Svět se změnil, jen to mnozí stále nechápou
Velmocenská politika v posledních třiceti letech doznala velkých změn. S nástupem globalizace se postupně začaly měnit klíčové výstupy zahraniční a hospodářské politiky. Některé země se adaptovaly, některé méně a některé vůbec.
V rámci velmocenské politiky páchá zločiny každá země, asi těžko vyvratitelný faktor. Francie a Velká Británie jako velmoci definitivně skončily po Suezské krizi v roce 1956. Akci nekonzultovaly s USA a operace skončila mezinárodní ostudou. Jedním z důsledků bylo, že maďarské povstání v Budapešti nedostalo vůbec žádnou západní podporu. Na straně západních zemí zůstaly jako supervelmoc USA s protivníkem v podobě druhé supervelmoci SSSR. Svět se stal bipolárním.
Podíváme-li se podrobně na zahraniční politiku Washingtonu, zákonitě musíme dospět k tomu, že je dlouhodobě velmi hloupá. Američanům je neustále předhazován Vietnam. Paradoxem je, že operace byla velmi podobná jako válka v Koreji. Oba konflikty probíhaly na základě Trumanovy doktríny o zadržování komunismu. Korea byla oficiální akcí OSN, Vietnam nikoli. Pokud by Američané dokázali komunisty porazit, asi by tolik terčem kritiky nebyli. Dnes si nikdo neuvědomuje, že soudobě byla celá Francouzská Indočína v nebezpečí masivního nástupu komunismu, což se také po válce víceméně naplnilo. Laos, Barma, Vietnam se staly víceméně komunistickými. Kdyby američtí politici nechali ve Vietnamu velet generály, výsledek by byl úplně jiný. A zločinů méně. Jen po neúspěšné ofenzivě Tet byl Vietkong na hranici kolapsu. Bezpečnostní složky USA na to upozorňovaly, politici neposlechli…
Paradoxní je, že mnohem větší zločiny USA vůbec nejsou zmiňovány. Instalace šáha v Íránu a podpora jeho režimu, zcela stupidní operace v Panamě, Chile nebo Hondurasu. Podpora bezcitných, ale protikomunistických diktátorů. Podpora Saddáma Husajna v íránsko-irácké válce. Sporná Druhá válka v zálivu. Vysoce sporná intervence v Afghánistánu. Dalo by se napsat mnoho. Přesto je nadále nutné vidět, že USA ani EU nejsou totalitní režimy. Lidé v nich mají svobodu a demokracii. Byť bychom o úrovni současné demokracie mohli spekulovat, ale to se dostáváme do zcela jiné roviny.
Čína je komunistický totalitní režim od roku 1949, stále uctívaný Mao Ce-tung napáchal podobná zvěrstva jako Hitler a zločiny se dějí i nadále. Z Ruska se stala neostalinistická kvazidiktatura se vším všudy. Přesto se obě země na postkomunistický globalizovaný svět adaptovaly zcela odlišně. Teng Siao-pching odstartoval v sedmdesátých letech čínský hospodářský zázrak, ještě za života Maa, krátce po skončení krvavé Kulturní revoluce. Země byla v trvalé animozitě k SSSR a otevřela se více Západu. V devadesátých letech se Čína pevně chytila globalizačního trendu a stala se ekonomickou velmocí. Je třeba si uvědomit jeden faktor. Čínské komunistické vedení má s obyvatelstvem uzavřenou nevyřčenou smlouvu. Za prvé, obyčejní Číňané nebudou řešit vládnoucí nomenklaturu, pokud jim ta dokáže zajistit blahobyt. Stále obtížnější ůkol s postupným nárůstem ceny práce i v samotné Číně. Druhá je nedělitelnost Číny. Tedy Tchaj-wan, málokdo si uvědomuje, jak hodně jsou Číňané nacionalističtí, a že se nejedená o prázdnou frázi. I přes masivní investice do armády, směřuje Peking svou činnost jinam. Využívá nedůvěry zemí Třetího světa k Západu a masivně investuje v Africe a Jižní Americe. V současnosti i na Středním Východě, především Pákistán a Afghánistán. A především se snaží, aby se zvedala životní úroveň obyvatelstva, jakýkoli vojenský konflikt by tohle úsilí zlikvidoval.
Bohužel se u nás nadále objevuje typický český alibismus. Hlavně si nedělat problémy s Čínou, mohli bychom mít potíže. Občas celá Evropa vypadá jako by si neuvědomovala jednu jasnou věc. Stejně jako je dnes EU závislá na produktech z Číny, Peking je úplně stejně závislý na penězích z EU. Brusel zcela ztratil svojí Hard a i Soft power, až teď je hledá v souvislosti s konfliktem na Ukrajině. Stačí jeden příklad. Rotterdam byl kdysi největším přístavem světa, dnes vedle čínských přístavů vypadá jako pískoviště. Přesto většina lodí z čínských přístavů stále míří do Evropy a Severní Ameriky. Ano, geopolitická těžiště se mění. Ale stále rozhodující ekonomickou silou je Západ a je třeba s tím operovat. A jsme u Tchaj-wanu. Jedno hledisko je případná vojenská operace Pekingu proti ostrovu, nepochybně nejvíce neuralgický bod současné planety, ne Ukrajina, ale Formosa, potažmo Jihočínské moře. Druhé, mnohem zásadnější je ekonomická provázanost světa.
Vytrvale se zapomíná, že Tchaj-pej vyrábí kolem 90 % všech mikročipů na světě a je na něm závislá i Čína. Případná agrese by uvrhla do obrovského chaosu i Říši středu, nejen svět. Obchodní provázanost světa je tak obrovská, že má větší vliv než samotná Hard power jednotlivých států. Peking sice buduje obojživelné invazní síly, ale je otázkou, jak je použije. Celé je to jen hra, kdo koho přetlačí, protože skutečný konflikt mezi Čínou a Západem by měl nedozírné následky i bez použití jaderných zbraní. Případné přetržení obchodu by znamenalo katastrofu pro oba protivníky. Právě proto se velmocenská politika stále více přesouvá na ekonomické pole. Pochopitelně armáda zůstává stále klíčovým odstrašovacím faktorem, ale zásadně porušit ekonomickou rovnováhu je stejně vražedné jako použití ZHN. A mocnosti se podle toho také chovají. Je třeba si navíc uvědomit obrovskou moc nadnárodních trustů, které většinou žádná válka nezajímá a ovládají velké množství politiků. I těch čínských, kde je boj proti korupci jen zástěrkou pro odstraňování nepohodlných lidí.
Stačí se podívat na wahábbistický režim v Saudské Arábii. Přirozený nepřítel USA a přitom nejbližší arabský spojenec. Co dělá Čína? Snaží se do Rijádu proniknout a částečně se jí to daří. Také Saúdové vystrkují růžky. Obchod, to je současný klíč, který respektuje drtivá většina zemí. S jednou zásadní výjimkou a tou je Rusko. Stát, který se na 21. století nedokázal adaptovat. Stát, který je pouhým dodavatelem surovin, a ještě donedávna zbraní, do světa. Stát, který by se svým jaderným arsenálem chtěl na planetě stále něco znamenat, ačkoli je na úrovni přelomu dvacátého století, politicky a společensky někde ve století devatenáctém. Putin zvládl ztratit doživotně své největší obchodní partnery, zařídil rozšíření NATO a jen militarizoval ruskou společnost. Nechtěl rozšíření vlivu EU a NATO, místo toho se stává vazalem Číny, protože Moskva je ekonomicky rozvojová země a konflikt na Ukrajině je jen okrajovou geopolitickou záležitostí. To začíná být víc než zjevné.
Západ pochopil, že krach Kremlu bude nejlepší pro rozvázání si rukou v nadcházejícím boji s Pekingem. Boj, který se povede převážně na ekonomické úrovni, ne vojenské. To si nikdo nemůže dovolit. Zatímco Rusko své potíže řeší vojenskou cestou, rozhodovat se bude v ekonomické válce mezi Západem a Pekingem. Zde je zcela zásadní rozdíl v pochopení procesů 21. století. Kdokoli chápe válku na Ukrajině jako reakci Ruska v rámci velmocenské politiky, je 30 let pozadu, včetně Kissingera. Skutečné zájmy Západu a Číny jsou někde zcela jinde. Čína nechce pád Putinova režimu, ale eskalaci konfliktu také ne, škodilo by to obchodu a nutilo soudruhy se postavit k problému čelem, a to přesně nechtějí. Západ už konflikt zřejmě chápe jako příležitost zbavit se obtížné země v geopolitice, ale počáteční reakce a celkově pomalý přístup v pomoci Kyjevu jasně ukazují, že s tímhle scénářem se nepočítalo.
Především Evropa, ale i USA dlouhodobě ztrácí své pozice. Ať v Africe, Jižní Americe či na Blízkém východě. Je to především obrovskou slabostí jejích politiků. Dnes se v Egyptě s láskou vzpomíná na Husního Mubaraka, Sýrie je obrovská tragédie a třeba Tunisko stále více tíhne k ortodoxnímu výkladu Koránu. Vše Západ podcenil, když vítal Arabské jaro. Živelné dění na Ukrajině svádět na výhradně velmocenský boj bylo až donedávna úplně scestné. Evropa nemá velmocenskou politiku a Amerika ji vytrvale ztrácí. Až v poslední době dochází ke změnám a je třeba doufat, že demokratické, byť nedokonalé, země nakonec nad totalitními a zkorumpovanými režimy Číny, Ruska a dalších zemí zvítězí.
Přeji hezký slunečný den bez mráčků.
Zajímavé, díky. 🙂
Také děkuji 🙂