Ďáblovo kolo (ne)štěstí. Motorkáři, pozor!!!


Kde je? Nějak dlouho už o sobě nedal vědět. Mám pocit, že už několik dní se vůbec neobjevil. To nebývá normální. Snad se mu něco nestalo? Možná, že má jen rýmičku? Přece jen zima byla dlouhá a on je zvyklý na to svoje teplý doupě.

JÁ a Lucius (provokatér a můj osobní satan píše kurzivou)

***

Že nevíte, koho sháním? Luciuse!

***

„Ale, ale, někomu se po mě stýská?“

„Tfuj, to jsem se lekla! Stýská? To určitě!“

„Jen se nedělej, chyběl jsem ti, viď?“

„Náhodou mi bez tebe bylo docela dobře.“

„Co to tu čtu? Rýmička? Snad ses o mne nebála?“

„O tebe? Nijak zvlášť.“

„Červenáš se.“

„Jen jsem si říkala, jak se mi bez tebe hezky žije.“

„Nic mi není, jsem jako rybička.“

„To jsem ráda…“ Nějak jsem si na něj už zvykla a musím přiznat, že ten jeho pekelný smrad mi už chyběl.

„Chyběl jsem ti?“ Zafuní mi za krk.

„Nečti mi přes rameno, víš, že to nesnáším.“

„Muck!“ 

„Nebo přestanu psát!“

***

„Měl jsem nějakou práci.“ Tajemně se dívá.

„Práci? Luciusi, ty taky umíš pracovat? Rukama?“ Mám ráda muže (bytosti), kteří umí pracovat rukama.

„No jistě, jsem v práci s rukama a hlavně s prstama, nejlepší. A kdybys viděla mou práci jazykem…“

„Nech toho!“

„Uvidíš.“

„Uvidím? To radši ne.“

Trapné ticho. „Tak co to máš za práci?“

„Ukážu ti to.“ LUSK!!!

***

„BOŽE, tady je hic!“ Odfouknu si.

„Krucifix! Nemůžeš si odpustit tyhle nebeský nadávky? Mám z nich kopřivku. Úplně mi stačí, že musím nějaký čas trávit s člověkem, který je ‘andělsky hezký’.“

„?“

„Ale nic.“

Opět divná, tichá chvilka.

„Jestli je ti horko, tak se svleč.“ Ten jeho vyčůraný pohled. Musím se usmát. „Ale svlíkej se prosím hodně, hodně pomalu… Chceš k tomu pustit nějakou sexy hudbu?“

„Přišla jsem se podívat na tvoji práci.“

„A jo vlastně, já zapomněl.“ 

***

Odhrne závěs a za ním vidím tři ‘kola štěstí’.

„Co to je?“ Jdu si to prohlédnout.

„To je můj vynález. Koukni, na tom největším jsou jména, na to druhém místa a na třetím jsou detaily uskutečnění.“

Moc tomu nerozumím. Prohlížím si ta kola.

Na třetím čtu: STROM, PATNÍK, NÁKLAĎÁK, OSOBÁK, ŠTĚRK, PANGEJT atd…

„Nechápu“, přiznám se.

Na druhém ‘kole štěstí’ vidím názvy měst a vesnic České republiky.

Na tom největším je, odhaduji tak sto tisíc jmen. Přistoupím ještě blíž.

Čtu si ta jména… :A vůbec se mi to nelíbí!

„Luciusi, to jsou lidi, které znám. Osobně je znám. Proč jsou tady?“

„Přemýšlej, co mají tihle lidé společného?“

Dívám se na ta jména znovu…: MŮJ MUŽ?

„MŮJ MUŽ?“ Hlavina mi to nebere, otočím se k němu. „Vážně můj manžel?“

„Ano.“

Přemýšlím a kombinuju.

„Všechno jsou to motorkáři?“

„BINGO! To jsou kola ‘štěstí’ pro všechny motorkáře. Stačí mi jen zatočit!“

Dělá se mi zle. Lucius spokojeně, samolibě a ješitně prohrabuje svoji bradku. Jeho zlověstný pravý koutek se pohrdavě zvedá.

„Vadila mi Urianina práce. Ne, že bych žárlil, že má tolik klientů (její prací je smrt mužů a následné dopravení jejich duše do pekla – pozn. aut.), ale ona pak už doma moc nechtěla šukat a mě to štvalo.“ 

Neposlouchám ho.

Dívám se úplně zblízka. Občas uvidím další známé jméno a po zádech mi přeběhne mráz.

„Z? T? Proč jsou tady tyhle dvě?“ Začínám být naštvaná.

„Dělaly přece řidičák!“ I on zvedá hlas.

„T ano, ale Z??? ……. Vlastně ano.“ Zamračím se na něj.

„Jsi tak sexy, když přestaneš být andělem.“

Ucítím tu jeho neodolatelnou vůni.

„Copak?“

„Ony ale nejezdí!“

Teatrálně se zamyslí a zvedne své přísné obočí. „Vážně?“

„Vyhoď je!“ Rozkážu mu!

„Co za to?“

„Heleď, já s tebou nebudu smlouvat. Dej je pryč! Hned!“

„Obě?“

Dám ruce v bok. „Dělej!“

Luskl prsty. Jména zmizela a na místo nich se objevila dvě jiná, zcela identická.

„Bohunka J.“

„TY HAJZLE!“ Křiknu a chci ho udeřit.

Zachytí moje tělo připravené k útoku a přitiskne si ho k sobě… Ten jeho pohled!

„Luciusi, tohle mi nedělej,“ náhle se přistihnu, že ho očichávám. Sakra, už zase?!

„Přece víš, jakou mám pro tebe slabost.“ Zašeptá mi a naposledy luskne.

***

A najednou sedím opět v kuchyni. Je sobota 5.30 ráno a já v rychlosti sepisuju tenhle příběh, než se mi vykouří z hlavy.

„Vykouří? Mňamky!“ On snad nepřestane.

„Luciusi, vypadni už! Zlobím se!“

Ne, nezlobím se, na něj se neumím zlobit dlouho.

***

Tak jsem na seznamu hned dvakrát… A ani jsme se nepolíbili.

 

4 2 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial