Jak se dělilo společné Československo

Na hranicích mezi Českou republikou a Slovenskem se včera znenadání objevily betonové zátarasy. Lidé, kteří jezdí mezi oběma státy do práce (a Slováků pracujících na Moravě je určitě více, než Moravanů odjíždějících za prací na Slovensko) se znenadání nedostali včas do práce. Slovensko zpřísnilo režim na hranicích v souvislosti s nemocí covid-19. Vždy, když se kolem hranice se Slovenskem něco nového děje, nemohu nevzpomenout na to, jak se to vlastně stalo, že tam ta hranice je. Nemyslím pomyslnou čáru na mapě, která odděluje Moravu od Slovenska. Myslím tu skutečnou hranici, tedy místo, kde fakticky opouštíte území jednoho státu a vstupujete do státu jiného. Byl to vlastně velký paradox začátku devadesátých let. Země postsovětského bloku se otevíraly světu, tedy hlavně západní Evropě, a zároveň se stát ve středu Evropy rozhodl, že vytvoří hranici novou, hranici mezi nejbližšími sousedy, hranici mezi novou Českou republikou a stejně tak novou Slovenskou republikou.
Nechci tady rozebírat všeobecně známá (případně lehce vyhledatelná) fakta, která rozdělení předcházela i následné problémy, které hranice přinesla (přestože politici slibovali, že žádné hmatatelné změny pro občany obou zemí nenastanou). Ona fakta, pokud už je nemá v mozkovně, si každý najde dnes díky internetu během pár vteřin. Doporučuji hledat pojmy jako „pomlčková válka“, „Pithartův dvojdomek“, „turistická oblast Kasárna“ nebo „slovenský zbrojní průmysl“.
Co mne vždy při přemýšlení o tom, jak to tehdy bylo a proč se to stalo, že oba státy šly svou cestou (a přiznejme si, že spíše Slovensko chtělo odejít od Čech a Moravy, než naopak), je několik mých služebních cest do rozbouřeného slovenského pohraničí na začátku devadesátých let. Mělo logiku, že právě ostravský zpravodaj největších celostátních novin, jakými deník MF DNES bezpochyby byl, sledoval politické dění na Slovensku. Měl jsem to nejblíž do centra tehdejšího dění, které se povětšinou neodehrávalo v Bratislavě, ale v Žilině, v Bytči, v Čadci. „Petře, v Žilině bude demoška, na které vystoupí mimo jiné Slota. Jeď tam a popiš, co se bude dít,“ tak zněl nejeden telefonát z pražské centrály. Pro ty, kdo zatím neměli důvod vědět, kdo je Slota, připojuji, že jde o slovenského politika, bývalého primátora Žiliny, jednoho z hybatelů tehdejších snah Slovenska jít svou cestou. S Jánem Slotou jsem jednou seděl i v jeho primátorské pracovně a udělali jsme rozhovor. Přes všechna očekávání byl ke mně velmi milý, což si vysvětluji tím, že s Ostraváky byli lidé v Makově, Turzovce i Žilině vždy v pohodě…
A tak jsem na Slovensku pobýval v té době docela často. Některé demonstrace proti společnému státu byly fakt drsné. Pamatuji si, když jsem jako jediný český novinář poslouchal řečníka na náměstí v Bytči, který označil vztah Čechů ke Slovákům jako genocidu na slovenském národu… „Peter, teraz bys mal ty dačo povedať,“ vyzval mne s úsměvem jeden ze slovenských kolegů. No, samozřejmě jsem „nič nepovedal“, ostatně úkolem novináře je zaznamenávat a ne vstupovat do historických událostí. Pokaždé jsem se modlil, abych po těchto demonstracích našel své osobní auto Dacia (jediné, na které jsem v té době byl schopen z redaktorského platu našetřit, páč ojetá Dacia byla dokonce levnější, než ojetá Škoda 105) ve stavu, v jakém jsem jej zaparkoval. Nikdy se tomuto mému prvnímu autu nic nestalo, což si vysvětluji opět tím, že ostravská SPZ byla výrazně bezpečnější, než kdybych měl značku pražskou…  Kromě toho osobní auto novopečeného zpravodaje bylo v takovém stavu, že ublížit mu už skoro ani nešlo.
Abych zkrátil své vyprávění ze začátku devadesátých let – zkrátka a dobře, už v té době mi bylo jasné, že Slovensko půjde svou cestou, že to, co se tam odehrává v myslích voličů a tedy jejich politiků (nebo politiků a tedy jejich voličů), nemůže dopadnout jinak, než nakonec dopadlo. Kolegové v Praze mi v té době nevěřili, mysleli si, že přeháním, ale i je nakonec přesvědčilo, když popisovali rozhodující okamžiky té česko-slovenské tahanice. Když pak na Slovensku vyhrál volby Vladimír Mečiar a v Česku Václav Klaus, bylo v podstatě dobojováno a ve vile Tugendhat se už neřešilo ZDA se rozejít, ale JAK to udělat, aby to nikoho příliš nebolelo.
Pokaždé, když dnes jedu na Slovensko, což činím několikrát do roka, už jen jako turista, vzpomínám na to, jak to tenkrát bylo. A jak se tedy vlastně přihodilo, že slovenští skláři se včera nedostali do práce na Moravě, protože česko-slovenská hranice se zase jednou změnila z čáry na mapě v klasickou hranici mezi dvěma sousedními a svéprávnými státy.

 

Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Stanislav Látal
Stanislav Látal
3 měsíců před

S okresem Čadca mám podobnou zkušenost (z té doby). Byl jsem na návštěvě svého kolegy z práce (u jeho rodičů) v Čiernej a jako Moravákovi mi to dovolovalo se samostatně pohybovat v terénu. Pokud bych „zazpíval“ jako čecháček, tak bych se daleko zdravý nedostal. Prostě tam panovalo něco jako SMEČKA. Pokud do ní patříš, tak dodržuj pravidla a bude to OK. Pokud patříš jinam, pravděpodobně bude boj o teritorium … Uvedu příklad – ve frontě na pivo (asi jediná restaurace ve vesnici) se do mě začal navážet nějaký malý (ale vzteklý) domorodec (byl jiná vahová kategorie) a když na něho… Číst vice »

Soňa Bulbeck
3 měsíců před

Milý Peter, ďakujem veľmi pekne za blog, ktorý mi pripomenul najbežnejšiu otázku, ktorá mi bola kladená počas môjho pobytu v zahraničí. Keď som totižto povedala, že som zo Slovenska, nikto v Saudskej Arábii nevedel, kde to je, reagovali až na „Prague“ a „Czechoslovakia“ a hneď nasledovala otázka, že prečo sme sa rozdelili a ja som nevedela odpovedať. Aj teraz mi je smutno, keď som sa stretla spolu s mojimi synmi, z ktorých jeden žije v Bratislave a druhý v Brne, prakticky po roku…

Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Vítám Petra Žižku mezi námi. Navíc vstupem, který je zajímavým exkursem do minulosti, kterou pamatují ti 50+, protože pro ty mladší je to na úrovni bitvy na Bílé hoře. Je fakt, že mne hraniční kontrola na tomto pomezí vždy překvapí, protože ať je to jak chce, jsem narozen v Československu a už to tak zůstane. I když rozdělení státu v roce 1992 bylo jediným možným krokem, byť špatným.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial