Nebraňte ptákům (ani lidem) v rozletu

Nevím, jak vy, ale někdy si připadám, jako ten dravý pták, kterému nejdříve přistřihli křídla a pak mu řekli: „Rozleť se, sokolíku, nad tou krásnou krajinou. Ukaž nám, co umíš.“ A on, ten sokolík, orel, káně nebo také prostě „jen“ člověk s vizemi a myšlenkami, se místo toho, aby se ladně proletěl nad lesem a ukázal, co v něm je, zůstane zabořen zobákem (nebo nosem) v blátě. S patřičně přistiženými křídly či okopanými kotníky.

Tak nějak se musel cítit i kos, kterého jsem před časem zachraňoval na naší zahradě. Jaro bylo v rozpuku, vše kvetlo a vonělo. Já se díval z okna, jak si to po čerstvě posekaném trávníku vykračuje malý kos. No, vykračuje, on se spíše tak nějak kutálel. Moc mu to nešlo. Bystře, moudře až důvtipně jsem pochopil, že vypadl z hnízda a jako ptačí bezdomovec je odkázán k smrti hladem, čemuž jsem se rozhodl zabránit.

Najít kosí hnízdo není jednoduché – většinou si ho ti malí černí ptáčci-zpěváčci staví někde v křoví, aby se k nim nedostala kočka. Ale povedlo se, objevil jsem místo, ze kterého kosí nemluvně vypadlo a opatrně jsem to ptáče vrátil zpátky domů. Po dobře vykonané práci ornitologa-amatéra jsem si dal kafe, ale ani jsem nestačil usrknout a kos byl zase na zemi. „Tož to je totální kosí nemehlo,“ řekl jsem si. „Vypadnout podruhé z hnízda, to už je fakt magor!“ Příroda se asi zbláznila, když už neumí ani ptačí mládě naučit, jak se správně sedí v hnízdě a jak se v klidu a tichosti čeká na žížalu, červíka nebo brouka, kterého rodiče shánějí někde po okolí.

Strčil jsem ho podruhé zpátky do hnízda a doufal jsem, že v pohodě konečně vypiju kávu. Nicméně se v mé hlavě zrodila spásná myšlenka: Vzpomněl jsem si na pana Orla, mediálně to známého šéfa záchranné stanice raněných a opuštěných zvířat a ptáků v Bartošovicích na Novojičínsku. Známe se z mé novinářské práce – když nebylo dost jiných témat, záchranná stanice vždy měla příběh nějakého raněného čápa nebo orla. A pan Orel byl vždy připraven nám nějaký ten příběh o orlovi odvyprávět. Tak mu volám a vyprávím tentokrát pro změnu já jemu příběh malého kosa, a to do posledního detailu. Na druhém konci telefonního spojení bylo chvíli ticho, pan Orel zjevně přemýšlel, jak mi má tu fatální informaci sdělit. Pak se odhodlal k zásadnímu proslovu. Naprosto klidným a vážným hlasem mi oznámil: „On se učí létat, pane Žižko. Nebraňte mu v tom…“

Dozvěděl jsem se, že kos bude asi dva dny chodit po zemi, kde ho budou rodiče krmit a postupně se naučí lítat. Chudák, když si vezmu, jaké to muselo být přemáhání skočit z tepla domova na zem. A najednou byl v nějaké lidské tlapě šoupnut, a to pro jistotu hned dvakrát, zpátky do výšky, která pro něj musela být zdrcující…

No, ale vše nakonec dobře dopadlo, příroda zvládla i můj útok na kosí instinkt. Ten malý černý opeřenec se i přes mou úpornou snahu mu v tom bránit, nakonec lítat naučil a dělal nám radost ještě několik let. Zvláště na jaře byly jeho trylky opravdu neuvěřitelné.

A poučení, které z toho plyne: nebraňte ptákům v rozletu. A to doslova, tedy těm opeřencům s křídly, zobáky a pařáty, stejně jako obrazně, lidem, kteří chtějí něčeho nového, zajímavého a nápaditého dosáhnout. Jak to krásně řekl pan Orel: „nebraňte jim v tom, oni se prostě jen učí létat“.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články