Olga

Slušelo by se v těchto dnech věnovat podobně otitulkovaný příspěvek paní Olze, ale to nechám povolanějším. Všechny  Olgy mají dneska svátek. Proto jej věnuji jiné.

Byl to rok velkých změn, 1985. V SSSR se dostal k moci jakýsi aparátčík mladého zjevu a zjevně nových přístupů. Z dnešního hlediska naivně divných, ale tehdy, tehdy jsme opět pocítili naději. V létě toho roku jsem vyrazil na výlet. Do Volgogradu, dříve Stalingradu, ještě dříve Caricynu. Do Města hrdiny na mýtické řece Volze a i dneska vzpomínám na svoje očekávání dobrodružství. Jo, tak jsem to vnímal, něco jako dneska jet do džungle v Jižní Americe.

Zájezd to byl přísně organizovaný, na minutu. Ale byli jsme mladí a poradili jsme si. Průvodkyní nám byla Olga O. (její celé jméno je autorovi známo), studentka germanistiky, toho času na prázdninové (povinné) brigádě. Víte, ono vidět místa těch nekrutějších bojů na vlastní oči a s patosem, který Rusové vždy uměli, bylo mohutně úchvatné. Bez ironie.

Ale kromě oficialit jsem se přecijen dobrodružství dočkal. Například v krámku s uzeninami, tedy s pěkným nápisem SOSÍSKY venku a s unuděnou prodavačkou sedící za prázdným pultem uvnitř s cedulí ručně psanou SOSÍSKY NĚT. Anebo když jsem v noci vytáhl z výkopu mírně ovíněnou vedoucí skupiny sibiřských brigádnic z místní továrny, která mi hodlala za záchranu nabídnout hned další večer kteroukoli z nich. Mnoho dobrodružství bylo též spojeno s obstaráváním alkoholu v kulisách Gorbačovova suchého zákona. I návštěva místní diskotéky stála za to. Že jsem ji navštívil v tričku s nevinným nápisem American Yachting a vyobrazenou lodní plachtou s několika pruhy a hvězdami byla samozřejmě moje blbost…

Ale k Olze O.. Když jsme se družebně sblížili, bylo naprosto jasné, že ona průvodkyně po místech, kde Sověti bili Němčoury až do úplného vítězství, má jediný životní sen. Dostudovat germanistiku a pak se co nejrychleji vdát na Západ. Za Němce. Byla skromná, toužila po NDR.

Na otázky proč a jak se to srovnává s tím vším, co nám celé dny vypráví okolo nenávisti k německým fašistům a o ruském vlastenectví apodobně, nikdy vlastně neodpověděla. Snad jen jednou, když mi zašeptala: „Jsi šťastný, Jan. Taky chci být.“ Já to tehdy pochopil trochu jinak, ale dneska tuším, co mi chtěla říci.

Psali jsme si poté občas, nic vážného.  V roce 1988 mi od ní přišlo svatební oznámení z Karl-Marx-Stadtu a po roce 1990 ještě pozdrav od již paní Schmidtové, že se přestěhovali do nového domova v Porúří a že má spoustu práce.

A pak jsme se navzájem ztratili. Snad je šťastná…

Loading

Subscribe
Upozornit na
guest

9 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jana Melišová
Jana Melišová
1 rok před

Teraz som mala osobnú skúsenosť pri práci, s dvoma ruskými príslušníkmi-otcom i synom…no neviem… asi som stále ovplyvnená tým, že sme ich museli mať radi(a v moskve mi raz ukradli doklady). Mám pocit, že na spluprácu stále nie sú pripravení, že sa dištancujú od režimu len vrámci vlasnej osoby, ale niečo majú v sebe proste zakorenené, nechcem ale všetkých strkať do jedného pytle.

Jaroslav Červenka
1 rok před

Je důležité vědět, co chceme 🙂

Tomáš Vodvářka
Admin
1 rok před

Dík za vzpomínku. Byl jsem ve Volgogradu – Stalingradu – Caricynu v roce 1984. Sice ne s děvočkami, ale na studentské konferenci (tehdá za odměnu !!!) a byl to zážitek na celý život. Shánění aspoň jedné butylky vodky (nakonec úspěch – jediná prodejna v městě, velká jako nádražní hala), možnost se na kolejích vykoupat po dvoudenní cestě (tavárišči nělzjá, sivodňa ženskij děň) atd. Možná to tu jednou dám.

Jiří Konrád
Jiří Konrád
1 rok před

Gratuluji. Já se jako mládežník podobné akci konané v létě 89 úspěšně vyhnul (nemoc moribundus zjištěná rodinným lékařem za minutu dvanáct!). Ti, co se museli z různých důvodů zúčastnit, vyprávěli vskutku dojemné a povzbudivé historky. 😊

Jiří Konrád
Jiří Konrád
1 rok před
Reply to  Jan andrle

Stačilo mně vyslechnout zážitky účastníků. V té době by mě tam nikdo nedostal. Bohužel, tam kam jsme chtěli, to nešlo… Naštěstí se psal už rok 89…

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial