Terezínská Malá pevnost
O dovolených je čas na leccos. Konečně mi vyšlo se podívat do Malé pevnosti v Terezíně, kde byli za války shromažďováni lidé, aby byli posléze posláni do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů.
Vstupní brána s „oblíbeným“ heslem.
Totéž více zblízka, aby bylo jasno
Prostranství před blokem A.
A interiér „ubytovacích kapacit“.
Pohled u oken ze stejné místnosti.
Nenápadný prostor, kde byli vězňové ubíjeni za cokoliv či jen tak pro zábavu
Pro první očistu
„Výhled“ z korekce
Společná umývárna
Jiný pohled na totéž
Popraviště
Aby nám popravčí četa nemokla
Jiní končili oběšením.
Plastika „duše zemřelých“
Stéla před museem
Praktické upozornění pro případné nezvané návštěvníky v době fungování tábora
Kříž a náhrobky těch, kteří byli identifikováni. Mnohem více jich bylo „evaporováno“
Malá pevnost však byla zejména pro příslušníky židovského národa. Sloužil jako jakási přestupní stanice do vyhlazovacích táborů na Východě. Přežil jen zlomek.
I když je tomu téměř 80 let, historie se stále opakuje. Pořád si někdo myslí, že má větší právo na život, než ti druzí, že má právo na jeho území, které může bez okolků kolonizovat a „přetvářet“ k obrazu svému. Lidstvo je – zdá se – nepoučitelné.
Obdivuju Tě, Tome. Sám jsem byl slabý, mně se před branou sevřelo srdce a nedokázal jsem vejít.
Jako každé dítě jsem vyrůstala mezi vyprávěním „dospělých“ které děcko slyší ale moc nevnímá. Přečasto se vyprávělo o příbuzných, přátelích rodičů, které jsem neznala, snad jen z fotek v předválečných albech, protože prý někde „zůstali“. Místa děcku nic neříkající. Terezín, Osvětim, Riga, Mauthausen, ale také Pohořelice, Rajhrad, Drasenhofen. Jako dospělá tato místa nevyhledávám, ale pokud mne životní cesta zavede do blízkosti, místo navštívím, věnuji něco času zamyšlením, zapálím svíčku nebo položím kamínek za někoho koho vlastně znám jen z vyprávění. Do Terezína nás ovšem vedl již školní výlet, bylo to začátkem 60tých let.
Ja mám taký blbý pocit, akoby takýchto pevností bolo ešte veľa vo svete v rôznych podobách…..
Kdykoliv jsem navštívila podobná místa, plakala jsem mnoho dní. Nemohla jsem uvěřit, že se to všechno skutečně stalo… I teď se mi stává, pod tíhou událostí, že nemohu přijmout fakt, čeho všeho je člověk schopen… Děkuji za připomínku Tomáši
Byl jsem tam před čtyřiceti léty. Navíc bydlím par km. od vypálené obce Ploština . . . . Nezapomenu.