Vážený pane presidente

Před 11 lety jste ukončil svou cestu slzavým údolím tohoto světa. Asi nejste příliš překvapen, co se nyní u nás / u Vás / doma děje. Přísloví, že nikdo není doma prorokem, je bohužel až příliš pravdivé.

Před 33 lety Vás český a slovenský národ nadšeně instaloval do funkce presidenta republiky. Bylo to ve dnech, kdy téměř všichni občané naší republiky uvítali pád komunistického režimu, který sliboval od samého prvopočátku zářné zítřky, které se však jaksi ne a ne dostavit. Vše bylo šedé, vyjma rudých mávátek na povinných pochodech pod tribunami, na nichž stáli pomatení soudruzi, kteří se báli jeden druhého. V ony listopadové a prosincové dny roku 1989 jste silou své osobnosti dokázal přinést naději, že ona vláda věcí našich se nám vrátí zpět.

Celý svůj život jste prožil vpravdě hekticky, zprvu jako divadelní autor, posléze dělník v pivovaru, vězeň a nakonec president státu. V poslední funkci jste byl natolik známý, že celý svět věděl, kde leží naše zem a na odpověď cizinci v daleké zemi o místu původu byla reakce, že naši zemi zná včetně jejího presidenta. Po mnoha letech bezbarvých projevů Vašich předchůdců, kdy z obrazovky civěla tvář aparátčíka a zněla slova o nutnosti urychlit výstavbu socialismu či lépe bojovat o zrno, jste měl projevy, které měly hlavu a patu a byla v nich naděje, že zítra bude opravdu o cosi lépe.

Vaše esej „Moc bezmocných“ byla a doposud je velkolepým shrnutím problému a popisem, jak je možné zůstat důstojnou lidskou bytostí i v řetězech totalitního režimu. Mnoho Vašich dalších děl, jak literárních, tak i dramatických, má dodnes nadčasovou platnost.

Po Vaší smrti, kdy občané zcela spontánně projevovali svůj zármutek /naposledy snad jen při úmrtí T.G.M/, bylo jen otázkou času, kdy se objeví první relativizátoři Vaší osobnosti. Nebylo tak úplně překvapivé, že na Vás zaútočil Váš následovník, který měl od samého prvopočátku svého veřejného působení zcela jiné pojetí politiky, založenou na pragmatismu a absenci morálky. I současná hlava státu, jakkoli se k Vaší osobě příliš nevyjadřuje, je spíše ostudou, než někým, na koho by mohl být národ hrdý.

Poslední léta se dají nazvat i etapou, kdy je módou do Vás kopat. Jsou Vám připisovány ty největší zločiny, jako je spiknutí jednou s komunistickou stranou, podruhé se Západem. Jste obviňován z likvidace socialistického hospodářství, které bylo přece tak úžasně prosperující, že s námi obchodovaly jen státy postižené nemocí RVHP a pak již jen Togo a Horní Volta. Jste obviňován ze zchudnutí obyvatel tohoto státu, kteří v milionech cestují na své dovolené do zahraničí či rabují supermarkety. Jste obviňován ze statisíců nezaměstnaných, kteří existovali samozřejmě i dávno před Vaší érou, jen byli uměle zaměstnáni v nesmyslné práci.

Náš národ neumí mít své velké muže v úctě. Je už národním sportem hledat na všech místo jejich pozitiv kdejakou hnidu, kterou je pak třeba zveličit, patřičně opentlit a posléze vydat jako nové svědectví či nový pohled. V televizi jste nám pseudohistoricky převáděn jako blekotajicí neurotik, který neumí jednat s komunistickými primitivy. Český člověk potřebuje nalézt na svých velikánech nějakou vadu, slabost, případně i špínu, aby mohl směle vyhlašovat, že on takový není, že je v podstatě lepší a že pokud by to dělal on, vše by dopadlo mnohem lépe.

Přesto zůstávají i lidé, kterým jste svou existencí přinesl naději, že pravda a láska může zvítězit nad lži a nenávistí. Jakkoli tato Vaše slova mnozí zlehčují a označují Vaše příznivce jako pravdoláskaře či havloidy, je toto vaše poselství nadčasové a universální. Na tom nezmění nic žádná nenávistná slina či ohýbání dějin.

Requiescat in pace.

Autor je v současném pojetí společnosti pravdoláskař a havlista.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články