Zápisky potulného kafaře

Jsem závislák a neléčím se, ba právě naopak, s přibývajícími léty se propadám níže a níže a abstinovat nehodlám.

Čím jsem starší, tím více lpím na neměnných stereotypech a jeden z nejsilnějších je můj první ranní pohyb po vertikalizaci z lože, Slepecké tápání ložnicí, schody do kuchyně, kde na mě věrně čeká má druhá láska – italská šlechtična Prima donna de Longhi. Známe se již několik let, kdy se poprvé objevila ve své nádheře u mne doma. Od té doby jí patří velmi významná pozice v domácnosti a ostatní se k ní mohou přiblížit jen s mým souhlasem a s pokorou. Po polaskání příslušných partií vypustí nejprve předehřátou vodu a poté – po zvolení léty vyzkoušené varianty – se dá do vrčení. Není to zvuk nelibý, spíše vrnění kocoura, kterého šimráte na patřičných partiích. Výsledkem je pak řidší tér, hořký a lahodný, který jediný je schopen prošťouchnout mé synapse, takže jsem schopen konečně vnímat realitu, obléct se do práce a uřídit samohyb až do každodenní dílny

Z uvedeného je zřejmé, že domácí život mám z pohledu narkomana celkem dobře zajištěn. Občas však musím vyjíždět do nelítostného světa, který má mou závislost tak říkajíc na háku. Ba co dím, poslední roky mám pocit, že po mně někdo jde.  Soucitnému občanu, sdílejícímu podobnou neřest, nabízím tři příhody z cest.

Kdysi při manželských toulkách po Krétě jsme navštívili město s tajemným názvem Rethymno. Nerad vstupuji do center, připravených ulehčit turistům od části oběživa za šunty, spíše mne zajímají okrajové čtvrti, kde je místní život patrný bez příkras. V jedné opravdu odlehlé jsem dostal zřetelné abstinenční příznaky, takže nalezení kavárny se stalo naprosto nezbytným a život zachraňujícím krokem. Po několika minutách jsme vběhli do malého podničku, kde byly 3 stolky a 6 židlí. Majitel – kavárník – impozantního vzhledu /vypadal jako bělovlasý Jean Marais/ na nás zhruba 30 vteřin nevěřícně zíral, takže to vypadalo jako okamžik zahájením zápasu sumo, kdy se soupeři fascinují silou svého pohledu s nadějí, že to jeden vzdá předem bez boje a zdrhne. Nebýt mé třesavky, nejspíše bych ustoupil, nicméně závislost se hlásila se silou kladiva do hlavy. Po oné dlouhé chvíli pak neznatelně přikývl a my obsadili třetinu kavárny. Donesl nám posléze skvělé řecké kafe, sladké a silné. Teprve večer jsme se od našeho domácího dozvěděli, že moje žena byla patrně první osobou tohoto pohlaví v dějinách té kafírny, která našla odvahu ke vstupu do jeho království. Ta kavárna byla ryze mužská a pro ženy byly připraveny stolky venku.

Hotel v Zell am See za třeskuté zimy skýtal relativní pohodlí slušných pokojíků i dostatek prostoru pro večerní aprés ski. Měl jednu jedinou, avšak naprosto zásadní vadu. V hotelu servírovali místo kafe nějakou černou naředěnou vodu, které Bůh ví proč, říkali kafe. Nedala se pít, takže má rána byla trudná a bezbarvá, plná pohybových omylů při oblékání a jen zcela nezbytných holých vět. Třetí den jsem si zavolal číšníka a požádal jsem jej slušnou němčinou, aby mi – a to bez ohledu na cenu – přinesl co možná nejmenší a nejsilnější kafe, které je schopen v celém hotelu nalézt.

„Ja, natyrlich“ zněla odpověď doplněná chápavým úsměvem. Čekal jsem v naději asi 10 minut. Poté přede mne postavil zhruba půl litru té jejich černé břečky, s úsměvem si vzal pětieurovou bankocetli a odkráčel konat dobro jinam. Má žena tvrdí, že jsem setrval zhruba 3 minuty v pozici sochy Rodinova Myslitele a teprve poté pronesl několik nesouvislých výrazů, které ode mne ještě nikdy neslyšela.

Před lety jsem se dostal na ostrov Victoria v Kanadě do stejnojmenného města, hojně navštěvovaného turisty. S přítelem Jiřím jsme po půlhodině procházení dostali chuť na dobrou kávu. Nenašli jsme však nic jiného, než provozovnu Starbucks. Tomuto podniku se programově vyhýbám, neboť vím, že tam místo servírování malých koflíčků spíše tankují černotu do džberů. Přesto nebylo vyhnutí a já potupně za pět dolarů usrkával americkou bryndu. Nevím, jak je to fysiologicky možné, ale po vypití onoho půllitrového kbelíku jsem byl donucen zhruba dvě hodiny značkovat obrovskými porcemi ono krásné město a to potupně jako bezdomovec do křovisek, neboť nalezení veřejného WC bylo nad možnosti imperativních signálů. U podobných roztoků je známo, že mají zápornou vodní bilanci, tedy po vypití půl litru je během dalších hodiny vymočeno litrů pět. Zapřísahal jsem se, že raději zahynu na kofeinový deficit, než abych znovu pokoušel svůj osud a následnou smrt dehydratací. Nicméně přítel Jiří mne přesvědčil, že zázraky se nedějí jen v Bibli.

Oslovil jsem milou usměvavou dívku za pultem Starbucksového impéria, jestli by – úplně náhodou – neměli možnost uvařit něco ve stylu „italian espresso“. K mému úžasu odsunula za svými zády nějaký dekl a za ním se objevil naprosto fantastický presovač, jak jej známe z italských kavárniček. Dostali jsme s přítelem tuplovaná pressa, chuti vynikající a ceny výrazně nižší, než ony vyhlášené džbery.

Na závěr jedno zjištění. Často projíždím Rakouskem do Itálie. U našich jižních sousedů prakticky není možné dostat nikde /nejen na dálnici, ale i v restauracích mimo ni/, dobré a silné kafe. Jedva člověk přejede hranici Villach-Tarvisio, u první italské pumpy dostane lahodu v podobě již zmíněného malého koflíčku černé huspeniny, která závislákovi mého druhu přinese kýženou slast. Where´s problem?

4.7 15 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
22 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
David Moravec
19 dní před

Where´s problem? Who knows! ..Spousta lidí to možná neocení, tak raději vaří břečky, protože to jinak neumí. Ale s tím Starbucks jsi mě překvapil.

Vladimír T. Gottwald
20 dní před

Jo, dokud je kafe a cigáro, ještě se dá žít!

Nu dobrá, šakvimné, že Ty se obejdeš bez cigára – a já se holt zas spokojím s o cosi horším kafetem.

Jan Šik
20 dní před

Miluji kafe, kavárny a ženy s vůni kávy. Děkuji za článek s příchutí velmi kvalitního kafe. Hezký víkend Tomáši

Hana
Hana
21 dní před

Mám to stejně včetně značky kávovaru. Když nás teď vypustili z klecí, hned jsme s manželem vyrazili na Kelčský Javorník. Na Tesáku v okýnku jsme neodolali pocitu normálního světa, který se nás na chvilku zmocnil. Dali jsme si z okénka malé kafe. Svítilo slunce, kolem na lavičkách nikdo. Tak jsme se posadili a.. Nedokázali jsme to vypít. Nešlo to.

Hana
Hana
15 dní před

I já tomu věřím. A to se netýká jen chuti kávy.

Soňa Bulbeck
21 dní před

Milý Tomáš, keby som si nebola istá, že som ten blog nenapísala ja sama, tak by som normálne chvíľu váhala…moja závislosť na káve je taká istá a skúsenosti velice podobné a môžem pridať aj niekoľko s arabskou kávou,samozrejme. V každom prípade, pred dvomi týždňami som mala čierny deň, kedy pár minút po oznámení, že mi príšerným spôsobom vytopilo londýnsky byt, odmietla moja Essenza spolupracovať a dva dni,kým mi prišla nová, som pila tureckú kávu, urobenú z kávy, vyškrabanej z kapsulí…ale obyčajne mi čierna káva robí svetlé dni…

Vladimír T. Gottwald
20 dní před
Reply to  Soňa Bulbeck

To se pokusím zapamatovat, respektive napříště možná parafrázovat, že není-li černý kafe, je černej den.

Soňa Bulbeck
20 dní před

JJ, kľudne, presne tak som to myslela…

Vladimír T. Gottwald
20 dní před
Reply to  Soňa Bulbeck

I toť!

Tomáš Flaška
21 dní před

Náš pravidelný rituál při cestách do Itálie: první pumpa, první kapučíno 😊.

Bohunka
21 dní před

Kafe… pro tebe kýbl břečky s malým „B“ (kamarád se jmenuje příjmením Břečka) piju až po snídani jako pohodové odpočinutí si. A bez kofeinu… A když přijde návštěva, dělám dvojitou dávku kávy, mletou nebo rozpustnou (nikdo neví, že bezkofeinovou) a zatím, kromě kamarádky, si nikdo nestěžoval. Usměju je všechny :))) (ukecam úsměvem) 😉😄
Ale obdivuji lidi, kteří kávě rozumí. Až přijedeš do Telče, zavitej do rodinné prazirny, tam to dělají husté a malé :))

Bohunka
21 dní před

Dovedu si to představit. 🙂 A jak říkám, obdivuji milovníky kávy.

Vaclav Stehlik
Vaclav Stehlik
16 dní před

Pane Vodvarko, jmeno onoho ostrova (viz dnesni „Pes“) jest byt Vancouver (jako metropole v B. C.). Vase prispevky v NP si malokdy necham ujit. Zkusil jste Dark Roast v Panera Bread? To je pitelne.

Keep up the good work!
Vaclav

Vaclav Stehlik
Vaclav Stehlik
15 dní před

Myslim, ze jste se v clanku nezminil o cukru. Znam tvory – nekteri z nich s trojcifernym IQ – kteri sladi qalitni kavu! Co se brecek tyce, tam je to fuk – snad jen cyankali by dodalo na efektu. Cukr v kafi (a to plati i o qalitnim caji) je barbarstvi a perverze. Na druhe strane, nic
proti zakusku ke kave – tim chut kavy netrpi.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial