Táta, který chtěl dýchat za dceru, co spáchala zločin

Rodič si přeje, aby jeho dítě v životě uspělo. Chce aby mělo nejlepší výchovu, vzdělání a rodinu. Mnohdy se neubrání, zametá mu cestičku a odstraňuje překážky. Jednou může přijít okamžik, kdy dítě potřebuje ještě víc.

Měli jsme otevřené okno na ventilaci. Zvenku k nám doléhal ustávající zpěv ptáků, kteří se pomalu chystali k nočnímu spánku, stejně jako rozkvetlá jarní zahrada. Seděl jsem u televize a sledoval seriál, který mě opravdu bavil. Byli v něm čarodějové, draci, víly a další kouzelné bytosti. Také rytíři s vlastnostmi, které se mi líbily. Třeba odvaha, smysl pro povinnost nebo čest.

Manželka seděla v křesle u lampy a četla knihu, když v tom sebou škubla. Vyrušilo nás třísknutí dveří. Ta holka se snad nikdy nenaučí zmáčknout kliku, prolétlo mi hlavou. Do obýváku nepřišla, jenom z chodby zavolala: „Ahoj!“

„Má divný hlas,“ řekla žena. Kývnul jsem hlavou, vstal a šel za dcerou. Byl to vždycky můj úkol, když se trápila nebo měla nějaký problém.

Nikdy v životě jsem nebrečel, ani jako malý kluk. Bylo mi šest, když jsem spadl ze stromu a zlomil si ruku. Neukápla mi jediná slza. Když mě opustila první láska, následovalo z mé strany jen pokrčení ramen. Sportovní vítězství nebo prohry, romantické nebo válečné filmy, úspěchy nebo neúspěchy. Všechno jedno, ani zvlhlé oči. Když se narodila ona a z peřinky vykoukl dětský obličejík, poprvé v životě jsem se rozbrečel. Nešlo o žádné vzlykání nebo popotahování, ale regulérní pláč. Vlastně, spíše řev. Řeka slz, která se vyvalila ven mě vyčistila tak, že jsem asi dva roky neměl rýmu. Tehdy mě napadlo, že něco podobného v dalekém budoucnu proběhne na její svatbě.

Slzavá událost předznamenala všechno, co se dělo pak. Prošli jsme spolu životem a já ji nosil na rukou, Někdy možná až moc. Dával jsem jí všechno a dcera mi všechno vracela. Pro její úsměv nebo pohlazení bych byl ochotný skočit ze střechy nebo někomu ublížit. Vzniklo mezi námi zvláštní pouto, které ženu téměř odstavilo na druhou kolej. Jí to kupodivu nevadilo. Stála nad námi pevně, jako maják pro zbrklé duše a dohlížela, abychom při cestě životem nezakopávali.

Stál jsem u dveří do koupelny a čekal, až se umyje. Po dlouhé době přestala téci voda a otevřely se dveře. Moje malá princezna vyšla ven. Teď jí bylo třicet. Měla tmavé havraní vlasy, dlouhé až po ramena. O něco vyšší než já, štíhlá, s velkýma černýma očima. Podobná divoké ženě z jedné nádherné knihy a starého českého filmu. Krásná, nejkrásnější na celém světě. Stejně jako Divé Báře zkřížil cestu myslivec, do života mojí Barbory vstoupil jednoho dne mladík. A já už nebyl první muž na jejím seznamu. V den, kdy k nám Patrik přišel domů, mi poprvé v životě puklo srdce a byla to taková rána, že musela být slyšet u protinožců.

„Co se stalo, Báro?“ zeptal jsem se opatrně.

Zvedla hlavu. Voda nedokázala umýt její uplakaný obličej.

„Ublížil ti někdo?“

Zavrtěla hlavou. Mlčela.

Stál jsem a rozpačitě přešlapoval. Najednou se mi vrhla kolem krku a přitiskla se ke mě.

„Tati, promiň. Omlouvám se, to já někomu ublížila.“ Rozplakala se.

Odvedl jsem ji do obývacího pokoje na sedačku.

Mluvila tiše se sklopenou hlavou: „My se pohádali s Patrikem. Jeli jsme v autě. Začal se do mě navážet kvůli staršímu kolegovi v práci, který mě zaučuje. Patrik na něj strašně žárlí. V pátek jsem mu řekla, že s ním nepůjdu na oběd, protože ho mám už domluvený s kolegou. Řekl mi, že jsem kráva, naštval mě. Zastavila jsem auto u lesa a vystoupila. Vyběhl z něj taky.“ Na chvíli přestala, byla celá bílá a třásla se. Držel jsem ji kolem ramen.

„Já se mu začala posmívat. Provokovala jsem ho. Najednou mě praštil. Dal mi facku, která mě srazila na zem. Byl vzteky bez sebe a já taky. Nastoupila jsem do auta a nastartovala. Postavil se před něj, rukama třískal do kapoty a křičel nadávky. Měla jsem rudo před očima, couvla a … Já ho přejela, tati.“

Zabořila obličej do mého ramena. Přestal jsem ji hladit a zvedl jí hlavu. „Co se mu stalo, Báro?“

„Já nevím!“ vykřikla. „Ujela jsem pryč. Ležel na zemi a kolem něj červená louže. Odněkud mu tekla krev.“

„A kde je? Volala jsi sanitku?“ Vstal jsem.

„Ne!“ chytila mě za ruku. „Nikam nechoď! Já sanitku nevolala. Okolo jel náš soused. Zastavil u něho. Určitě ji zavolal. Já ho viděla ve zpětném zrcátku, jak u Patrika klečí. Musí být mrtvý, tolik krve jsem v životě neviděla.“

„Poznal tě, zlato?“ zeptala se najednou žena, která zatím mlčela.

„Ne, nemohl mě vidět, byla jsem daleko, ale ne zase tak, aby nepoznal tvoje auto, tati. Oni mě zavřou. Půjdu do vězení, viď? Ne, nechci, jsem ještě mladá.“ Klepala se strachy.

Před domem zabrzdilo vozidlo. Bára přiběhla k oknu. Z auta s majákem vystupovali dva policisté v uniformách. Jeden přišel k mému Mercedesu a prohlížel si ho. Potom vytáhl z kapsy mobil a fotil si ho zepředu.

„Doufám, že víš co máš udělat,“ pronesla žena studeně. Podívala se na mě.

„Co myslíš?“ Nevěděl jsem co dělat, právě se hroutil celý svět.

Její odpověď mě překvapila: „Půjdeš a udáš se. Řekneš, že Patrika jsi zabil ty.“

Díval jsem se na ni a nepoznával ji. Děsil mě tón, kterým chladně oznamovala svoje stanovisko. Nechtěla diskutovat, prostě jen dávala rozkaz, který mám splnit.

Ozval se zvonek.

„Ne,“ řekl jsem. Dcera ode mě odskočila a objala manželku. „Mami,“ zasténala prosebně, „nedávej mě!“

Žena odpověděla: „Nikomu tě nedám, zlato. Táta ví, co má dělat.“

„Ne,“ řekl jsem podruhé.

Policisté začali bušit na dveře. Museli vědět, že je někdo doma, protože v domě svítilo.

„Ne,“ řekl jsem potřetí. Chytil jsem Báru za obě ruce a podíval se jí do očí.

„Budu při tobě vždycky stát. Ale takto to nejde. Co se má udělat, víš právě ty nejlépe sama.“

Bára se přestala klepat. Utřela si slzy. Přikývla a šla otevřít dveře.

Díval jsem se za ní z okna. Šla mezi dvěma policisty. Teď už klidná, s hlavou nahoře a neplakala. Zato ze mě proudila řeka slz. Brečel jsem stejně, jako tehdy, když se narodila. Podruhé v životě, jenže ne na její svatbě.

„Nenávidím tě,“ pronesla za mnou žena. „Už s tebou do konce života nepromluvím.“

Každý člověk, který si naloží těžké břímě, by ho měl nést na svých ramenou sám. Jde-li o dítě, tak otec či matka by mu měli poskytnout oporu, ne však si brát jeho osud za svůj.

Psáno pro iDNES.cz, upraveno pro milou Blogosféru

Taylor Davis hraje na violu a Lara de Wit na klavír, píseň Hallelujah. Zdroj: YouTube.cz:

 

Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Bohunka
3 měsíců před

Silné, ale správné. Honzi, dík

Filip Vracovsky
4 měsíců před

Drsné… Moc. A přesvědčivě.

Soňa Bulbeck
4 měsíců před

Waw, mimoriadne silné, aj keď poviedka, mala som zimomriavky…

Nada
Nada
4 měsíců před

Čekala jsem opačné jednání u matky, otce i dcery…
Skutečnost, či fantazie?

Tomáš Vodvářka
Admin
4 měsíců před

Tohle je hodně silné, Honzo….

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial