Když zasáhnou seshora, ani pekelník nemůže nic dělat.

Zběsilý úprk. Už nevím kudy kam, kam se před ním schovat. Chvilkami mám pocit, že mě má v hledáčku, že mu stačí jen … střílet. Proč zrovna já? Proč si zase vybral mě?

Copak už to nestačilo?

Copak jsem si už v životě neprošla vším?

Zvedám hlavu k nebesům a hledám ho. Tam někde je… schovává se tam a má mě v kukátku. Vím, že je to zkušený střelec, nejlepší střelec na světě. Ještě se nenašel jiný lepší ostřelovač, než je tenhle. Vždy se trefí, ještě nikdy neminul.

Jsem podělaná strachy, že dostane i mne. Už několik měsíců se mu snažím unikat, od chvíle, kdy jsem ucítila, že si vybral mne. Zase.

Už se mi stalo, už se trefil jednou, dvakrát… do třetice všeho dobrého?

NE!!!

Prohledávám mraky, propichuju tu hustou mlhu, zahlídnu nepatrný záblesk. Sakra!

Uskočím za balík slámy, ono na poli se opravdu těžko schovává. Necítím nic, to znamená, že nevystřelil. Prohmatávám si prso, tisknu si dlaň na místo, kde mám srdce. Tluče normálně, klidně, jen vyděšený dech mi ho trošku rozhodil, ale jinak nic zvláštního.

Sedím schoulená a očima osahávám nebe, nikdy jsem si nevšimla, kolik barev mají oblaka. Vidím zelenou, hnědou, modrou, ale i béžovou, odstíny červené, žluté. Vybavím si obraz Van Gogha, vypadal přesně takhle.

Zakaboněná obloha, prozářené slunce, které se prodírá na svět, tu a tam zahlédnu blankyt někde až vysoko, možná až v Ráji…

Vydýchávám svůj útěk. Musím se smát sama sobě…, vlastně o nic nejde, ani to nebude bolet.

Tedy na začátku to nikdy nebolí, až časem to začne. Pamatuju si to, taky mne to začalo bolet a bylo to neúnosné a bolelo to tak ukrutně, že jsem často brečela v noci do polštáře a ptala se „proč?“

Ale ten počátek je nádherný.

Oba počátky byly nádherné, ale já už nechci. Nechci žádné krásné začátky, které mne časem začnou bolet. Vždycky to nakonec bolí.

Obloha se zatahuje do ještě větší tmy. Risknu to!

Vydám se na další běh do neznáma. Zhluboka se nadechnu a vybíhám. Kličkuju jako zajíc před muškou hajného. Nedostane mne!

V dálce si všimnu staré rozbité vodárny vlevo a vysoké kukuřice vpravo.

Kukuřice, vodárna. Kukuřice, vodárna. Moje nerozhodnost je někdy na prd. Nakonec?!

Jasně kukuřice! Tam se mu ztratím…

Jenže… tam se ztratím i sama sobě, chcípnu tam vyhladovělá a vystresovaná. Dobře, vodárna bude můj cíl.

Utíkám, co mi nohy stačí, popadám dech, ale nevzdám to a dobíhám tam.

Stále nejsem zasažena, juchů! Jsem netknutá.

Pomalu přichází tma. Jsem srábek, strašně se bojím být někde sama bez mého parťáka pesana. Ale právě dnes ho s sebou nemám. Začíná mi být zima. Třesu se po celém těle. Chtěla bych domů.

Domů?

Utřu si slzu do rukávu. Vzpomenu si na domov. Domov je daleko a já jsem teď úplně sama a nevím, kam jít dál.

Kdyby tady byl alespoň…

Jenže on se už měsíce neukázal. Strašně bych ho tu chtěla, třeba by mi pomohl.

LUSK!

To ne! On vážně přišel.

„Ach, Luciusku.“ Jsem šťastná, že je tu. Padnu mu kolem krku. (Můj osobní ďábel. Moje srdce, moje láska.)

„Ahoj, Miláčku.“ Jeho typický smrádek je tu s ním.

Oba víme, že nebudeme mluvit o minulosti. Necháme ji daleko za sebou. Teď musíme vyřešit jiný problém!

„Copak tu děláš?“ Uchechtne se. „Viděl jsem tě pálit po poli, jak postřelený králík.“

„Strašně se bojím.“ Zvednu k němu oči a asi vypadám hrozně, protože výraz jeho tváře mne překvapuje.

„Stalo se ti něco?“ Sedáme si na studenou zem a on mi obejme ramena.

„Je tam.“ Zašeptám. „Zasedl si na mě a chce mě dostat.“

„KDO?“ Vyskočí vztekle a prská kolem sebe.

„Ty, patříš mě, moje milá, ještě existuje někdo, kdo to neví? Tak ať se ukáže, já mu to vysvětlím.“ Bouchne pěstí do dlaně a práskne ocasem až to zapraská.

Je roztomilý, když mne ochraňuje.

„Sedni si,“ řeknu mu a on se uklidňuje.

„Jsi celá zkřehlá.“ Lusk a před námi hoří oheň.

To mě na něm baví, že umí vždy mile překvapit. Je to můj miláček. Je můj!

Položím si hlavu na jeho ramena a je mi krásně. Klid, teplo a pohoda, jeho kožíšek mě šimrá na kůži a jeho vůně už provoněla celý úkryt. Je nám hezky. Jsme jen on a já a oba cítíme, že se máme nádherně.

„Víš, že jsme tu sami?“ Začíná to svoje. 🙂

Vím, co tím myslí. Nikdy se nám nepovedlo, být spolu úplně sami.

„Hm.“ Hlesnu a víc se přimáčknu. Ráda se na něj mačkám.

„Chci tě!“ Něžně zavrčí.

„Já tebe.“ Přimáčknu se ještě víc. Ucítím jeho naparující se mužství. Musím se usmát. Krásné, když žena vzruší ďábla…

Už se skoro políbíme, když v tom zaslechnu tichá našlapování.

„Slyšels?“ Polekaně vyskočím z příjemna.

„Neboj, jsem tu s tebou, nemůže se ti nic stát.“ Lucius je v klidu, ale já vím, že jestli je to on, ani ďábel sám mě neochrání.

„Lucisku, copak to nechápeš?“ Couvám před těmi kroky dozadu ke zdi. Tisknu se k tomu chladu, třeba se neodváží, když ucítí ‚pekelninu‘. Doufám.

Ale ty kroky se stále přibližují a já dokonce vnímám divný, popichovaný smích.

„Nedej mu mě, prosím.“ Snažím se pekelníkovi naznačit, kdo se blíží.

Chce se mi brečet.

Nemám kam utéct.

Blíží se a já to cítím.

Už i on zavětří, ale ono se nemá čeho bát, to je imunní.

„Ten čistý smrad znám.“ Vstává čerchmant a tím odkrývá můj zákryt.

***

Jak to pokračovalo?

***

Uviděla jsem ten hrot. Zableskl se ve tmě a já věděla, že přesně trefí cíl. Blyštivé, rozrušené oči žhnuly z té tmy a já zahlédla i bělostné dokonalé zuby. Ucítila jsem horké maliny a věděla jsem, že jsem v průseru.

Rukama jsem si zakryla ňadra. Vysmál se mi nahlas. Vystrašeně jsem hleděla na Luciuse. Zachrání mne?

Jen stál a nemohl se pohnout. Omluvně se otočil mým směrem a pokrčil rameny.

„To zvládneš.“ Šeptl. „Už to znáš :(.“

V jeho oku se objevila hořká slza. Padala z výšky na zem. Věděl, že ten průšvih máme vlastně oba.

Věděl, že je konec.

Že naše laškování skončilo.

Že budu zase patřit někomu jinému, dokud mne to zase nezačne bolet. Teprve pak zase budu bolavě hledat jeho.

Tětiva mezi palcem, ukazovákem a prostředníčkem se napnula a … ten zatracený šíp letěl přímo na mě. Uskočila bych, ale nebylo kam. Byla jsem chycená ve vlastní skrýši jako v pasti.

„Luskni, Luciusku, prosím…, udělej něco.“ Potají jsem artikulovala čertíkovi, ale ten věděl, že je pozdě.

Myslela jsem, že luskne a ten šíp se zlomí nebo zmizí nebo… já nevím.

Ale ten zatracený šíp se dál blížil. Hlasitě jsem křičela, že ho nenávidím, že nechci, že znovu už nikdy………………………………………………….

NE!!!!

***

Au!

Zasáhl svůj cíl. Přesně tak, jak je to psáno v romantických básních, jako o tom zpívají potulní pěvci, stejně jako se to předčítá malým dětem před spaním.

Svět se mi zbarvil do růžové a moje tělo polil pocit neskutečné vášně.

Pekelník bezmocně vzdychnul.

„Tak přisedni, když už si bez pozvání přišel, Amore.“ Smutně popleskal na prázdné místo vedle sebe a koukl na vychrtlého andílka … Lucius. Čert. Ďábel. Nejvyšší pekelník.

Stála jsem tam a hleděla na podivnou dvojici anděla a čerta, které chyběl jen Mikuláš.

Toho pekelníka jsem znala, jen jsem v tu chvíli už nevěděla odkud. Už jsem zapomněla, kdo to je.

Jen vím, že se známe od nepaměti. Že jsme přátelé a …

A?

„Musím jít,“ řekla jsem náhle, ale nevěděla jsem, kam chci odejít. Jen jsem věděla, že tam někde je nějaký nový ON! …

„Já vím, má milá.“ Utřel si Lucifer unudlený nos. „Běž…“

Sedl si k ohýnku a luskl… držel v ruce stodvacetiletou pekelnou whisky.

„Chceš taky, ty hajzle?“ Pokynul na anděla. Ten se mu vysmál do obličeje.

„Cos čekal?“ Zavrtěl podezíravě hlavou. „Myslel si, že ona…?“ Odfrknul si. „Prosím tě!“ Vytáhl z pod bílé košilky placatku a hodil do sebe svého vlastního nebeského panáka.

***

Co se tam dělo dál nevím, protože já jsem šla tmavou nocí, ale nebála jsem se, tušila jsem, že tam v dálce mne čeká další dobrodružství…

***

Na konci záři jsem jela kolem místa, kde jsem se tehdy ukryla a kde Lucius potkal Amora… Nevím, co tam ty dva prováděli, ale takhle to tam dopadlo…

Posuďte sami….

 

4.8 5 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jan Pražák
Jan Pražák
1 měsíc před

Bohunko, snaž se toho Amorka pochopit, on jen dělá svoji práci. Starýho už přestalo bavit stvořování, tak mu dal za úkol postarat se, abychom my lidi nevymřeli. A Luciusek holt na něj nemá, protože přece vždycky musí zvítězit dobro nad zlem;-).

Filip Vracovský
1 měsíc před

Nemá to Lu lehký a ani ty Bohunko 😀 Na druhou stranu lehký věci jsou laciný 😀

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial