Děti bez minulosti – polemika
Na serveru vyšel dne 4.6.2021 článek Jarmily Pospíšilové s názvem Děti bez minulosti. (zde). Autorka v něm popisuje perspektivu dětí, jež se narodily mimo „tradiční rodinu“
Bez jakýchkoliv pochybností je třeba prohlásit, že pokud se dítě narodí matce a otci v okamžiku jejich lásky a touhy po dítěti, jde o optimální situaci. To, že dítě vnímá pocity matky během intrauterinního života, je věcí dávno známou a to ať jde o pocity libé či – bohužel – i ty z opačného spektra. Rovněž je jasné, že jeho genetická výbava je dána rovným podílem obou rodičů.
S autorkou se shodnu i v tom, že pořízení dítěte „na zakázku“ (tedy vpravení oplodněného vajíčka do dělohy „živého inkubátoru“ jiné ženy), je jistá zvrhlost, umožněná technickým vývojem posledních cca 20-30 let. Je to zcela jiný stav, než když se o stejnou věc pokoušejí rodiče, jimž zdravotní stav znemožní početí dítěte in utero. Rovněž genetické „úpravy“, které jsou dnes předmětem přání některých párů (a nejde o odstranění nějaké vrozené vady, ale o posílení „žádoucích“ genů) jsou hodny opovržení či lépe řečeno obav, kam až lze zajít.
Dovolil bych si polemizovat s jednou částí jejího velmi podnětného a obsahově bohatého článku. Na rozdíl od autorky si nemyslím, že prenatální vývoj jedince je hlavním určujícím momentem jeho života.
Autorka se po úvodu, s nímž lze bezvýhradně souhlasit, pouští do tématu o osudu dětí, jež vyrůstají v homosexuálním páru. Dle ní jde o de facto stejnou situaci, jako když se dítě narodí v rodině sice heterosexuálního páru, ale nefunkčního a to z mnohočetných důvodů, které netřeba rozebírat. Stejně je tomu dle autorky u dítěte, jež je adoptováno, a jež si dle autorky nese stigma po celý svůj další život. Dokonce použila slůvko „špatnost“, která je dána konstrukcí výchovného svazku dvou stejnopohlavních jedinců jako reakcí na jejich frustraci.
V knize Psychosomatická prvouka autora Radkina Honzáka je jedna kapitola věnována lidskému doteku. V ní cituje Erica Berneho, jenž před půl stoletím prohlásil, že „člověk potřebuje několik pohlazení denně, jinak mu vysychá mícha“. V pokusu provedeném s mláďaty opice Makak rhesus bylo prokázáno, že po odnětí skutečných matek mláďat a expozice dvou „náhradních matek“, což byly dvě figuríny dospělých samic, z nichž jedna měla kostru potaženou měkkou kůží a druhá byla jen z drátů, avšak v místech prsních bradavek měla dvě láhve s mlékem, se mláďata se chodila nakojit k té druhé, avšak poté se uchýlila k „měkké matce“. Potřeba doteku je stejně silná jako pud hladu.
Pro novorozence je samozřejmě skvělým výchozím bodem, když se mu podaří prožít svých 9 měsíců od početí do porodu uvnitř radostně očekávající matky ( a samozřejmě i za přispění vnějších podnětů otce ) a po porodu se ocitnout v láskyplné rodině, která jej bude vychovávat a která mu věnovat veškerou péči. Je otázkou, kolik takových párů skutečně je, kolik dětí se rodí do pevného svazku muže a ženy.
Náš stát má jako jeden z posledních (ne-li úplně poslední) kojenecké ústavy, kam jsou umisťovány děti, které biologická matka ( a otec ) nechce. I přes veškerou péči (dostatek jídla, tepla, tekutin a tišení bolesti), jsou tyto děti deprivovány absencí výše zmíněných doteků, na něž „nejsou lidi“. Možná některé z nich byly zplozeny z lásky, nicméně poté z rozličných důvodů došlo k tomu, že byly umístěny ve výše zmíněné instituci a jejich další vývoj je tím silně poznamenán. Ještě před pár desítkami let náš přední pediatr Josef Švejcar razil to, co se ve zkratce nazývalo „jesle a Nestlé“. (Budiž na jeho obranu řečeno, že si svůj fatální omyl uvědomil a ve zbytku jeho dlouhého života dělal vše proto, aby jej napravil). Dětští psychologové by mohli vyprávět řadu neveselých osudů dětí, jež se sice narodily v „tradiční rodině“, která sice splňovala požadavek heterosexuality, ale to bylo z hlediska její podstaty vše. Po čase se ocitly pouze s jedním z rodičů, často v existenční bídě, neboť jeden z nich se rozhodl pokračovat v zakládání dalšího „tradičního“ svazku s jinou partnerkou (bývá to samozřejmě i naopak, aby bylo genderovému pojetí učiněno zadost).
Předpokládat, že homosexuální pár je automaticky pro výchovu jedince „méně kvalitní“, je z pohledu výše uvedeného jen autorčinou spekulací. Dítě potřebuje především zájem, rovněž ony výše zmíněné doteky a samozřejmě bezpečné zázemí. Jistě, bude se setkávat ve vyšším věku s jistými poznámkami o svém původu, časem mu dojde, že jeden z těch, co jej vychovávali, je geneticky cizí (možná i oba). Totéž se děje při adopci heterosexuálním párem a je jen na něm, jestli v adolescenci zatouží poznat své biologické rodiče nebo si uvědomí, že jej vychoval kdosi, kdo jej s láskou přijal do svého nitra a věnoval mu podstatnou část života. Troufám si říci, že těch prvních bude jen zlomek, neboť rodina není jen přesně definované rozložení dědičných aminokyselin v DNA, ale především lidské vztahy uvnitř tohoto celku.
Genetický kód, tedy to, co autorka nazývá „minulostí dítěte“, je i z pohledu dnešních poznatků pouze část jeho výbavy, jakýsi nutný základ, neboť poslední objevy o vlivu epigenomu, mikrobiomu na život člověka atd. staví genetický základ jen jako hrubou stavbu, na níž se působením jmenovaných virových, bakteriálních a dalších vlivů utváří jedinečnost lidské bytosti. Lze to s malou nadsázkou připodobnit k holobytu, který teprve vybavením a úpravami stěn a podlah začne být místem vhodným k bydlení.
Díky….
Přesně tak.