Umírající hřbitovy

Vitorazko je kus země, jejíž osud mapuje všechny přemety dvacátého století.  Mnoho osad přestalo existovat, v nových se usazují ti, kteří sem přišli nedávno a teprve pomalu zapouštějí kořeny, pokud vůbec chtějí. Doba po 2. válce pak znemožnila pozůstalým opatrovat i místa svých předků, protože mnoho vesnic se nacházelo v pohraničním pásmu, kam vyjma vojáků a psů nikdo nesměl. Jednou z osad je Pohoří na Šumavě (paradoxně leží mimo ni – v samém cípu Novohradských hor). V této vsi stojí asi 10 zcela nových domů (většinou nevkusných) a zrestaurovaná ruina kostela Panny Marie dobré rady. První dochovaná zmínka o této obci je z roku 1524, kdy nesla jméno Buchers. Díky rodákům z rakouského krajanského spolku se obnovil i památník padlým z 1. války a kaple na hranici. Hřbitov v této obci zatím na své vzkříšení čeká. Jen málo hrobů má svou identifikaci.

Restaurované ruiny kostela v Pohoří. Chrámová loď a věž se propadly v roce 1999, renovace začala o 10 let později díky spolku Bucherser Heimat Verein.

Kaple uvnitř je již upravena. Zajímavostí jsou kamna Prometheus vpravo, které jsou v zimě nezbytností k přežití bohoslužby.

Vypadají impozantně, není-liž pravda?

Kaple na pomezí naštěstí unikla svému osudu, protože stojí zhruba 50 metrů od hraniční čáry v Rakousku.

A pojďme na prohlídku hřbitova

Některé hroby svá jména mají, ale data na nich dávají tušit tragiku doby i místa, kde život a smrt byly v rovnováze.

A ještě jeden, se jmény a epitafem.

Jeden z mála hrobů, který má nejen jméno, ale i jakýsi sumář člověka, který byl nejspíše váženým občanem obce.

Zdá se však, že některé věci se mění. Na některých hrobech jsou už cedulky se jmény a opřené kříže v rohu čekají na další identifikaci.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články