Foto art by Pinterest

Zaklínadlo

Někdy stačí jen jedno jediné slovo, podruhé věta, vyslechnutá na ulici a brány našeho podvědomí se otevřou dokořán, aby nám ukázaly, co je potřeba uzdravit.

A zase bylo ráno. Je s podivem, že mé vzpomínky ke mně přichází dost často už v ranních hodinách. Možná proto, abych měla dostat času se jim věnovat a prožít, co ještě nebylo dožito, či pochopeno.

Slunce se stydlivě klubalo nad horami a já už stála na zastávce. Vlastně opodál. Snažila jsem se stihnout vykouřit ještě pár cigaret, abych zahnala svou dnešní ranní neopodstatněnou nervozitu a doplnila nikotin. Právě jsem kouřila druhou a pomalu jsem se začala uvolňovat, když nějaký mužský hlas zakřičel otevřeným oknem do ztichlé ranní ulice větu, která se mnou notně zamávala. Zazněla z okna, opodál mého kuřáckého místa. Tomu výkřiku zřejmě předcházela hádka, která se cedila mezi zuby obou zúčastněných. Možná ho prosila, aby neodcházel a on byl tak zoufalý, nazlobený, nešťastný. Ale udělal to. Do tichého rána na ni zařval: „ Ne! Už s Tebou nezůstanu. Jsi tak strašná, že s tebou nikdo nevydrží!“

Křik vyplašil hejno holubů, někteří lidé se ohlédli, kterým směrem vyšel rušivý zvuk a v mé hlavě se zatmělo. Ano! Nikdo s tebou nevydrží, protože jsi tak strašná! To byla ta věta. Zaklínadlo, které jsem párkrát slyšela po výměně názorů se svým tatínkem, když jsme se v pubertě dohadovali. Byla jsem vzpurná, drzá, lačná života, plná svých názorů a ideálů, které on v té době nehodlal akceptovat. Byli jsme ve své podstatě stejní. Proto jsme se hádali a bojovali spolu. Dnes už je to dávno jinak. Ale ta věta. Věta vyřčená před mnoha lety se mi zřejmě zaryla do hlavy a já začala dělat všechny ty blbosti. Abych nebyla tak strašná, aby se mnou vydrželi, aby ode mě nikdo neodcházel, jako se dnes stalo v tichém ránu další ženě z mnoha.

Nohy jsem měla stále těžké. Jeden autobus jsem si nechala ujet a zapálila si další cigaretu. Třeba, když bude kolem mě dostatek dýmu, nikdo neuvidí můj stud, mou lítost a hloupost. Jak jsem jen mohla uvěřit takové pitomosti? Jak jsem si to všechno mohla nechat líbit? Potáhla jsem další šluk a hlava mi vibrovala, jako generátor myšlenek. Urputně jsem se snažila přijít na první situaci, která nastartovala můj další sebe destruktivní, mnohaletý bez hraniční program.

Možná to začalo už tím, že jsem si podvědomě vybírala grázly a pochybné existence. Hodní kluci u mě neměli šanci. Bylo jich několik. Byli krásní, pozorní, na rukou by mě nosili. Vůbec jsem jim nepřipadala strašná. Ale zřejmě jsem si tak připadala já, protože jsem se s nimi rozcházela, jako na běžícím pásu. Jsem přece strašná a nikdo se mnou nevydrží. Stejně by to nevyšlo, až by mě skutečně poznali. Tenkrát jsem ale nad tím vůbec takhle nepřemýšlela. Prostě mě moc milovali a mě to dusilo. Rodiče kroutili hlavou, ale mi to bylo jedno.

Pak jsem konečně byla vyslyšena. Do mého života vstoupily zástupy hajzlíků. Když jsem zažila první nevěru ze strany svého tehdejšího partnera, zlobila jsem se na sebe. Nebyla jsem s ním, dostatečně jsem se mu nevěnovala, tak to hledal jinde, spílala jsem si. Když se poprvé skouřil marihuanou a opil se tak, že chtěl několikrát za noc spáchat sebevraždu, zase to byla moje vina. Bože, je tak nešťastný kvůli mně. Musím mu pomoct! Ano, tak to bylo. Tam přesně začal můj kolotoč sebe obětování pro lásku a snaha o udržení si partnera, potažmo jeho přízně a pokřivené lásky, za každou cenu.

Těch nevěr bylo několik. Pokaždé mi to vysvětlil. Miluje přece jenom mě, říkal. Něco hezkého mi koupil a jelo se dál. Vzdala jsem to až ve chvíli, když jsem ho jedno ráno vyhazovala s novou milenkou, z naší společné postele. A tehdy zazněla další věta.

Kdyby si mě poslouchala, tak se nic z toho nemuselo stát!“ Držel mě při tom za mé dlouhé vlasy a sliny zloby mi plival do obličeje. Zase jsem za to mohla já! Tehdy jsem se úplně zhroutila. Nepomohlo ani odstěhování se. Moje tělo začalo vykazovat symptomy deprese a chvíli jsem k psychologům docházela. Bylo to k ničemu. Tedy aspoň tehdy jsem si to myslela. Chtěla jsem okamžité výsledky. Pochopit všechno hned a hlavně, aby to uvnitř mě přestalo bolet. Začala jsem brát antidepresiva. Jednu tabletu denně. Bylo to víceméně placebo. Pilulka štěstí, která mi dodá potřebné hormony radosti. Na chvíli se to povedlo. Byla jsem tak mladá.

Seděla jsem pořád na zastávce byla mi už pořádná zima. Do reality mě vrátil další, před nosem mi ujíždějící autobus. Tipla jsem nedokouřenou cigaretu. Z velké tašky vytáhla mobil a zavolala do práce, že dnes budu pracovat z domu. Naštěstí si to můžu dovolit. I když už teď, když jsem neochotně a pomalu kráčela směrem k domovu, mi bylo jasné, že toho moc neudělám. Vzpomínky opět útočily v plné síle a chtěly být konečně vyslyšeny a hlavně pochopeny. Ve všech svých souvislostech, krutosti, bolesti a skutečnosti, která se stala. Sice je to už dávno, ale patří to ke mně. Jako zuby v puse, nebo vlasy, vyrůstající z lepky stále dokola, bez ohledu na to, jak na krátko je ostříhám. Po příchodu domů jsem si uvařila kávu, sedla si pohodlně do měkké sedačky a s nohama na stole, zavřenýma očima usrkávala ze šálku. Čekala jsem, co přijde dál. Chvíli se nic nedělo, a tak mě napadlo brát to chronologicky. Aspoň v tom bude nějaký systém a řád. Musela jsem se usmát sama sobě. Trochu pozdě na to být systematická nemyslíš?! S dalším douškem horké kávy se film v mé hlavě opět rozběhl.

Po letech plných protrápených víkendů o samotě a nezřízených večírků, jsem konečně potkala JEHO. Brzy jsme se sestěhovali a po dohodě nás obou jsme počali dítě. Syn přišel brzy. Otěhotněla jsem téměř okamžitě. S mým přibývajícím břichem a ubývající pružností a ohebností, začala pomalu mizet i láska mezi námi. V osmém měsíci těhotenství mi řekl, že to nezvládne a já, abych nebyla sama a zase ta strašná, ho ještě utěšovala. Zavřel se vedle do pokoje, téměř nemluvil a večer odjížděl pryč. Jeho nálady a stavy byly pro mě absolutně nečitelné. Vůbec jsem ho nechápala. Nemluvil se mnou. Ze zoufalství jsem dělala scény. Uzavřel se ještě víc. Ano. Byla jsem strašná, jak říkal táta. Porodila jsem nádherného zdravého syna. Po porodu jsem měla obrovskou euforii a cítila jsem se silná a velmi schopná. Zvládla jsem to. Byla jsem úžasná. Všichni mi to v porodnici říkali. Všichni jsme byli šťastní. Myslela jsem, že se to změní i u něj. Nestalo se tak. Odešel a já chtěla rychle obstarat synovi tátu. Další muž, který přišel po něm, byl můj kamarád. Myslela jsem, že ho dobře znám. Opět mě jen zneužil, protože chvíli neměl kde bydlet a pak se přestěhoval za jinou. Další propady zoufalství a sebe nenávisti na sebe nedaly dlouho čekat. Není divu, že jsem v tomto neútěšném období narazila na dalšího muže, který měl ještě větší problémy než já.

Bože, to je strašné, jak jsem to žila! Co jsem všechno udělala, vydržela, prožila. Proč jsem si to dělala? Proč jsem to dělala všem kolem? Třepala jsem se jako osika, zabořená v sedačce a slzy mi rozmazaly celý obličej. Nemohla jsem se pořádně nadechnout. Vystřelila jsem nepřirozeně rychle k oknu, abych si pomohla trochou chladného vzduchu. Pár hlubokých nádechů. Soustředila jsem se jenom na svůj dech. Utřela jsem si obličej a pořádně se vysmrkala. Vyrušil mě telefon. Na displeji se na mě smál obličej mojí maminky. Ne, teď nemůžu mami. Už jsem se tě natrápila dost, pomyslela jsem si a nechala mobil vyzvánět.

Seděla jsem opět nehnutě na sedačce. Jako socha, vytesaná z toho nejtvrdšího kamene, aby všechno vydržela. Ano. Vydržela jsem i setkání s alkoholikem. Starala jsem se i o jeho děti, chodila do práce, zatím co on vyspával kocovinu. Zpátečku jsem začala brát ve chvíli, když mi jeho máma, se kterou jsme bydleli v domě, řekla :“ Děvčátko, je to můj syn, ale tebe mám moc ráda a říkám ti utíkej dokud je čas. On se nezmění!“ Za pár dní na to jsem ho našla ožralého a spícího na posteli ve chvíli, kdy se měl věnovat mému synovi a postarat se o něj. Ten, maličký a divoký chlapeček, pobíhal po bytě hladový, špinavý, mezi vysypanými hřebíky na podlaze a jiným bincem, který ho mohl ohrozit. Okamžitě jsem začala s podnájemníky domlouvat odchod z bytu, kde jsem pak se synkem přišla. V maličkém pokojíčku jsme konečně byli jen my dva. Hráli jsme si, objímali se, chodili na hřiště a za kamarády.Chvíli to vypadalo moc dobře. Dokonce skvěle. Pak mi syn onemocněl. Po operaci jsem na něj musela dávat velký pozor. Byl divoký a nezvladatelný. Přestěhovali jsme se do většího bytu a chtěli spolu začít nový život. Stále jsem byla mladá a nehodlala jsem se vzdát snu o velké rodině. Zapomněla jsem na všechno zlé a toužila jsem být se synem ještě šťastnější, než tomu bylo doposud. Prostě věčně nespokojená.

Už zase jsem cítila, jak se mi zrychluje dech. Potřebuju pauzu. Začalo mi kručet v žaludku. I když byl jako na vodě, hlásil se o svůj denní příděl. Šla jsem si zakouřit další cigaretu a namazala chleba s máslem. Na nic náročnějšího jsem neměla sílu. Žvýkala jsem pomalu, abych co nejvíce oddálila nevyhnutelné. Věděla jsem, že dnešní vzpomínkový maraton nekončí a blížím se k bodu, který byl tak nesnesitelný, silný, zničující, že jsem ho dlouhá léta držela pod pokličkou, schovávala do skříně, pod postel, jako mnoho kostlivců před tím. Ještě jsem je pak všechny přikryla závěsy a přehozy naivity a zkreslování, neschopna uvidět pravdu, přiznat si vlastní podíl na tom všem. Neschopna uklidit zbylé kosti a vymést pavučiny, abych měla kolem sebe pořádek a v sobě klid. Když jsem žvýkala kousky chleba, dostala jsem chuť na kousek sýra. V otevřené lednici jsem uviděla i zbytek vína. Bylo ho málo. Tak dvě deci. Ale to k dnešním účelům úplně stačilo. Nakrájela jsem si sýr na prkýnko a hledala vinnou sklenici. Šátrala jsem v polici mezi hrnky tak neobratně, až jeden vypadl a roztříštil se o podlahu. Celá jsem se roztřásla. Ne kvůli hrnku, který jsem stejně už dlouho nepoužívala, ale protože jsem náhle ucítila velký strach.

Ano rozbitým hrnkem to tehdy začalo, bohužel ale neskončilo. Byla jsem podruhé těhotná. Nemohla jsem v noci pořádně spát. V noci péče o syna a ty nepříjemné pachutě a smrady všude kolem. Těhotenské nevolnosti byly tentokrát horší než dřív. Je jasné, že jsem v tomto období nebyla ani moc veselá a přitažlivá už asi vůbec ne. Můj tehdejší muž o víkendech dokázal spát hodně dlouho. Budil se až kolem desáté a to já už byla pět hodin na nohou. Chodila jsem po kuchyňce jako mátoha. Vůbec nevím, co ho tehdy rozzuřilo. Už si to nepamatuju. Jen velký křik a hrneček letící na podlahu, kterým můj vyvolený ve vzteku mrsknul.“ Kdo se má na tebe pořád dívat, jak se tváříš? To se nedá vydržet!“, znělo mi v uších a po podlaze se válely střepy. Třásla jsem se jako osika, oblékla rychle sebe i malého a šli jsme ven. Ještě za námi něco křičel. Utekla jsem tehdy k mým rodičům. Můj synek zvracel a měl dva dny horečku. Břicho mě bolelo, bála jsem se o miminko. Celé dva dny jsem proležela se synem v posteli a snažila se nás oba uklidnit a promyslet si, co bude dál. Neměla jsem moc možností. Byla jsem bez bydlení, protože jsme se přestěhovali k němu, bez příjmu, neboť veškeré naspořené peníze jsem naivně a hloupě vložila do rodiny. Myslela jsem, že tak je to správně. Dítě na cestě. Představa, že bych opět musela všechno zvládnout sama, zase od začátku vybudovat domov třem lidem, vychovat další dítě bez otce, mě přiváděla k zbláznění. A samozřejmě, všechno byla moje vina. Jsem prostě strašná. Musím se snažit být lepší a hodnější, znělo mi v hlavě. Víc poslouchat svého muže. Třeba to pomůže. V neděli pro nás vítězoslavně přijel. Pokorně jsme se synkem nastoupili do auta a odjeli do naší zlaté klece, která se pár velmi těžkých let stala naším domovem a vězením.

Seděla jsem na podlaze mezi střepy a nahlas brečela. Výčitky uvnitř těla mě řezaly nesrovnatelně víc, než střepy pod mým zhrouceným tělem. Jak jsem to mohla dopustit?! Jak jsem si to mohla udělat?! Jak jsem mohla dovolit, že v tom vyrůstaly děti?! Sáhla jsem po láhvi vína a vypila její zbytkový obsah na ex. Skleničkou jsem se už nezdržovala. Chvíli jsem bezvládně seděla na zemi. Alkohol mě trochu uvolnil. Opatrně jsem se zvedla, zametla střepy a pod vodou omyla drobné ranky na svém těle. Talíř s namazaným chlebem a prkénko plné sýra jsem odnesla ke gauči, na který jsem unaveně dosedla.

Znovu začal vyzvánět telefon. Tentokrát volal syn. Zvedla jsem to a než cokoliv řekl, vyhrkla jsem: „ Janku, já teď nemůžu, zavolám ti později.“ „ Dobře, mami. Zavolej určitě, ano?“, zaznělo trochu bázlivě ve sluchátku. „Určitě. Slibuju. Jen, co to tady dodělám“, slyšela jsem samu sebe. A pak už nic. Típla jsem to. Musel poznat, že se něco děje. Zná mě, jako nikdo jiný. Tolik toho se mnou prožil, vydržel, vytrpěl…..A zase ta vina. Sevřený hrudník a bolavý pláč. Bože, už ať je to za mnou, ať to konečně odejde a já zapomenu. Odpustím. Jim všem a hlavně, hlavně sobě. Že jsem to dovolila. Když jsem se dostatečně vyplakala a obličej měla nafouklý, jako nějakou nacucanou mycí houbu, chvíli jsem seděla bez hnutí. Dostatečně vysmrkaná, otupělá a zesláblá, jsem se snažila soustředit na svůj dech. Zavřela jsem oči a lehla si, abych se dokázala aspoň trochu uvolnit. Zřejmě jsem na chvíli usnula. Když jsem otevřela oči, bylo kolem mě ticho a já nevěděla, kde to jsem a co se stalo. Sedla jsem si a ještě chvíli čekala, jestli moje dnešní vzpomínky naberou na intenzitě a prožijeme společně ještě pár obrazů až do konce. Zdálo se, že dnes mi moje podvědomí řeklo všechno co chtělo a teď bude na chvíli klid. Možná na dlouho. Nikdy nevím kdy a s jakou razancí to přijde. Každopádně dneska toho bylo fakt dost. Jedna obyčejná věta vykřičená do prostoru a co to se mnou udělalo.

Zvedla jsem se z gauče a šla si udělat další kávu. Tentokrát si přidám trochu více medu. Udělám ještě nějakou práci, ať toho nemám zítra moc. Káva byla sladká a já se rozhodla zavolat zpět mámě a synovi. Moje přítomnost mě opětovně uchlácholila svým pomyslným klidem a já byla na chvíli zase spokojená. Mají mě rádi, i když jsem tak strašná, pomyslela jsem si s jemným, téměř neznatelným úsměvem.

Subscribe
Upozornit na
guest

6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jana Melišová
8 měsíců před

Bravúrne napísané a ešte i pravdivé a presvedčivé….zo života….cesta…ktorá nekončí…cesta objavu vlastnej seba

Sona Bulbeck
8 měsíců před

Krasne napisane o demonoch z minulosti v nas🙏🏻

Tomáš Vodvářka
Admin
8 měsíců před

Skoro jako papá Sigmund Freud, Brigito. perfektní popis…..

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial