Chtěla lásku na celý život

Těším se jako děti na pouti, až mi odlepí nohy a něžně mi je pohladí a jeho rty se dotknou každé zvlášť. Až ochutná moje slabiny a moje tělo se vnoří do toho jeho.

Jen tak si žiju. Po svém. Jsem svobodná… Tu a tam něco uštípnu, popolétnu kousek dál a zase něco ochutnám. Život je krásný.

Krásný, jen kdybych… kdybych nebyla tak sama. Ale co, občas potkám zajímavého samce, oplodní mne a já nakladu vajíčka.

Nejsem dobrá matka, o své „dětičky“ se vůbec nestarám. Nemusím. Jsou soběstačné. Jsem tu jen pro množení a ujídání.

Není to špatný život, jen ti samci, kdyby vždy neodešli a zůstali. Stačil by mi jeden. Jeden, který voní a oplodňování s ním bude jiné.

Jsem nespokojená? Trochu. Takové ty rychlovky a pak „sbohem“ mi nevyhovují. Chci lásku.

Lásku? Nevím, co je láska, ale prý to existuje a možná to potká jednou i mne.

Br.. ochladilo se. Dnes je deštivý a větrný den. Vůbec se mi ven nechce. Zaletím si do toho přístěnku na zahradě, tam je teplo, oschnu a ještě se zahřeju. Vyspím se a ráno zase hurá na spadané švestky.

Sakra oni, snad zalepili všechny škvíry. Kudy se tam mám asi dostat, když existuje silikon v tubě?

Á, tady je místečko. Protáhnu se tím otvorem? sakra zase jsem přibrala… Zatáhnu břicho a šup, už jsem tu.

Tady je ale příjemně. Venkovní lampa osvětluje zaprášenou kůlnu. Uff.. nemůžu se zahřát. Třesou se mi všechny nohy. Ukládám se k spánku.

Hm… něco mne praštilo přes „nos“. Co to je? Hezky to voní. Jako cukrová vata. Mám slabost pro cukrovou vatu. Jsem na sladké. A cukrová vata je nejvíc.

Zkoumám prostor a hledám, kde je ta vata. Nejsem hladová, ale chtivá a chci ochutnat. Dám si jenom kousek, zbytek si nechám na ráno.

Popolétnu po prostoru a hledám. Kde sakra je ta sladkost?! Sliny se mi sbíhají. Jsem rozčilená, že ji nemůžu najít.

Tady v tom koutě je ta vůně silnější. Aha, asi bude tady. Přiblížím se a postavím se na pohybující se ‘podlahu’. Ach ta vůně. Nohy jakoby se mi lepí, ale já odhodlaně pokračuju v nasávání toho krásného aróma. Čím blíž jsem, tím víc mi to voní.

Srdce mi bije, oči hledají, nohy jsou lepkavé. Hlava se mi točí.

Tam vzadu v rohu jsem něco uviděla. Něco třpytivého, dva velké lesklé korálky a kolem nich ještě několik menších, stejně blyštivých.

Nádhera. Diamanty? Velké černé diamanty. Jsou neodolatelné. Jsem jako ve snu. Stále s námahou odlepuju nohy a blížím se k vůni a těm šperkům. Zhluboka dýchám, oči se mi přivírají touhou a slastí. Chci to.

„Jen pojď.“

Zastaví mne zvláštní, magický až tajuplný hlas.

Ten hluboký příjemný a táhlý tón. Ach. chvěje se mi celé tělo. Nohy mi ztvrdly, nemohu jít dál. Ale ještě bych šla. Chci dojít až k tom místu, kde se ve tmě schovává ten hlas s diamanty a hlavně ta omamná vůně.

Hlavou mi běží animovaná pohádka o lásce na první pohled. On a ona se potkají v teplé boudě a propukne láska až za hrob. Nebude jen rychlé oplodnění, ale bude něha, milování, polibky.

Chci ho políbit. Snažím se odtrhnout nožku, ale jsem v tranzu. Zůstávám stát a čekám. Snad si pro mne přijde on.

Vše se odehrává jako ve zpomaleném filmu. Každý pohyb trvá dlouhé minuty. Nádhera!

‘Země’ se zhoupla a já ucítila pohyb. Ano, jde ke mně a políbí mne. Nemůžu se dočkat, moc ho chci.

Ó!

Stojím tu, nemohu se ani pohnout studem, chtíčem i obdivem k tomuto velkému tvoru, který popošel a prohlíží si mne. Budu se mu líbit? Mám jen šest nohou, ale on má osm. Možná nejsem jeho typ, možná je zvyklý na jiný počet chodidel.

Těším se jako děti na pouti, až mi odlepí nohy a něžně mi je pohladí a jeho rty se dotknou každé zvlášť. Až ochutná moje slabiny a moje tělo se vnoří do toho jeho.

Diamanty… jsou to jeho oči. Sakra, ten jich má. Je krásný. Můj princ z pohádky. Je tak mohutný a ta velká široká záda, ten pohled a jeho pravidelná ústa…

Stojí nade mnou a prohlíží si mne. Je tak opatrný. Co to nese? Vypadá to na hedvábí. Pomalu mě odtrhává z lepkavé houpající se pevniny a drží mne v náručí. Ach! Je tak jiný.

Začne moje tělo omotávat tím hedvábným motouzem, přestává mi být zima. Drží mne něžně ve svých dlaních. Ty jeho kouzelné oči, nemohu se do nich nedívat.

A teď? Teď se ke mne skloní a políbí mne. Už se jeho rty blíží a já konečně ucítím jiný způsob milování. Až se do mne ponoří a napustí do mne své šťávy…

AU! tohle ale bolí… Počkej, ty mne nelíbáš… Ty mne nehalíš do teplé deky… Ty…

Ty mě zabíjíš? Proč? Myslela jsem, že je to láska navždy.

„Mňam…, hlupačko!“