Oslava

To ráno si budu pamatovat, do konce svého života. Zaspala jsem. Dalo se to očekávat. Co jsem však neočekávala ani trochu bylo, že mi máma, po jednodenním výpadku spojení nevezme ráno telefon a já prožiji celé dopoledne v práci, ponořená do absolutního stresu a paniky, jestli se jí něco nestalo.

Nejdříve jsem se uklidňovala, určitě ještě spí a ozve se mi zpět, potom mě napadlo, zapomněla dát mobil do nabíječky a nechala ho položený bůh ví kde, posléze má mysl začala produkovat daleko důmyslnější a hlavně hrůznější scénáře a důvody, proč mi ani po desáté nevzala telefon.

Viděla jsem ji zmatenou pobíhat po zahradě, absolutně dezorientovanou. Představovala jsem si, jak někde upadla, teď naříká bolestí a nemůže se dostat k mobilu. Taky mě napadlo, že třeba přehlídla cestou na nákup červenou a vešla do vozovky přímo, když kolem jel nějaký šílenec stovkou, jak už to u našeho domu bývá zvykem. Když moje mysl vyprodukovala poslední morbidní představu, jak máma uklouzla ve sprše, leží ve vaně a teče na ni ledová voda, zatímco ona je v bezvědomí, prudce jsem vystřelila od svého stolu přímo do kanceláře své nadřízené a s třesoucím se hlasem, ji úpěnlivě žádala o hodinovou pauzu dřív.

Tvářila se dost otráveně a než stačila otevřít pusu, aby mi řekla svůj verdikt, uslyšela moje „díky“ a viděla má mizející záda. Věděla jsem, že ji rozzuřím a bude šílet. Pro jistotu jsem si hned ve výtahu vypnula zvonění a nechala jen vibrace. Samozřejmě mi okamžitě volala. Nebrala jsem to. Máma byla prostě důležitější. Vzhledem k událostem posledních dní, jsem nechtěla absolutně nic odkládat na potom. Máma byla jediná osoba v mém životě, která mi zůstala a já si nechtěla připustit, že by tady se mnou neměla být navěky.

Ujížděla jsem městem jako šílená, mobil mi vibroval na klíně, já se třásla po celém těle a srdce mi bušilo, jako zvonice v pravé poledne. Pár křižovatek jsem projela na poslední chvíli. Cítila jsem, že je něco špatně, ale nechtěla jsem si připustit, že to teď může být normální stav. Vůbec jsem si nedokázala představit, že by máma nebyla v pořádku. Z obrovského psychického vypětí mě vysvobodilo hlučné zatroubení podrážděného řidiče, jedoucího v koloně vedle mě. Tak moc jsme se lekla, až se mi spustila záplava slz. Bylo to úlevné. Rozmazávala jsem si řasenku po obličeji, neustále popotahovala, protože kapesníky byly mimo můj dosah, ale pomalu jsem se uklidňovala a uvolňovala. Začínala jsem pomaleji dýchat.

Když jsem přijela před dům, nic nenasvědčovalo katastrofě. To mě trochu uklidnilo. Zběžně jsem koukla na mobil. Měla jsem tam pět zameškaných hovorů od „můry“ a jinak nic. Rychle jsem jí naťukala omluvnou zprávu a utíkala k brance. Bylo téměř poledne. Zahrada v poledním světle pokojně kvetla a voněla, včely bzučely a mě se chtělo okamžitě sednout do našich velkých proutěných křesel. Dneska to ale nešlo. Opětovně jsem připomněla sama sobě, proč jsem vlastně přijela. Dveře do domu byly dokořán. „Aha, máma asi větrá“, pomyslela jsem si.

Zatajila jsem dech a potichu, abych ji nevyděsila, zaťukala na vstupní dveře a zavolala : „Maminko, kdepak jsi? To jsem já Ema. Přijela jsem se na Tebe podívat.“

Volala jsem už trochu hlasitěji s hranou veselostí, zatímco jsem pomalu procházela chodbou do haly, prošla kolem koupelny i kuchyně, do obýváku jsem vcházela už dost razantně a zůstala udýchaně stát před ložnicovými zavřenými dveřmi. Jemně jsem zaťukala. „ Haló, maminko, můžu dál? To jsem já Ema.“ Nic se neozývalo. Začaly se mi opět třepat ruce. Ten strach mě úplně ochromoval. Obrovská panika z toho, co uvidím, obrovské obavy, co najdu za zavřenými dveřmi ložnice. Zhluboka jsem se nadechla, přivřela oči a opravdu velmi pomalu začala dveře otevírat. V pokoji byla dost tma. Těžké tmavé závěsy zatažené. Mámina postel prázdná. Vedle na polštáři, ležela tátova fotka. Začala jsem hystericky pobíhat po domě a řvala: „Mami, kde jsi?! Ozvi se mi, sakra!“ Rozrazila jsem i dveře na záchod v naději, že prostě jen neslyší. Nikde nic.

Vyběhla jsem celá ubrečená a roztřesená na zahradu. Rozhlížela se po celém prostoru a obíhala dům ze všech stran. U toho jsem vykřikovala pořád dokola mámino jméno a prosila o odezvu. Teprve, až jsem rezignovaně dosedla na veliké proutěné křeslo a zahleděla se strnule před sebe, uviděla jsem obrázek, jak ze sci-fi filmu.

Moje máma ležela se zavřenýma očima, v kožichu, který měla navlečený na noční košili, pod nádherným kvetoucím keřem. Ležela schoulená do klubíčka, co nejblíže květům a když jsem k ní naštvaně přiběhla, dokonce se usmívala. Měla v uších sluchátka a zřejmě poslouchala své oblíbené kytarové koncerty. Byla jsem vzteky bez sebe. Neomaleně jsem jí vytáhla jedno sluchátko z ucha a zařvala z plných plic: „Můžeš mi laskavě říct, proč mi nebereš telefon a co tady jako děláš v tom kožichu, do prdele?!“

Máma sebou vyděšeně cukla, posadila se proti mně, vyndala si druhé sluchátko z ucha a s údivem malého děvčátka pronesla: „Ahoj Emičko. Vůbec nevím, že si mi volala. No a ten kožich jsem si vzala, protože mi na zemi byla trochu zima. Podívej, jak krásně to kvete. A jak to voní! Není to nádherné? Pojď si taky čichnout. Ukazovala nadšeně na kvetoucí kouli. „A vůbec, proč jsi na mě tak sprostá a řveš? Stalo se Ti něco?“, pokračovala udiveně.

Chvíli jsem se dívala do jejích nechápavých, vyplašených očí a pokusila se, co nejklidněji promluvit. „Mami, moc jsem se o tebe bála víš? Budeme si teď více telefonovat ano? Abych věděla, že si v pořádku a nestala se zase nějaká nehoda, dobře? Vzpomínáš, jak si posledně usnula a polila se horkou kávou? Nechci, aby se ti něco stalo chápeš mě?“ Dívala se na mě čím dál tím víc nechápavě a bezbranně. Po chvíli pronesla tichým zlomeným hlasem: „Aha, polila jsem se kávou? To si vůbec nepamatuju. A kde mám vůbec telefon? Jak to, že jsem tě neslyšela volat?“ Mrkala nervózně a podávala mi ruku, abych jí pomohla vstát na nohy. Emi, to asi není dobré, viď?“ Musela jsem se na chvíli otočit, aby neviděla moje slzy. Její otázku jsem ignorovala a táhla ji k proutěnému křeslu. „Mami, musím na záchod, počkej mě tady, ano?“ Zavřela jsem se na záchodku a polykala slzy, které byly jasnou předzvěstí toho, co se mělo stát součástí mého každodenního života. Vcelku rychle jsem pochopila, že tyhle situace rozhodně nebudou mít zmírňující se tendenci. Spíše naopak. Ale ještě to přece není tak hrozné, nic se nestalo. Uklidni se. Prostě jí budeš častěji volat, uděláme nějaká opatření a bude zase fajn. V polední pauze tady zajedeš a dáte si oběd spolu. Nic na tom není. Tak už nebul a běž za ní, povzbuzovala jsem samu sebe.

Když jsem se vrátila zpátky na zahradu, máma seděla poslušně v proutěném křesla. Jen kožich ležel na trávě u jejích nohou. „Už mi v tom bylo trochu horko Emi.“ Usmála se na mě roztržitě. Nikdy dřív by svůj norkový kožich nepohodila na zem. Věci se mění. Zřejmě si budu muset zvykat na daleko horší věci, než je kožich v trávě. Sehnula jsem se k jejím nohám, kožich vytřepala a odnesla zpátky do skříně v hale. Máma pořád způsobně seděla v křesle a čekala, co bude dál. Během uklízení jsem se trochu uklidnila. Oči už jsem snad neměla rudé od pláče v koupelně. Dosedla jsem zmoženě do druhého křesla, naproti a přemýšlela, jak to uděláme s tou její narozeninovou oslavou.

Máma se na mě nedočkavě dívala. „Emi, chtěla jsi se mnou o něčem mluvit, pokud si dobře pamatuji. Co se děje?“ Hleděla na mě svýma pomněnkově modrýma očima plnýma zmatku. Ano, možná bude nejlepší, promluvit si s ní, jak to vlastně chce, pomyslela jsem si. „Maminko , za pár dní máš narozeniny, tak jsem si říkala, že to oslavíme a pozveme pár tvých kamarádek. Už jsme o tom mluvily, vzpomínáš si?“

„Já jsem přece už narozeniny měla Emičko, to si musela poplést asi. A které kamarádky myslíš? Anička už dávno umřela a Maruška se odstěhovala do Ameriky za synem, vždyť to víš, přece.“ Nechápavě kroutila hlavou máma. „Maminko, narozeniny máš ve středu a chtěla jsem pozvat tvé kamarádky ze zahradnictví, kde jsi tak dlouho pracovala a šlechtily jste spolu růže, vzpomínáš?“ Dívala se na mě úplně vyděšeně a bylo jasné, že vůbec netuší o čem mluvím.

„Emi a jak se ty kamarádky jmenují, prosím tě? Nemůžu si vzpomenout. Dlouho jsme se asi neviděly, viď?“,pronesla poněkud bázlivě. Zírala jsem na ni neschopná slova. Před očima se mi míhaly obrázky z minulého měsíce, kdy tady vesele švitořily všechny pospolu. Máma a její dlouholeté kamarádky Lída, Sára a Alžběta. Tolik toho spolu prožily. Tak moc jí byly oporou, když odešel táta. Pořád vymýšlely nějaké výlety, braly ji na výstavy kytek, jezdily s ní do parků, galerií a divadel, aby aspoň na chvíli přišla na jiné myšlenky. Je to jen měsíc! Jak je možné, že si na ně nepamatuje?

„Maminko, to nic, mě se to taky občas stává, že zapomenu“, snažila jsem se o nenucený tón, abych nás obě uklidnila. „Říkala jsem si, že pozvu Lídu, Alžbětu a Sáru. Zažily jste spolu hodně legrace. Co myslíš?“ Usmívala jsem se na mámu, jakoby nic.

„Aha a proč je chceš vlastně pozvat, ty paní, Emi?“ Dívala jsem se na ni a pochopila, že letošní oslava narozenin prostě nebude. Už žádná plánovaná setkání, či výlety s partou veselých žen. Už si na ně ani nepamatuje. Jak se to stalo? Kdy se to stalo?! Jak to, že jsem si ničeho nevšimla dřív?! V hlavě se mi honily otázky, na které jsem neznala odpovědi.

Pořád na mě visela pohledem a čekala vysvětlení. Ale já ho neměla. Vůbec jsem v netušila co s tím. „Maminko, víš co, zapomeň na to, asi to byl špatný nápad.“ Uzavřela jsem pro tentokrát neřešitelný problém. „Víš co? Pojď se převléknout a já mezitím uvařím kávu, ano? Už je po poledni a ty máš noční košili“, usmívala jsem se na ni a dělala, že o nic nejde. „Aha, to už je tolik hodin? No vidíš a já mám pořád ráno. Úplně jsem ztratila pojem o čase. A proč jsem vlastně v pyžamu na zahradě? A co tady vůbec děláš, Emi? Ty máš dneska volno?“ Začala se horlivě vyptávat. „ Jo mami, mám chvíli volno a přijela jsem si za tebou , jen tak popovídat, máš radost?“, snažila jsem se o klidný tón. „Vždycky mám radost, když tě vidím, dítě moje.“ Pronesla něžně a jemně mi stiskla ruku, když jsem jí pomáhala vstát. V tu chvíli mi hlavou prolétly otázky.

„Jak dlouho mě ještě pozná? Jak dlouho ještě bude vědět, kdo jsem?!“

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články