Ruce v pěně….

Vanda stála nad dřezem a drhla zaschlý hrnec. Slunce kolem ní poskakovalo a malovalo na stěny kuchyně podivné obrazce. Neviděla je. Vypadalo to, jakoby se náhle kolem ní vynořovaly starodávné symboly, které jí měly připomenout kým byla.

Horká voda jí stékala po rukou. Měla je celé rudé. Věděla, že ve studené to neumyje. Někdy to prostě musí trochu bolet, pomyslela si. Intenzita myšlenek, které k ní záhy přišly ji velmi překvapila. Kdykoli vykonávala běžné denní činnosti, snažila se na nic nemyslet. Taková obyčejná meditace za běhu, jak tomu říkávala. Když pokládala vydrhnutý hrnec na odkapávací plochu, najednou dostala odpověď na všechny otázky posledních dní. Pořád se nemohla rozhodnout, jestli příjme účinkování v divadelním představení místního hereckého souboru.

Vědělo se o ní, že kdysi dávno divadlo hrála. Dokonce ho studovala. Taková blbost. Ano na škole ji naučili, jak se lépe hýbat, jak mluvit, taky si zazpívala a zahrála na několik hudebních nástrojů. I ke koním se dostala. To bylo moc krásné. Pousmála se s pěnou na rukou při v vzpomínce na „svou“ kobylu Daisy, které čistila stáj, mohla se na ní za to svést a taky zní pěkně tvrdě spadla. Jen týden. Byly spolu opravdu krátký čas, ale nikdy nezapomněla. Ani na koňáka, jehož jméno si už bohužel nevybavuje, stojícího vždy při ní. Povzbuzujícího a laskavého, jakoby byl jejím otcem, kterého si vždycky moc přála. Když při projížďce poprvé spadla a její spolužačky se výsměšně chechtaly, nadšeně vykřikl:“ Bravo děvče! Vítej mezi koňáky!“ Holkám zavřel pusu a ji postavil nezvykle rychle na nohy. Dostala chuť to zkoušet zas a znova, dokud se to nenaučila. Vanda nechala vodu stékat po rukou a usmívala se. To byla krásná vzpomínka. Bohužel bylo mnoho horších.

Pořád se od ní chtělo, aby nějak vypadala, mluvila, intonovala a dřela. Mnoho věcí jí nešlo. Neměla na to vlohy. Prostě ji jen bavilo stát před lidmi, dívat se jim do očí, nebo do té černé díry před ní, kde je tušila a něco jim vyprávět. Když se někdo z nich zasmál, byla to pro ni ta největší odměna. Chtěla bavit svět. To byla její motivace. Dělat práci, kterou miluje a při tom obšťastnit co nejvíce lidí. Bože! Taková naivní kravina!

Když přišla po škole do prvního angažmá, byla tak vystresovaná a uzavřená, že už se snad ani nedokázala přirozeně usmát. V každé kolegyni viděla nepřítele a konkurenci. Pořád se snažila zdokonalovat a být lepší než ostatní. Tak jim to řekli ve škole. „Musíte mít ostré lokty a vynikat, jinak si vás nikdo nevšimne. Úspěch a uznání, to jsou vaše cíle. “Kdo by nechtěl být ve 20 slavný? V podstatě celou dobu bojovala. S každým nepovedeným obrazem při zkouškách, falešnou větou, pomluvami kolegyň, svým vzhledem a hlavně sama se sebou. Tohle přece nejsem já. Tak ráda jsem se smála. Chtěla jsem přece bavit svět. Proč to nemůžu dělat po svém? Dělám to ještě vůbec ráda? Vždyť se většinou trápím. Co se to se mnou stalo? Často jí ve chvílích samoty létalo hlavou.

Z počátku zaháněla své chmury toulkami opuštěným městem, později, když na ni dotíraly častěji a křičely moc neodbytně, zapíjela je v divadelním klubu po každém představení. Alkohol zamlžoval skutečnost. Ani kritika kolegů nebyla tak bolavá, jako za střízliva. Copak se dá hodnotit, jak člověk sděluje své vnitřní prožitky? Opravdu se můžu nacpat do nějaké škatulky představ, abych zapadla do velkého soukolí ostatních, i když jdu jednoznačně proti sobě? O to tady vlastně vůbec nešlo. Vandiny divoké večírky zastavilo až ráno, kdy se probudila nahá ve své posteli, kolem sebe rozházené oblečení v nezamčeném bytě a nic. Vůbec nic si nepamatovala. Ani jak se dostala domů, natož, jestli byla sama a nestalo se něco, co nechtěla. Vyděsilo ji to natolik, že přestala ze dne na den pít.

Následovalo mnoho prozření, kdy jí podnapilí kolegové říkali věci, kterých by si normálně nevšimla. Najednou začala vidět úplně jasně kdo je kdo a jak to s ní vlastně myslí. V jednu chvíli se z toho úplně roztřásla strachy. Uvnitř sebe samé. Úplně se ztratila. Nevěděla kam jít a komu může věřit. Prošla pár divadly. V jednom, kde byla zaměstnána, jako hostující umělkyně na určitou roli, konečně uviděla jiskřičku naděje. Byli z ní nadšení a nabídli angažmá. Stálou práci. Jen tak, při rozhovoru. Byla tak šťastná. Nic jiného si nehledala. Chodila cizím městem a představovala si kde bude bydlet, jaké krásné role bude hrát. Čekala ale zbytečně. Žádná smlouva jí nebyla předložena a dokonce jí ani neodpověděli na oficiální žádost. Opět to nevyšlo a ze dne na den byla bez práce, kterou milovala, bez příjmu a hlavně bez naděje. Dodnes si pamatuje poslední představení v životě. Při děkovačce plakala. Věděla, že je to konec jedné životní etapy. Když si pak před zrcadlem v šatně smývala ze tváře výrazné šminky zbrázděné slzami, jakoby se z ní odlupovala maska starého já. Kéž by to bylo tak snadné.

Kdykoliv na tuhle situaci vzpomene, ještě teď ji píchne u srdce. Kolik let svého života své lásce věnovala, kolik času, potu, dřiny, odříkání a slzí vyplakala?! Nebyl to dobrý vztah. Evidentně. Šlo o jednostrannou avantýru, kterou osud nepodpořil svým požehnáním. Rozchod byl bolestný a dlouhý. Však jenom pro ni. Opustit v životě to, co milovala, byla jedna z největších zkoušek, které ji v životě potkaly.

Pod tíhou skutečností a kruté reality, která ji mnohdy srazila až na kolena, po pár letech, prožitých na prknech, co znamenají svět, odešla do ústraní a věnovala se úplně něčemu jinému. Jakoby její slibně našlápnutá kariéra nikdy nezačala a vůbec nebyla. Chtěla zapomenout. Nevídala se s kolegy, přestala chodit do divadla a odstěhovala se do jiného města. Ta bolest, křivda a zklamání v ní ale žily dlouho. Mnoho let poté myslela na to, jak je špatná, neschopná a neprůbojná, když si takovou šanci nechala ukrást životem.

Teprve, až se jí narodilo první dítě zapomněla. Pochopila, že smyslem jejího života je rodina a vše s ní spojené. Netoužila už po slávě a světlech reflektorů, zkreslujících už tak dost pokřivenou skutečnost. Chtěla žít pravdu. Nemuset se pořád bát, jestli se někomu zalíbí a její „výkon“ bude skvělý. Vanda se obklopila lidmi, kterým mohla věřit a ostatním se stranila. Už jí v životě stačilo jen málo. Minulost zmizela.

Vanda stála nad dřezem, horké ruce od pěny svěšené do umyvadla. Nechala bílé bublinky stékat pomalu dolů. Cítila velikou úlevu. Už nemusí. Nemusí nikomu nic dokazovat. Ani sama sobě ne. Nemusí být slavná, bavit lidi, ani usilovat, aby její jméno a obličej, znali všichni široko daleko. Její nešťastná láska se léty smutku proměnila v příjemnou vzpomínku v mlze. Jako, když potkáš svou životní lásku po letech na ulici, opětujete si úsměv, možná se pozdravíte a každý jdete dál svou cestou.

Subscribe
Upozornit na
guest
8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Jsem rád, že se podařil Váš comeback na Blogosféru. A taky senzační. Psychologicky skvěle popsané, gratuluji.

Hana
Hana
3 měsíců před

Hezké, Brigito. Každý máme svoji “pěnu” .😊

Michaela Klímová
3 měsíců před

Ruce v pěně už mám :). Ostatní přijde! ♥

Jana Melišová
Jana Melišová(@janamelisova)
3 měsíců před

Krásne a liečivé, dík.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial