Leningrad: Vojenský okruh IV

Rudá armáda vytvořila Petrohradský vojenský okruh 6. září 1918. V únoru 1924 byl přejmenován na Leningradský.

Během následujících desetiletí sloužil hlavně jako zkušební cvičiště pro letecké operace, paradesantní akce, pozemní bitvy a rovněž pro nácviky hloubkových operací. V jeho čele se postupně střídal velitelský sbor, jehož někteří členové se osvědčili ve druhé světové válce. Například jeden z nejschopnějších velitelů Rudé armády N. M. Tuchačevskij, vojenský teoretik D.M. Šapošnikov, či budoucí velitelé frontů Mereckov, Kirponos a Popov. Tento vojenský okruh plánoval, organizoval a vedl Zimní válku (1939-1940). Tady si počínal tak neschopně, že jeho roli převzal Severozápadní front. Od konce války s Finskem stál Leningradský vojenský okruh v popředí snah reorganizovat Rudou armádu a obnovit a vycvičit důstojnický sbor zdecimovaný stalinistickými čistkami.

Okruh také vytvářel nové mechanizované a letecké útvary a budoval opevnění na hranici Sovětského svazu. V době jeho napadení velel Leningradskému vojenskému okruhu generálporučík M. M. Popov. Měl bránit státní hranici s Finskem od Severního ledového oceánu k Finskému zálivu až po pobřeží Estonska a spolupracovat se sovětskou Severní a Baltskou flotilou. 22. června 1941 zahájilo hitlerovské Německo operaci Barbarossa a napadlo Sovětský svaz, přičemž jedním z rozhodujících vojenských cílů se stal Leningrad. Armádní skupina Sever pod velením maršála Wilhelma rytíře von Leeba měla zničit sovětské jednotky v baltské oblasti a zmocnit se města. Wehrmacht nejprve projel jako nůž máslem Baltským zvláštním okruhem, který kvůli pozdě vydaným Stalinovým rozkazům nestačil zmobilizovat.

Pokusy Rudé armády zastavit Němce byly zoufalé a neúspěšné, dobře organizovaný a rychlý protivník Rusy neustále obcházel a obkličoval. Už 9. července 1941 se Hitler a náčelník generálního štábu Franz Halder domnívali, že Rudá armáda je poražena. O den později STAVKA pověřila velením vojenských operací u Leningradu maršála Vorošilova a člena vojenské rady (komisaře) A.A. Ždanova. V tyto dny útočící německý pancéřový sbor 110 kilometrů před Leningradem zadržel na šest dní hrdinský odpor divize lidové domobrany a dvou rot leningradské pěchotní školy. Podobné boje se odehrávaly na mnohých dalších místech, někde se Rudá armáda pokoušela o protiútoky, prakticky bez větších úspěchů. Protiúdery alespoň pomáhaly mobilnější německou armádu zdržovat.

Mezitím se v samotném Leningradu do armády dobrovolně přihlásilo sto tisíc jeho obyvatel a to ještě dříve, než je státní byrokracie stačila povolat. Ti, kteří nebyli schopni sloužit v armádě, nabízeli své schopnosti v různých službách bez nároku na plat. Probíhaly veřejné finanční sbírky na podporu obrany města. Zvedla se opravdová vlna vlasteneckého nadšení a to přesto, že se objevovali i tací, kteří příchod Němců vítali.  Proto velitel Leningradu komisař Ždanov nařídil okamžité deportace původních etnických Němců a Finů z Leningradu do arktické oblasti Střední Asie nebo na Sibiř. V přeplněných vagonech jich nedobrovolně odcestovalo přes padesát tisíc. Současně Ždanov nařídil popravy pro výstrahu za nebezpečné šíření poraženeckých nálad.

V pátek 27. června 1941 se dobrovolná služba změnila na povinnou vyhlášením mobilizace. Měli nastoupit muži od šestnácti do padesáti let a všechny ženy od šestnácti do čtyřiceti pěti let, s výjimkou těch, které se staraly o malé děti. Ženy byly povolány k civilní obraně, za účelem vykopání protitankových příkopů, k vybudování protileteckých krytů a k maskování významných domů ve městě. Byly také zařazeny do hasičských a zdravotnických oddílů a nahrazovaly odvedené dělníky.

Jedenáctý den po vpádu německých vojsk do země 3. července 1941 vystoupil konečně Stalin v rozhlase s projevem k sovětským občanům. Musíme si uvědomit, že se na něj díváme očima dnešní doby. On však vznikl v určité době a situaci, která byla pro obyčejné lidi Sovětského svazu šílená. Pro ně měl obrovský psychologický význam, byť ho Stalin pronesl pozdě. Byl nesmírně pozitivně vnímán nejen ve vlastní zemi, ale i v zahraničí. Jeden korespondent BBC jej přirovnal k projevu britského premiéra Churchilla, který pronesl po Dunkerku.

Začal oslovením nejen „soudruzi“, ale i „moji přátelé“. Řekl, že žádná armáda není neporazitelná a připomněl dobu napoleonských válek. Zmínil rovněž pakt Molotov-Ribbentrop. „Fňukalové, dezertéři, panikáři a dezertéři“ měli být stavěni před vojenské soudy. Vyzval všechny občany k obraně země, nejen v armádě, ale i k aktivitě v továrnách, na polích a v partyzánské válce. Projev zakončil slovy „Kupředu, za naše vítězství!“ Do řady zdrcených obyvatel Sovětského svazu vlilo jeho vystoupení energii a hlavně naději, klid a povzbuzení, o čemž svědčí třeba to, že jeho projev vyvolával opravdové nadšení a bouřlivé potlesky při filmových týdenících. Realita byla děsivá. Proti Sovětskému svazu šlo 4 000 000 vojáků Německa a OSY, 3 350 tanků, 7 000 děl, 2 000 letounů a 600 000 koní. Na severu stálo 370 000 vojáků Rudé armády proti 655 000 mužům Wehrmachtu.

Postup německých vojsk byl rychlý, drtivý a hlavně neočekávaný. Sovětskému svazu se ze dne na den zhroutily všechny struktury: vojenské, komunikační, státní i stranické. Ale přesto. Bylo zde něco, s čím výborně vyzbrojení a vycvičení vojáci Wehrmachtu nepočítali. Jak si do svého zápisníku poznamenal poručík Fritz Hockenjos, velitel Radfahrzug (Cyklistické průzkumné jednotky): „Přemýšlím, co donutilo padesát ruských mužů, kteří vyrazili uprostřed dne z lesa, sněhem k nám, přes otevřený terén…jednoho po druhém jsme je odstřelili puškami, ani jsme se nemuseli obtěžovat s děly.“ Malá ukázka toho, co nakonec Sovětskému svazu pomohlo vyhrát válku a přežít, i když za cenu nepředstavitelných lidských ztrát. Žádná technická, početní, taktická nebo materiální převaha. Žádné deště a bláto. Žádné vedro nebo mráz. Přes nesporně obrovsky významnou a nenahraditelnou zahraniční logistickou pomoc, zejména z USA, hlavní zbraní bylo něco jiného. Ruská odvaha a zarputilost.

Psáno pro iDNES.cz

Příště: Leningrad: Evakuace V

Náhledový obrázek: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo 

Stalinův projev ze dne 3. července 1941 na Youtube.cz (anglický jazyk, v českém jazyce uveden písemný přepis pod článkem):

Stalinův projev ze dne 3. července 1941, zdroj: web valka.cz:

Soudruzi! Občané!
Bratři a sestry!
Bojovníci naší armády a loďstva!
Moji přátelé, k vám se obracím!

Věrolomné válečné přepadení naší vlasti hitlerovským Německem, zahájené 22. června, pokračuje. Přes hrdinský odpor Rudé armády, přestože nejlepší divise nepřítele a nejlepší jednotky jeho letectva jsou už rozdrceny a našly hrob na bojištích, nepřítel se dále prodírá vpřed a vrhá na frontu nové síly. Hitlerovským vojskům se podařilo zmocnit se Litvy, značné části Lotyšska, západní části Běloruska a části západní Ukrajiny. Fašistické letectvo rozšiřuje okruhy činnosti svých bombardovacích letounů a bombarduje Murmansk, Oršu, Mogilev, Smolensk, Kyjev, Oděsu a Sevastopol. Naši vlast ohrozilo vážné nebezpečí.

Jak se mohlo stát, že naše slavná Rudá armáda vyklidila před fašistickými vojsky řadu našich měst a krajů? Což jsou opravdu německá fašistická vojska nepřemožitelná, jak ustavičně vytrubují do světa fašističtí chvástaví propagandisté?

Ovšemže ne! Historie ukazuje, že nepřemožitelné armády neexistují a neexistovaly. Napoleonova armáda byla pokládána za nepřemožitelnou, byla však postupně poražena ruskými, anglickými a německými vojsky. Také Vilémova německá armáda byla za první imperialistické války pokládána za nepřemožitelnou, byla však několikrát poražena ruskými a anglo-francouzskými vojsky a nakonec byla anglo-francouzskými vojsky rozbita. Totéž nutno říci o nynější německé fašistické armádě Hitlerově. Tato armáda dosud nenarazila na evropské pevnině na vážný odpor. Jedině na našem území narazila na vážný odpor. A jestliže výsledkem tohoto odporu bylo rozdrcení nejlepších divisí německé fašistické armády naší Rudou armádou, znamená to, že i hitlerovská fašistická armáda může být poražena a bude poražena, jako byly poraženy armády Napoleonova a Vilémova.

Pokud jde o to, že část našeho území byla přece jen zabrána německými fašistickými vojsky, lze to vysvětlit hlavně tím, že válka fašistického Německa proti SSSR začala za podmínek výhodných pro německá vojska a nevýhodných pro sovětská vojska. Věc se má tak, že vojska Německa, jako válčící země, byla již úplně zmobilisována a 170 divisí, které Německo vrhlo proti SSSR a přisunulo k hranicím SSSR, bylo v plné pohotovosti a očekávalo jen signál, aby udeřilo, kdežto sovětská vojska musela být teprve zmobilisována a přisunuta k hranicím. Nemalý význam měla zde i ta okolnost, že fašistické Německo, aniž se ohlíželo na to, že bude celým světem označeno za útočníka, neočekávaně a věrolomně porušilo pakt o neútočení, uzavřený roku 1939 mezi ním a SSSR. Je pochopitelné, že naše mírumilovná země, která nechtěla první porušit pakt, se nemohla dát cestou věrolomnosti.

Někdo se může zeptat: jak se mohlo stát, že sovětská vláda uzavřela pakt o neútočení s tak věrolomnými lidmi a vyvrheli, jako jsou Hitler a Ribbentrop? Nedopustila se zde sovětská vláda chyby? Ovšemže ne! Pakt o neútočení je paktem o míru mezi dvěma státy. Právě takový pakt nám Německo nabídlo roku 1939. Mohla sovětská vláda takovou nabídku odmítnout? Myslím, že ani jeden mírumilovný stát nemůže odmítnout mírovou dohodu se sousední mocností, i když v čele této mocnosti stojí takoví vyvrhelové a lidojedi, jako jsou Hitler a Ribbentrop. A to samozřejmě za jediné nezbytné podmínky: nedotýká-li se mírová dohoda ani přímo, ani nepřímo územní celistvosti, nezávislosti a cti mírumilovného státu. Jak známo, právě takovým paktem byl pakt o neútočení mezi Německem a SSSR.

Co jsme získali, když jsme uzavřeli s Německem pakt o neútočení? Zajistili jsme naší zemi na půldruhého roku mír a možnost připravovat své síly k odporu, kdyby se fašistické Německo odvážilo přepadnout naši zemi navzdory paktu. To je určitá výhra pro nás a prohra pro fašistické Německo.

Co získalo a co ztratilo fašistické Německo, když věrolomně roztrhalo pakt a podniklo útok proti SSSR? Dosáhlo tím v krátké době jistého výhodného postavení pro svá vojska, avšak politicky ztratilo, neboť se před celým světem odhalilo jako krvavý útočník. Nemůže být pochyby, že tento nedlouho trvající vojenský náskok pro Německo je jen episodou, kdežto obrovský politický zisk pro SSSR je vážným a trvalým činitelem, na jehož podkladě se musí rozvinout rozhodné vojenské úspěchy Rudé armády ve válce proti fašistickému Německu.

To je důvod, proč celá naše statečná armáda, celé naše statečné válečné loďstvo, všichni naši sokolové letci, všechny národy naší země, všichni nejlepší lidé Evropy, Ameriky a Asie a konečně všichni nejlepší lidé Německa – veřejně odsuzují věrolomné počínání německých fašistů a sympatizují se sovětskou vládou, schvalují postup sovětské vlády a vidí, že naše věc je spravedlivá, že nepřítel bude poražen, že musíme zvítězit my.

Protože nám byla vnucena válka, začala naše země zápas na život a na smrt se svým úhlavním a zákeřným nepřítelem – německým fašismem. Naše vojska se hrdinně bijí s nepřítelem po zuby vyzbrojeným tanky a letadly. Rudá armáda a Rudé loďstvo překonávají četné obtíže a obětavě se bijí o každou píď sovětské země. Do boje vstupují hlavní síly Rudé armády, vyzbrojené tisíci tanků a letadel. Chrabrost bojovníků Rudé armády je bezpříkladná. Náš odpor proti nepříteli sílí a roste. Společně s Rudou armádou se na obranu vlasti pozvedá všechen sovětský lid.

Čeho je třeba, abychom odstranili nebezpečí, které ohrozilo naši vlast, a jaká opatření nutno učinit, aby nepřítel byl rozdrcen?

Především je nutné, aby si naši lidé, sovětští lidé, uvědomili celou velikost nebezpečí, jež hrozí naší zemi, a zbavili se měkkosti, bezstarostnosti, nálad pokojného budování, plně pochopitelných v předválečné době, ale zhoubných v těchto dnech, kdy válka od základu změnila situaci. Nepřítel je krutý a neúprosný. Klade si za cíl zmocnit se našeho území, zkropeného naším potem, zmocnit se našeho obilí a naší nafty, vydobytých naší prací. Klade si za cíl obnovit moc statkářů, obnovit carismus, zničit národní kulturu a národní a státní existenci Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, Litevců, Lotyšů, Estonců, Uzbeků, Tatarů, Moldavanů, Gruzínů, Arménů, Azerbajdžanců a ostatních svobodných národů Sovětského svazu, germanisovat je a změnit je v raby německých knížat a baronů. Jde tedy o život nebo smrt sovětského státu, o život nebo smrt národů SSSR, o to, budou-li národy SSSR svobodné, nebo upadnou-li do poroby. Je třeba, aby to sovětští lidé pochopili a zbavili se bezstarostnosti, aby se vzchopili a přebudovali všechnu svou práci podle nového, vojenského způsobu, nelítostného vůči nepříteli.

Je dále nutno, abychom ve svých řadách netrpěli fňukaly a zbabělce, panikáře a desertéry, aby naši lidé neznali strachu v boji a obětavě šli do naší vlastenecké osvobozenecké války proti fašistickým zotročovatelům. Veliký Lenin, tvůrce našeho státu, pravil, že základní vlastností sovětských lidí musí být chrabrost, odvaha a nebojácnost v boji, odhodlanost bít se spolu s lidem proti nepřátelům naší vlasti. Je nutno, aby si tuto skvělou vlastnost bolševika osvojily miliony a miliony Rudé armády, našeho Rudého loďstva a všech národů Sovětského svazu.

Musíme okamžitě přebudovat všechnu svou práci podle vojenského způsobu, všechno podřídit zájmům fronty a úkolům organisování porážky nepřítele. Národy Sovětského svazu nyní vidí, že německý fašismus je nezkrotný ve své zběsilé zášti a nenávisti k naší vlasti, která zajistila všem pracujícím svobodnou práci a blahobyt. Národy Sovětského svazu musí povstat na obranu svých práv a své země proti nepříteli.

Rudá armáda, Rudé loďstvo a všichni občané Sovětského svazu musí bránit každou píď sovětské země, bít se do poslední krůpěje krve za naše města a vesnice, projevovat smělost, iniciativu a důvtip vlastní našemu lidu.

Musíme organisovat všestrannou pomoc Rudé armádě, zajistit zesílené doplňování jejích řad, zajistit její zásobování vším nezbytným, organisovat rychlou dopravu vojsk a vojenských nákladů a rozsáhlou pomoc raněným.

Musíme upevnit zápolí Rudé armády, podřídit zájmům této věci všechnu svou činnost, zajistit intensivnější práci všech podniků, vyrábět více pušek, kulometů, děl, nábojů, granátů a letadel, organisovat střežení závodů, elektráren, telefonního a telegrafního spojení a organisovat místní proti leteckou obranu.

Musíme organisovat neúprosný boj proti jakýmkoli desorganisátorům zápolí, desertérům, panikářům, šiřitelům pověstí, vyhlazovat špiony, záškodníky a nepřátelské parašutisty, ve všem tom rychle pomáhat svým pronásledovacím praporům. Je nutno mít na zřeteli, že nepřítel je zákeřný, lstivý a zkušený v klamání a v rozšiřování lživých pověstí. To všechno je třeba mít na zřeteli a nesedat na lep provokacím. Je třeba okamžitě stavět před vojenský soud všechny, kdo svým panikářstvím a zbabělostí překážejí obraně, bez ohledu na osoby.

Při vynuceném ústupu jednotek Rudé armády je třeba dopravovat do zápolí všechny železniční vozové soupravy, neponechávat nepříteli ani jednu lokomotivu, ani jeden vagón, neponechávat nepříteli ani kilogram obilí, ani litr pohonných látek. Kolchozníci musí odvádět z místa veškerý dobytek a obilí odevzdávat do úschovy státním orgánům, aby bylo odvezeno do krajů v zápolí. Všechen cenný majetek – i barevné kovy, obilí a pohonné hmoty -který nemůže být vyvezen, musí být bezpodmínečně zničen.

V krajích obsazených nepřítelem je třeba tvořit partyzánské oddíly, jízdní i pěší, tvořit skupiny diversantů k boji proti jednotkám nepřátelské armády, k rozpoutání partyzánské války všude a ve všech místech, k vyhazování mostů, komunikací, k ničení telefonního a telegrafního spojení, k zapalování lesů, skladů a trénů. V obsazených krajích nutno vytvářet nesnesitelné podmínky pro nepřítele a všechny jeho pomahače, pronásledovat a ničit je na každém kroku, mařit všechna jejich opatření.

Válku s fašistickým Německem nelze pokládat za válku obyčejnou. Není to jen válka mezi dvěma armádami. Je to zároveň velká válka všeho sovětského lidu proti německým fašistickým vojskům. Cílem této všenárodní vlastenecké války proti fašistickým utlačovatelům není jen odstranit nebezpečí hrozící naší zemi, nýbrž i pomoci všem evropským národům, úpějícím pod jařmem německého fašismu. V této osvobozenecké válce nebudeme osamoceni. V této veliké válce budeme mít věrné spojence v národech Evropy a Ameriky, nevyjímaje ani národ německý, zotročený hitlerovskými pohlaváry. Naše válka za svobodu naší vlasti splyne s bojem národů Evropy a Ameriky za jejich nezávislost, za demokratické svobody. Bude to jednotná fronta národů, hájících svobodu proti zotročení a nebezpečí zotročení fašistickými hitlerovskými armádami. V této souvislosti jsou historický projev ministerského předsedy Velké Britannie p. Churchilla o pomoci Sovětskému svazu a deklarace vlády USA o ochotě poskytnout naší zemi pomoc, které mohou vzbudit v srdcích národů Sovětského svazu jedině cit vděčnosti, úplně pochopitelné a příznačné.

Soudruzi! Naše síly jsou nezměrné. Zpupný nepřítel se o tom určitě brzy přesvědčí. Spolu s Rudou armádou povstává k válce proti nepříteli, který nás přepadl, mnoho tisíc dělníků, kolchozníků a inteligence. Zvednou se milionové masy našeho lidu. Pracující Moskvy a Leningradu již přikročili k vytváření mnohatisícové lidové domobrany na podporu Rudé armády. V každém městě, kterému hrozí nebezpečí nepřátelského vpádu, musíme vytvořit takovou lidovou domobranu, zmobilisovat do boje všechny pracující, aby všemi silami bránili svou svobodu, svou čest a svou vlast – v naší Vlastenecké válce proti německému fašismu.

Aby byly rychle mobilisovány všechny síly národů SSSR, aby byl zorganisován odpor proti nepříteli, jenž věrolomně přepadl naši vlast, byl utvořen Státní výbor obrany, v jehož rukou je nyní soustředěna veškerá moc ve státě. Státní výbor obrany zahájil svou činnost a vyzývá všechen lid, aby se semkl kolem strany Leninovy a Stalinovy, kolem sovětské vlády k obětavé podpoře Rudé armády a Rudého loďstva, k rozdrcení nepřítele, k vítězství.

Všechny síly k podpoře naší hrdinské Rudé armády, našeho slavného Rudého loďstva!
Všechny síly lidu k rozdrcení nepřítele!
Kupředu, za naše vítězství!

Zdroje:

Kniha LENINGRAD, Tragédie obleženého města 1941-1944, autorka Anna Reidová,

Kniha Obležení Leningradu 1941-44, 900 dnů hrůzy, autor David Glantz

Wikipedie.cz, Obležení Leningradu“, odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Oble%C5%BEen%C3%AD_Leningradu

Wikipedie.cz, „Petrohrad“, odkaz:https://cs.wikipedia.org/wiki/Petrohrad

Youtube.cz, dokumentární film „Blokáda Leningradu“, odkaz:

 

Subscribe
Upozornit na
guest
12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Flaška
Tomáš Flaška(@tomasflaska)
3 měsíců před

Já si myslím, že hrdinství tam bylo, ale ne vždy a všude. Často byli vojáci hnáni do nesmyslného boje bodáky četky (či jak se ta jejich tajná policie jmenovala) zezadu. V každém případě díky za zajímavé a poutavé čtení.

Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Smerš. Vojáci v těchto situacích měli na výběr, jestli běžet proti kulometu Němců nebo být zastřeleni do zad od Smerš.

Vladimír T. Gottwald
Vladimír T. Gottwald(@vladimirgottwald)
3 měsíců před

Asi jste měl spíš na mysli Čeku, anobrž Čerezvyčajku (plným názvem Всероссийская черезвычайная комиссия по борьбе с контрaреволюцией и саботажем при Совете народных комиссаров РСФСР), takhle se jmenovala v letech 1917-22, později GPU, v době Druhé světové už NKVD, posléze KGB (nyní FSB). A právě z NKVD byla vyčleněna Směrš, zacílená za války do řad vlastních ozbrojených sil, o níž píše Tomáš.
comment image
Četka se říkalo jiné službě, jmenovitě ČTK, a ta fungovala a funguje u nás. – Pravda, ve své době to taky byla notná verbež.

Last edited 3 měsíců před by Vladimír T. Gottwald
Vladimír T. Gottwald
Vladimír T. Gottwald(@vladimirgottwald)
3 měsíců před

Děkuju! A oceňuju, že víte o čem píšete.

Jana Melišová
Jana Melišová(@janamelisova)
3 měsíců před

Ďakujem za blog, že Ste ho zdieľali s nami-čitateľmi. Stalin povedal: „Verím iba v jednu vec, v silu ľudskej vôle“. 16-ročný Jurij z Petrohradu si v januári 1942 zapísal posledné riadky do svojho denníka: „Sedím a plačem. Podlaci sú tí, ktorí vyvolali celú túro vojnu. Zbohom destné túžby, už nikdy sa ku mne nevrátite. Ach, keby tak chcela prísť smrť skôr“…

Last edited 3 měsíců před by Jana Melišová
Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Poprvé jsem četl celý Stalinův projev. Paradoxní je, že to nermuselo být tak děsivé, pokud by paranoidní Stalin nenechal vystřílet všechny schopné velitele pár let před válkou a ti noví prostě neměli zkušenosti.
A díky za postgraduální studium, Honzo.

Jana Melišová
Jana Melišová(@janamelisova)
3 měsíců před

Hm a mnohí ho doteraz majú v krajine v úcte, keď bol niekto jeho priateľom akoby popdísal nad sebou rozsudok, ale najsmutnejšie to, ako obetoval i syna…

Vladimír T. Gottwald
Vladimír T. Gottwald(@vladimirgottwald)
3 měsíců před

To je pravda, že v Rusku (i v Gruzii) se stále ještě můžeme setkat s jeho obdivovateli. A někteří soudnější z nich aspoň přiznávají: „Коба был засранцем, но он был нашим.“ – Což koneckonců není zas nic příliš výjimečného, vždyť podobně třeba ve Francii mnozí nahlížejí na Bonaparta (či u nás na Žižku).
comment image

Last edited 3 měsíců před by Vladimír T. Gottwald
Jana Melišová
Jana Melišová(@janamelisova)
3 měsíců před

Gruzínsko to je nádherná príroda, kamenné chrámy, dobré jednoduché jedlo, víno, syry…, aj keď teba v určitom zmysle chudoba, ale celkom fajn ľudia. Hádam si to všetko pokrokom nedajú vziať.

Vladimír T. Gottwald
Vladimír T. Gottwald(@vladimirgottwald)
3 měsíců před

Jak asi víš, Tome, o Stalinovi jsem toho nastudoval hromadu. To je holt ta část hereckého ledovce, která při představení Koby zůstává pod hladinou. A vcelku se shoduji s těmi, kteří zvažují, jestli z historického hlediska nakonec pro naši generaci vlastně nemělo pozitivní dopad i to, že Stalin příliš věřil svým nacionálně socialistickým spojencům z Německa, i to, že ve své paranoie zlikvidoval naprostou většinu z politických i armádních špiček. – A že do byla krutá jízda! Vždyť ze všech maršálů čistku přežili jen dva, z šestnácti velitelů okruhů bylo zastřeleno patnáct, ze sedmnácti komisařů nepřežil ani jediný, ze sedmašedesáti… Číst vice »

Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Ti dva by na sebe nakonec narazili. Pokud jsi četl knihu od Timothyho Snydera, tam to je celkem dobře rozebráno. Ale všechno jsou ta kdyby a to v historii moc neplatí.

Vladimír T. Gottwald
Vladimír T. Gottwald(@vladimirgottwald)
3 měsíců před

No právě. Buďme rádi, že tu jsme, a že není hůř!
comment image

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial