Zase sama na chalupě: Tu plastovou hadičku u záchodu raději pravidelně vyměňujte!

Chalupní historky, kde se něco pokazí, jsou vždycky nejlepší, škoda, že v nich hlavní roli nějak často hraju já. Nevím, proč si vždycky vytáhnu černého Petra a zbytek rodiny pak doráží již k opravenému.

Kdo zná déle mě a naši chalupu, která má už hodně za sebou, ví, že tenhle dům – tedy vlastně 2 domy, nikdy nedají nic zadarmo.

Je zajímavé, že vždycky naivně doufám, že už jsem si přece za ta léta vytrpěla dost děsivých bouřek bez proudu, rozbitých čerpadel, tekoucích sprch skrz strop, spálených pojistek a nefunkční elektřiny nebo vody. O internetu, který nejde takřka nikdy, ani nemluvím. Stejně jako nebudu ani zmiňovat noční nálet létajících mravenců v ložnici či obří sršní hnízdo v okně. To všechno mám přece za sebou. A navíc hodný soused za nějaké peníze chalupu vždy na jaře zprovozní a zkontroluje. A zlatá paní Slunéčková (opravdu se tak jmenuje) udělá první nejhorší úklid po zimě. Aby vše šlapalo hladce.

Nevím, proč si každý rok namlouvám, že letos to bude jiné. Bezproblémové, krásné, odpočinkové…

Můj muž tak naivní není a cestám na chalupu se vyhýbá obloukem. Když jsem mu oznámila, že odvezu v neděli sama holky na koně na tábor a pak zůstanu na chalupě – v tom ráji… – 3 dny sama a budu psát a pracovat v klidu – posměšně si zamumlal: “Jen počkej, do večera tě mám zpátky!“ Já to ale slyšela dobře a moje pyšné feministické srdce – všechno zvládnu, nějak si přece vždycky poradím – se tomu tvrzení vzbouřilo. Vydržím tam určitě aspoň 2 dny! I kdyby trakaře padaly. Cha, jak blízko jsem byla pravdě!

Cesta probíhala hladce… Holky celé natěšené na kamarády na táboře už počítaly minuty. Na chalupě jsme se s dětmi stavily cestou, abych si vybalila nákup a trochu se zabydlela.

Přívítá mě nevybíravě a hustě podělaná veranda, kde se pták opravdu snažil… ale tím se nenechám rozhodit. Nenaštve mě ani (nejspíš myší) hnízdo ve zdi ve stodole, plné pilin, chlupů bobků.

Jako obvykle nahodím pojistky v obou domech a začnu sázet věci do ledničky. Dost to v ní smrdělo. Než jsem ji umyla. Musím si příště fakt zapamatovat, že musí vypnutá zůstat OTEVŘENÁ.

Jak si tak přemýšlím, ozve se z druhého domu, šílený zoufalý řev mé mladší dcery, který rozhodně nejde ignorovat. Byl to ten typ řevu – ulomená hlava, kousnutí včelou, uštknutí hada nebo zlomená noha. Všechno pustím a letím se podívat, co se děje. Tipuju to na sršně nebo pád ze schodů.

„Mami, to teče…. Teče!!!!“ křičí nebohé mladší dítě a pak už slyším, že řvou obě. Proti mně se z prvního patra po schodech i ze stropu valí voda. Doběhnu do koupelny a pochopím, že praskla stará plastová hadička vedoucí vodu k záchodu. Moje statečné starší dítě projevilo vysokou akční inteligenci a chytlo hadičku v místě praskliny, zatímco rukama na díře svíralo ručník, aby proud se zmírnil, bohužel i tak voda sprchuje úplně všechno kolem a valí se z koupelny ven. Neskutečné, co udělá maličká prasklina a natlakované čerpadlo.

Už se nám to jednou stalo u ségry v bytě nad námi v Praze – pod dřezem (jó, tam jsou tyhle svině taky) a vytopilo nás to slušně. Tyhle hadičky se, přátelé, mají 1x za 5 let preventivně vyměňovat. (Asi jako se má otevírat ta lednička, aby nesmrděla) Vsadím se, že u vás doma nebo na chalupě přesně takovou hadičku u záchodu nebo pod dřezem či umyvadlem najdete. Ještě dnes ji objednejte a vyměňte… Pokud to neuděláte, vzpomenete si jednou na mě.  🙂

Ale zpět k vodní tragédii… Jako zkušená chalupnice vím, že přece stačí zavřít přívod vody k záchodu a je to! Ouha. Kohoutek se protáčí a samozřejmě nefunguje. Nezavřu to. Nezastavím vůbec nic. Běžím tedy do spodního domu, kde jsou pojistky, a vypínám čerpadlo. Bohužel ani to nestačí, protože celý systém se pořádně natlakoval, napustil už dost vody do nádrže a je tam vody určitě tak na dalších 15 minut. Tady bohužel moje soběstačnost končí a běžím nešťastně s vypoulenýma očima pro souseda.

Ten je naštěstí doma, zkazím mu neděli… a jako obyvkle mě běží zachránit. Ve sklepě najde načerpanou nádrž s vodou (ha, to mě nenapadlo!) a ručně ji spodem vypustí. Konečně to přestane téct. Uff… Následně mi odpojí záchod a vše zašpuntuje tak, abych mohla omezeně fungovat, alespoň ve spodním domě. Přestěhuji se tedy a odvezu polo-vyděšené děti na tábor. Napadne mě od všeho utéct zpátky do Prahy a nechat to celé na někom jiném. Ale to by měl pravdu můj muž a to jistě chápete, že nemůžu dopustit. VYDRŽÍM.

Zítra mě čeká ve městě nákup hadičky a nového uzávěrového kohoutku na vodu.

V noci si ještě rozbiju neopatrným kopem ve spánku skleničku s vodou u postele. Ta se roztříští na milion mini-kusů o dlaždice. Tak si dám ve tři ráno důkladné zametání a luxování, které mě probere tak, že do pěti zírám na pavučiny na stropě. Ale jinak už noc proběhne bez potíží. První mám za sebou. Jsem vítěz.

Ráno se vypravím do města a dokonce najdu i prodejnu pana „vodáka“ Krampery a koupím hadičky a kohout. Také ve městě narazím na kontakt na mladého instalatéra, kterému zavolám a který mi dneska snad přijede záchod spravit, abych už nemusela otravovat souseda.

Když to volám a celé vyprávím pyšně mámě, jaká jsem soběstačná a šikovná, ptá se, jestli mám pepřový sprej a říká mi, že si mám dát hlavně pozor, aby mě pan instalatér neznásilnil. Cože? Jsem tím asi vlastně polichocena…. Už mi fakt není 18. A myslím, že nad chlapcem budu mít i silnou váhovou převahu. „Mami, vidělas mě někdy v poslední době? Nemyslím, že budu jeho typ a váhová kategorie.“ „Na venkově je jiný vkus, tam letí holky krev a mlíko, to nepodceňuj!“ praví zkušeně matka, čímž mě opravdu pobaví.

Pak už jen ve Votické lékárně, kde si skočím pro voltaren na záda, protože jsem včera posouvala traktor na trávu, aby do něj nenateklo a byl trochu těžší… a zaslechnu hlas lidu, nadávající na nepovinně-povinné očkování, do kterého jsou ubozí lidé strašně nucení. Pomyslím si něco o prdeli a vyrazím s úsměvem zpět na chalupu. Ještě nejméně den tu určitě vydržím. Dám vědět, jak se to vyvíjí.

Je tu přece tak krásně a skvěle se mi tu píše, no ne?

P.S. Internet jde střídavě a střídavě skoro vůbec. Rozhodně častěji vůbec. Zatím přenáším modem a hledám nejlepší signál. Jako každý rok.

P.S.2 Dám vědět, jak dopadlo to znásilnění! Pepřák mám 🙂

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články