který namaloval nějaký slavný malíř. Otáčela pomalu hlavou po vagónu, až se naše pohledy konečně protnuly.

Už jednou jsem dívku viděl. Cesta do práce mi trvala metrem asi patnáct minut a já měl v úmyslu si ji zkracovat. Proto jsem občas v batohu nesl čtečku knih. Za posledních pár let jich prošlo tímto zařízením spousta, přestože někdy bylo lepší místo čtení pozorovat osazenstvo vagónu, byť se málokdy změnilo. Pán v černém obleku s kravatou, který vypadal jako zřízenec pohřebního ústavu, seděl uprostřed. Dvě ženy, připomínající sekretářky a tiše hovořící na prvních sedadlech. Mladík se sluchátky na uších a mobilem v ruce na sedadle posledním. To je všechno, žádná mačkanice. Jezdili jsme spolu totiž všichni brzy ráno, asi půl hodiny před ranní špičkou.

Dívka se usmála a mně přišlo, že vidí až někam hluboko do mého srdce. Já neviděl nic. Měla na sobě neviditelný a neprůhledný závoj tajemna, přes který nešlo proniknout.

Dalšího dne jsem ji potkal zase. Potom zase a zase. Muž, dvě ženy a mladík s železnou pravidelností obsazovali stejná místa a dívka se stala součástí mého života. Od okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že se k naší skupině cestujících přidala, čtečka zůstala v batohu.

Představoval jsem si co dál a sbíral odvahu. Nevím, kolikrát mi hlavou proběhly různé scénáře. Stálo v nich, jak dívku oslovit, jaké téma rozhovoru nahodit nebo jaký vtip povědět. Jenže čas běžel a žádný film se stále netočil. Den za dnem pohled do očí, s úsměvem jako odpovědí. Možná se tak děje u každého filmového díla, v kterém je režisér i herec jedna a táž osoba.

Jednou jsem konečně zničehonic zakřehotal: „Dobré ráno.“ Tohle bylo fakt překvapivé oslovení, prolétlo mi hlavou. Pomyslel jsem si, že teď se určitě otráveně zatváří, bude se dívat na druhou stranu a další ráno bude sedět v jiném vagónu.

Kupodivu se usmála: „Dobrej,“ a dodala: „Jak se dneska máte?“

„Dooobře,“ zakoktal jsem překvapeně. „A vy?“

Mrkla. „Já se mám taky dobře. Kam jedete?“

„Do práce.“ Konečně jsem zahodil svou počáteční křeč a uklidnil se. „Jako ostatně každé ráno. Vás se nebudu ani ptát. Jezdíte taky někam dřít, viďte?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, nikde nepracuji.“

„Tak proč proboha, tak brzy vstáváte?“

Naklonila se ke mě a zatvářila se spiklenecky. „Umíte udržet tajemství?“

„Jo,“ Naše hlavy se skoro dotýkaly. Její vlasy mě šimraly na čele. Používala nějaký zvláštní parfém. Takový těžký, kořeněný. Jako kdyby měl něco překrýt.

Zašeptala: „Jsem tajná agentka. Pracuji pro naši vládu. Každý den jezdím na Hlavní nádraží, kde čeká spojka, které předávám informace na flešce pro prezidenta.“

Když viděla jak se tvářím, vyprskla smíchy. Pochopil jsem a konečně se zasmál taky. „Skoro jsem vám to sežral.“

„Prý skoro. Vyděsil jste se. Jsem Natálie. A ty se jmenuješ jak?“ Přešla plynule do tykání, zaklonila se a opřela pohodlně o sedadlo.

„Já Matyáš. Říkej mi Maty. Hezké jméno, Natálie. Tedy, líbí se mi víc Natálka.“

Usmála se. „Proti takovému oslovení nic nemám.“

Od toho dne jsme už neseděli naproti sobě, ale vedle sebe. Měla příjemný hlas, který se dobře poslouchal. Mohla mluvit o čemkoliv. Občas jsem na krátký okamžik zavřel oči. Na chvíli jsem si představil, jak ležím na pláži a slyším, jak se po mořských vlnách blíží její hlas. Zdálo se, že i ona poslouchala má slova stejně pozorně, jako já ta její. Na konci každé věty lehce přikývla a mně rostlo sebevědomí.

Jen k jedné věci jsem se neodhodlal. Totiž k pozvání na kávu nebo večeři.

Jednoho pátečního rána jsem si sedl zase vedle ní. Toho dne jí to mimořádně slušelo. Podle kalendáře se blížil podzim, ale létu se stálo nechtělo odejít. Kvůli horku na sobě měla tenkou a skoro průsvitnou sukni. Ňadra jí mírně nadouvala módní triko bez nápisů a ozdob. Rukama se přidržovala sedadla a povídala mi o dnešním dni.

„Pátky miluji, Maty. Nic se nevyrovná okamžiku, kdy přijdeš večer utahaný domů a víš, že tě čekají dva dny volna a do pondělka je daleko.“

„Než přijde večer nedělní. Tomu pocitu se taky nic nevyrovná,“ vzdychl jsem a Natálie se rozesmála.

Chytil jsem ji za ruku. Nebránila se. Zápěstí ji omotával náramek z malých křišťálů. Vsunula svou dlaň do mé a pevně ji stiskla. Kolenem jsem se lehce otřel o její stehno. Otočila hlavu a podívala se mi zblízka do očí.

„Půjdeš se mnou dnes na večeři?“ zašeptal jsem.

Zavrtěla hlavou. „Ne. Prosím, ještě ne. Buď trpělivý.“

Nadechl jsem se a chystal pokračovat, ale zarazil jsem se. Ucítil jsem silný zápach. Nemohl jsem si nejdříve uvědomit, kde jsem podobný puch cítil a potom si vzpomněl.

Stalo se tak minulý rok v květnu. Stál jsem ve velkém houfu černě oděných lidí. Pršelo, Všichni měli deštníky, jen já ne. Voda mi stékala po mokrých vlasech ve velkých proudech kolem krku a drala se pod límeček bílé košile omotaný černou kravatou. Na saku i kalhotách stejné barvy se mi tvořily vlhké skvrny. Žena stojící vedle se nabídla, že mě vezme pod deštník, ale odmítl jsem.

Všichni lidé stáli v kruhu, který lemovaly zelené tůje. Uprostřed někdo vykopal díru v zemi a hlínu naházel na hromadu, do které teď pršelo. Pevná konzistence se teď měnila v hnědou hmotu, stékající pomalu s vodou zpět do díry.

Do čerstvě vykopaného hrobu.

Tehdy měl pohřeb můj kolega, který nečekaně zemřel v poměrně mladém věku na infarkt. Už několik dní silně lilo a v našem okrese se rozvodnilo několik řek natolik, že se objevily povodně a záplavy. Příroda dávala najevo svou sílu a jako vždy při podobných událostech zesilovala svůj obraz sytou zelení a rozličnými pachy. Mezi nimi i odér hlíny, který ke hřbitovu patří.

Při jízdě metrem jsme se nacházeli několik desítek metrů pod zemí. Pomyslel jsem si, že dovnitř zápach hlíny pravděpodobně vnikl netěsnostmi vagónu, přestože jsem jej dříve nezaznamenal. V ten pátek jsem jej ucítil poprvé a od té doby každý den.

„Všimla sis, Natálko? Toho smradu?“ zeptal jsem se jí za týden.

Nehnula brvou. „Čeho to?“

„Hřbitovního smradu. Je tu všude cítit hlína.“

Pokrčila rameny. Pomyslel jsem si, že je to vlastně jedno a konečně se odhodlal.

„Natálko, bavíme se spolu už dost dlouho. Znova se zeptám, Nechtěla bys jít se mnou dneska na večeři?“

Zavrtěla hlavou a moje sebevědomí spadlo někam hluboko dolů, až do kolejiště.

„Ale můžeme jít na snídani, Maty.  Teď. Jestli máš čas…,“ řekla.

V duchu jsem vybuchl radostí. „Ano, chci.“

Vlak se blížil do konečné stanice. Natálie vstala a svou dlaň vsunula do mojí. Přitiskla se a hlavu mi položila na rameno. Zdálo se mi, že závan hřbitova sílil. Vlak začal brzdit a z reproduktorů se ozvalo hlášení. Na vteřinu, než se dveře soupravy otevřely, jsem pohlédl do skla a spatřil náš odraz.

Stál jsem vedle ošklivé ženy s tělem stařeny, která měla položenou hlavu na mém rameni. Neměla žádné vlasy a z obličeje jí odpadávaly kousky masa. Po zbytcích kůže lezli velcí a tuční červi. V očních důlcích jí svítily červené plameny. Obličej neměl rty a odhalené a zakrvácené zuby cvakaly, jako kdyby se chystaly ke kousnutí.

Vykřikl jsem a Natálii od sebe prudce odstrčil zpátky do vagónu. Než jsem se rozběhl k eskalátoru, v odraze na skle ta odporná postava spadla na záda a než se rozplynula, vypadala, jako kdyby se chechtala.

Od pondělka jsem začal jezdit tramvají.

Máme velké štěstí, když včas spatříme pravou tvář toho, o kom si myslíme, že bychom s ním mohli strávit svůj život.

Psáno pro Blogosféru

Z cyklu Co děláme v temnotách

Píseň Hřbitovní kvítí zpívá H. Pazeltová a Rangers. Zdroj: YouTube.cz

Náhledový obrázek: Pixabay.com

Subscribe
Upozornit na
guest

2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
5 měsíců před

Honzovy „histoires noires“ jsou nepřekonatelné….

Jana Melišová
5 měsíců před

ktovie, keď zložíme masku, môžeme sa zľaknúť aj samého seba 😉

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial