Zlý viking?

Zuřivě veslovali rozbouřeným mořem na svých člunech, zabírali veškero silou, nejedli, nespali, žili jen proto, aby mohli dorazit do cizí země a tam dobývat a ničit. Krev byla jejich životem, smrt cílem.

Uslyšely silné dupání na chodbě. Strach a panika.

„Schovej se a nevylejzej.“ Řekla jí matka a sama se schovala za těžký závěs na okně, svírala rodinný meč. Doufala, že se zachrání…

Náhle se prudce rozrazily dveře a oni se vřítili do místnosti. Velká kamenná místnost, studená, osvětlená loučemi a skomírajícím ohněm v krbu. Zuřivě se rozhlíželi, jako když šelma hledá svou oběť. Jejich chřípí se rozšiřovala a oči zlověstně probleskovaly. Oděni do bavlněných obleků a kůží ze zabitých zvířat, na hlavě kovové helmice .

Sklonili své sekery, kopí a zakrvácené meče, nebyl důvod být připraveni na útok. Místnost byla zcela prázdná. Přisedli k těžkému stolu na kožešinové trůny. Všichni, až na jednoho. Ten jeden nesměl. Mladý viking Ragnar, který nedokázal zabít. Pohrdali jím, nesměl s nimi sedět u jednoho stolu. Jeho místo bylo u krbu, nebo pod stolem, tam kde by ležel poslední pes, jeho jídlem bylo jen to, co ostatní nechtěli. Pití? Jaké pití?!

Všichni ti velcí a krvelační vikingové popadli pečeni, která byla naservírována pro již poražené, uťaté nebo probodnuté. Přece by ji nenechali vystydnout. Velká amfora s vínem. Rudé a tak trpké. Chutné pro zapití divočáka. Oslavovali, tloukli pěstmi do stolu, buráceli a hrdelně vyprávěli, jak krásný pocit je vrazit dýku nepříteli do srdce. Jak teplá je krev, která vystříkne při podříznutí krku.

…….

Ragnar sebral odhozenou napůl ohlodanou kost od nejvyššího a přemístil se s ní co nejblíž ke krbu. Přihodil další poleno, hodně se ochladilo. Když usedl na kožešinu, z níž jeho tělo vycítilo přítomnost zvláštního tepla. Tepla, které bylo lidské. Teplé lidské tělo, které se ještě před chvílí muselo před krbem zahřívat… Očima zabloudil po místnosti. Kdyby to tělo našel a zabil, stal by se konečně právoplatným vikingem, mohl by sedět s ostatními u stolu… Silou se zakusoval do bezmasé kosti, olizoval ji a sál, aby ukojil nespokojené chuťové pohárky. Mezitím se nenápadně rozhlížel, zda uvidí jakýkoliv pohyb. Pohyb života, který se on rozhodl ukončit před zraky všech přítomných a získat si tím obdiv.

Představoval si, jak vyběhne, najde toho sraba a sekerou mu rozrazí hlavu. Pak mu silou rozmašíruje lebku na sračky! Nakonec mu ještě vyřízne srdce z těla a hodí ho na stůl před vůdce. Ta představa ho tak pobavila, že se jeho nemytá a zarostlá tvář musela usmát. Už, aby ho našel.

Že by se schovával za tím trůnem tamhle vzadu? Byla tam docela tma, mohl by tam být přikrčený. Zbabělec! Zbabělec? Pokud by tuhle bitvu přežil, stal by se hrdinou. Možná jedním z posledních v této zemi. Přemýšlel o svém nepříteli a vůbec nepostřehl, že ostatní už měli dost, byli pod parou a postupně odpadávali pod stůl.

Ragnar rychle dopil všechno víno z číší a dojedl zbytky masa ze stolu. Byl tak hladový. Tak žíznivý. Tak krvelačný. Chtěl vraždit a neměl koho. Potichu přešel ke vzdálenému trůnu, sekeru pevně držel ve svých mladých pažích nad hlavou. Nohou opatrně odsunul těžkou židli. Mžoural v temném stínu. Nikdo tam nebyl. Takové zklamání. Praštil sekerou vzteky na zem. Ale co to teplo před krbem? Někde tady přece musí být.

Nejvyšší zachroptěl, rukama srazil všechno nádobí až zařinčelo, vstal a s námahou se dobelhal k veliké posteli. Plácl do ní až hekla. Hekla? Co to bylo za zvuk? Ragnar zbystřil své slechy. Vůdce chrápal a přeřvával veškeré zvuky místnosti.

Mladík došel k lůžku. Cestou vzal meč jednomu opilému přívrženci. Klekl si a nadzdvihl všechny vrstvy látek a kožešin, které stlaly pelech. Bez rozmyslu vrazil těžký dlouhý kov do prostoru skrýše. Někdo zasténal bolestí. Je tam! Věděl to, teď ho vyrve ven a až všechny vzbudí, toho hajzla nemilosrdně rozpáře. Když vytahoval meč uviděl rudou krev na jeho čepeli. Ano, už se mu představil. Zalovil rukou a nahmatal živou bytost. Surově ji vytáhl z pod pelesti. Hlava se mu motala pod silnými účinky vína. Oči se snažily rozpoznat, co to vlastně vytáhl. Drobný, malý, mladý muž? Neměl ale žádné vousy žádné svaly ani kované šperky.

Přitáhl to ke krbu, na světlo, aby se podíval, co ukořistil. Ostatní již tvrdě spali. Únavou, opilostí a spokojeností nad svým vítězstvím. Na kožešině u krbu ve světle ohně uviděl ženu. Mladinkou ženu, která se snažila vypadat jako muž. Vlasy stažené pod helmicí, oblečení hodné muže, za pasem dýku, kterou ale nestačila použít. Jednou rukou si bolestivě svírala pravý bok. Uviděl velkou vpíjející se skvrnu krve. Tam zasáhl nepřítele, toho hajzla, kterého chtěl nemilosrdně sejmout. Oběma rukama uchopil meč a zdvihl ho nad hlavu. ONA se otočila a zpříma se podívala do jeho očí. Neprosila, neplakala, jen se dívala.

Kolena se mu podlomila. On byl viking! On musel umět zabít nepřítele! On musel chtít vraždit! Byl muž! Byl silný, odvážný! Při pohledu na tu malou křehkou raněnou dívku ucítil vzrušení. Byl nadržený! On ji chtěl. Ano, padl na kolena vedle jejího ležícího těla. Vztáhla k němu ruku a pobídla ho. Jeho rty se přisály na její, stáhl ji pokrývku hlavy a po celé kožešině se rozlila záplava hnědých vlasů. Jejich těla se rychle zbavila oblečení. Leželi tu nazí, ona si přidržovala krvácející ránu a on se s ní dychtivě spojil. Přestal být surový, jejími doteky se stal něžným mužem. Dlouho do noci se topil v jejím těle. Nikdy nebyl větším mužem než dnes. Opit vínem a krásou téhle dívky usnul tvrdým poctivým spánkem.

ONA? Ležela dál vedle něj. Věděla, že nemůže utéct. Umře než se rozední, tak ať alespoň umře v jeho náruči. V náruči nepřítele, který přestal být nepřítelem. Noc trvala dlouho a ona umírala pomalu.

…..

Hurónský smích a křik probudil ráno Ragnara z prohýřené noci. Rukama automaticky nahmatal prázdnou kožešinu. Usmál se. Asi utekla. To je dobře. Hluk a rámus, který dělali jeho souputníci ho úplně vzbudily. Uslyšel pláč a vzlykot nějaké ženy. Posadil se a s hrůzou zjistil, že ONA bohužel přežila! Teď však svádí svou poslední bitvu, kterou nemůže vyhrát. Zraněná a znásilňovaná hordou jeho přátel! Přátel?! Jsou to ještě přátelé?

Vlna nenávisti zburcovala jeho tělo. Najednou pocítil, co je to být viking! Vzal pohozený meč a rozběhl se ke stolu, kde se zrovna zmítal nejvyšší na drobné postavě umírající dívky. Silným tahem usekl vůdci hlavu! Bylo to tak jednoduché. Jen nezastavit letící zbraň! Cítil krev! Chtěl vraždit! Náhle se z něj stala vraždící bestie. Bez soucitná bestie, která zabije všechno živé kolem sebe. Sekal do všech těl. Zabil muže, kteří za něj již tolikrát riskovali život. Muže, kteří ho vychovali. Muže, kteří z něj udělali VIKINGA! Po krátkém a tvrdém prolití krve odkopl ostatky od stolu.

Dívka dýchala jen slabě. Na těle stopy bodání a ran od pěstí. Krev v ráně od meče už zčernala. Vzal ji do náruče a donesl ke krbu. Přikryl ji další kožešinou. Jeho tváře byly mokré a slané. Jeho srdce umíralo společně s ní. Držel ji v náručí dokud nezemřela.

„Jsem Viking!“ vydralo se mu bezmocně z plných plic.

V tom okamžiku k němu zezadu přistoupila matka. Potichu se rozmáchla rodinnou zbraní a jedním přesným řezem oddělila Ragnarovu hlavu od těla a ta odletěla k zmasakrovaným tělům jeho přátel…

„Svině!“

 

3.8 4 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
1 měsíc před

Ty brďo, ne, že by v tom nebyla erotika, ale musím říct, Bohunko z Telče, žes mne po ránu probrala docela fest. A fakt dobrý….

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial