Pacientka s holým pozadím

No, jestli si myslíte, že vám před operací navlíknou plesové šaty, tak jste na omylu, protože pokud máte na prdelce vytetovaný nějaký obrázek, budou ho vidět všichni.

Tak si to shrňme. Ležím tento týden v nemocnici na urologii, čeká mě vyoperování ledvinového kamene, postel mám u okna a z okna přímo zázračný výhled do koruny stromu, v níž hnízdí samička holuba hřivnáče. To víte, ve třetím patře se mi to do korun stromů kouká jako nic, v přízemí bych mohla sledovat jenom ty ptáky, co chodí pěšky. A když jsme u toho koukání, opravdu si s holubičkou hledíme z očí do očí. Vajíčka zahřívá trpělivě a já vím, že trpělivost bude v příštích dnech i mým úkolem.

Ráno přišla vizita a obě mé spolunocležnice propustila domů. Zatímco ony si nadšeně skládaly věci ze stolečků do tašek, já jsem se soukala do kompresních punčoch a měla jsem žízeň jako trám. Však to znáte. Před operací se nesmí od půlnoci jíst, pít, kouřit… Ale když je tak pěkný den, jakým toto úterý bylo, a sluníčko se do pokoje dere i přes stažené žaluzie, začínám se cítit jako přitroublý turista, který si před výletem na Saharu zapomněl přibalit petku s vodou. Úderem desáté už mám žízní rty okoralé, hlas jako překřičený kamelot, noční košili dole, nemocničního andělíčka nahoře, tedy na těle. Sice to má vzadu takové úvazky, ale kdo by mi je šněroval, jsem na pokoji sama a na operačním sále to aspoň budou mít bez práce. Tak si dělám permanentní nervózní vycházku od okna ke dveřím s odhalenou panímandou a je mi to fuk. Holubičku to taky nepohoršuje, což usuzuji z toho, že se nevykašlala na vajíčka a z hnízda se neevakuovala.

A už jsme na pokoji opět ve třech. Přibyly dvě zhruba osmdesátileté paní. Zatímco jedna může chodit, ale skoro vůbec neslyší, druhé se v operované noze nějak pohnula železa, chodit nemůže, ale mluvit ano. A taky jsme toho notně využily. Paní Eva má spoustu zájmů, bedlivě sleduje světovou politickou situaci, živě komentuje tu naši, přičemž mi předvedla, jak krásně umí nadávat, zajímá se o historii, z druhé světové války by evidentně mohla maturovat, v televizi nevynechá žádný dokument o přírodě, vědomostní soutěže a hodně obezřetně si vybírá, kterému ze seriálů věnuje kousek svého času. A tak je hned o čem si povídat, a co mě těší nejvíc, je její krásně suchý humor, takové nečekané glosování, jaké by v tu chvíli od ní nikdo nečekal, ale o to víc jsem za něj vděčná a před operací jsem se díky tomu už několikrát od srdce zasmála. Po včerejší „vole pacientce“ její společnost vítám.

Z chodby slyším příjezd vozíku s obědy a pro mě přicházejí sestry, aby mě odvezly na operační sál. Od včerejška jsem poučena, že tam můžu přivézt jen své tělo bez příkras, takže žádné náušnice, řetízky, falešné zuby… Sestřičky jsou rády, že jsem instrukce dodržela a můžeme jet hned. Po včerejší eskapádě s pacientkou, co říkala, vole, to byla příjemná změna. Když na ni totiž konečně přišla řada a sestřičky ji chtěly na posteli vyvézt, tak se jen tak pro jistotu zeptaly, jestli si opravdu všechny ozdůbky sundala a ona odvětila, že si nechala jenom řetízky, protože se jí operatér bude hrabat v ledvinách, tak co by mu mělo vadit, že má něco na krku. Musím ocenit, že sestřičky zachovaly chladnou hlavu a paní pomáhaly řetízkový zámotek odepnout, protože ona sama to nedokázala. Nejdřív se jemně pokoušela, pak „volovala“ a za řetízky vztekle trhala, ale nic nepomáhalo. Hlavní sestra z chodby volala, proč nejedou, že na sále už na ně čekají a děvčata řetízky rozmotávaly, rozepínaly, obtáčely, až se dílo podařilo. Ani jedna sestřička nepřičinila žádnou poznámku o tom, že paní přece tak od rána na sál pospíchala a všechny doslova otravovala vyptáváním, proč se momentální operace tak protahuje a teď operační program sama zdržuje.

A já už na sále přesedlávám z postele na lůžko operační, nade mnou se sklání anesteziolog a ujišťuje mě, že ví o mém silném ponarkózovém zvracení a namíchá mi něco, po čem trpět nevolností nebudu. Tak čekám, až mě vyzvou, že mám začít počítat od jedné do desíti, ale nikdo to po mně nechce a pak…

Víte co, už je to povídání nějak dlouhé, já vám to dovyprávím zítra, jo?

Subscribe
Upozornit na
guest

5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jan Šik
11 měsíců před

A teď si paní Zdeňko představte, když jste chlap, jste poprvé v nemocnici, andělíčka vám hodí na postel se slovy oblečte se. Vy nevíte jak, tak si ho oblečete a uvážete obráceně a místo zadku tak kouká ven něco jiného. Hezkou neděli a brzké uzdravení

Tomáš Vodvářka
Admin
11 měsíců před

Zdeňko, je občas fajn to slyšet z druhé strany. Píšeš s lehkostí o vážných věcech…

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial