Těžký život funebráka?

…… Rána… Lekl jsem se, srdce se mi skoro zastavilo. Teď mi buší jako o život, na rukou husí kůže. Bedlivě sleduju rakev ve zpětném zrcátku, přestože případný další zvuk nemůžu vidět. Jako bych čekal, že se víko snad vyboulí …..

… před šesti hodinami …

„Máš bouračku, Petře…“ Hlásí Helenka svým sladkým hláskem. „Až se vrátíš, už bude napuštěná vana.“

„O.K. Budu chvátat. Pa puso!“ Slibuju do telefonu.

„Nebudeš se bát?“ Ještě zaslechnu kolegu Arnošta.

„Debile!“ Bál jsem se jen jednou, když to bylo úplně poprvé. Teď už jsem mazák.

»Sakra, ten je úplně na sračku,« říkám si, když ohledávám tělo. Ruce, nohy polámaný, jak ho dostávali ven z toho šrotu. Přivolaná záchranka jen konstatovala smrt. Další zbytečně zmařený mladý život. Kdyby nejel jako prase, tak by tu zatáčku zvládl.

Pečlivě skládám jeho tělo do rakve. Podepsali se všechny dokumenty o převzetí těla.

„Hej rup,“ houkne saniťák a rveme truhlu do kufru. „Ten je těžký.“ Loktem odstrkává velký polštář, který se vzadu povaluje. Funí.

„Prosím tě, proč to s sebou pořád taháš? Chceš tu mít, když máš pauzu pohodlíčko jak v bordelu?“

„Kvůli hemeroidům,“ odbudu zvědavce. Ještě mě poplácá po zádech.

„Dovez ho ve zdraví.“ Pitomec, nesnáším černý humor.

Už, abych byl u Helenky v jejím pelíšku.

***

V rádiu hrajou pohodovou písničku, teplo auta mi dělá v těhle severních mrazech dobře. Mám docela dobrou práci, říkám si, když v tom…

Rána…!

Lekl jsem se, srdce se mi skoro zastavilo. Teď mi zas buší jako o život, na rukou husí kůže.

Bedlivě sleduju truhlu ve zpětném zrcátku, přestože případný další zvuk nemůžu vidět. Jako bych čekal, že se víko vyboulí nebo co…

Napínám uši.

NIC!

Přeladím stanici. Radši něco od podlahy, ať nemyslím na blbosti.

Tuc tuc tuc tuc… „Rebel yeeeeel“, křičí z éteru Scooter.

Buch!

Dupnu na brzdu. Auto za mnou mě pěkně naštvaně vytroubí. Málem to do mě napral.

Slyšel jsem to, nebo se mi to zdálo? Vypínám rádio. Zastavím u krajnice a vnímám všemi smysly. Uši se napínají, oči propalují víko.

NIC!

Hodím blinkr a jedu dál. Rádio ječí a já se občas ohlédnu. Proč? Byl přece úplně rozmlácenej, neměl vůbec žádnou šanci. „Exitus,“ řekl doktor.

Muzika mě pohlcuje. Hlavou kývám do rytmu, rukama bubnuju na volant, pískám si.

To ťukání se ozývá zase.

„Né!“ Křiknu.

„Tohle mi nedělej!“

Zastavím a vyběhnu jen tak v košili z auta. Je mi hrozná kosa, ale dovnitř teda nevlezu.

„To není možný!“ Sedám si na bobek.

„To přece není možný!“ Přecházím sem a tam. Kopnu vztekle do pneumatiky.

„TY VOLE, TY VOLE!!!“ Křičím a rvu si vlasy.

„Už zase?“

Musím něco udělat. Hlavou mi létají myšlenky, jsem úplně mimo. Slzy se mi derou do očí, dýchám si na ruce. Brečím.

„Sakra! Bože!“ Třesu se jako osika. Nechce se mi tam, ale mám tam bundu a mobil.

„Seber se chlape!“ Hulákám do černé tmy osamělého lesa. Vracím se do auta a vytáčím firemní číslo.

***

„Helenko, asi se ještě zdržím. Vypadá to na dršťkovou u pumpy.“

„Petříčku, to mě moc mrzí. Nespěchej…“ Nezlobila se, ani se nedivila. Nestalo se to poprvé.

***

Obleču si péřovku a nasadím i kulicha. Dokonce i rukavice. Tahle cesta bude mrazivá. Otočím klíčkem a motor naskočí. Rádio začne řvát své tuc, tuc. Stahuji okýnka a vypínám topení.

„Pomoc…“ Ozve se teď docela zřetelně zezadu.

„Drž hubu!“ Štěknu na něj. „Jsi mrtvej, je to jasný? Umřel si. Chápeš?“

„Pomozte mi.“ Hlas z truhly v tom kraválu slábne. Vítr mi fičí do obličeje. Mrznu.

„Už se nedá nic dělat. Vystavili jsme všechny papíry, určitě se už tiskne faktura. Takhle to prostě chodí. Vzdej to!“

Vzteky zastavuju na nejbližším odpočívadle. Otevřu zadní dveře a namašlím na rakev dva pevné kožené pásky s přezkou. Co kdyby… (vozím je s sebou pro všechny případy…)

Slyším škrábání. Bouchnu rozčileně na víko. Vytáhnu cigaretu z kastlíku.

„Krucinál, kvůli tobě zase začnu kouřit! Víš, jak dlouho mi trvalo, než jsem přestal? A ty nervy?“ Zahřívám se poskakováním.

Ještěže je takový mráz. Hodí se mi to. Minule to bylo docela nepříjemný.

Přesně se mi vybavila ta situace z loňského léta. Jak jsem odklopil víko a starý pan František k němu vzpínal ruce. Jak mu z očí čišela oddanost. Trvalo to chvilku, zalehl jsem jeho tvář polštářem a prostě jsem počkal. Starý se sice bránil a poškrábal mě, ale nakonec to dobře dopadlo.

Ticho! Asi to už konečně vzdal.

„Hajzle!“ ulevím si ještě a usedám za volant. Klimatizaci i volume doprava a hurá domů. Srdce i myšlenky se mi zklidnily, teplo mi vane na nohy. Je mi blaženě.

Nanananaaaa, na, na, nananaaaa… Zpívám si.

„Už je dobře.“ Zhluboka si oddychnu. Do firmy už je to jen kousek, budu rád za horkou vanu. Ale pěkně mě vyplašil, musím se smát.

RÁNA!

NE!!!

Ohlédnu se do zrcátka. V tom okamžiku mi vběhne do cesty srnka…

BUM!!!

***

… středa 28.2. ve 4.50 ráno -17oC …

155 158 150

„Chci nahlásit dopravní nehodu, vypadá to na srážku se zvěří, jedná se o pohřební vůz.“

***

…přítomnost…

Vyprošťují bezvládné tělo z větví statného buku, pod nímž ještě kouří rozbitá kára.

„Ten to má za sebou.“ Řekne policista.

»Ne, ne, slyším vás. Ještě žiju.«

„To je divný, ještě před chvílí jsem zaslechl slabý hlas.“ Hádá se svědek.

„Tak tenhle rozhodně nemluvil.“ Přetáhl přes tělo plachtu.

»Pro Boha, nevnímám sanitku, asi už odjela… Ale co já?«

„Petře, tys to teda vymňouk.“ Cítím, jak odhrnuje plachtu a zkoumá moje tělo, poznám ho podle kolínské. Arnošt!

»Mám vyhráno!«

„Tak kolegu si odvezu já.“

Podstrčí podepsat všechny formality a už nakládá nebožtíka.

»Arnošte, Arnošte, já tě slyším.«

„No, já slyšel někoho volat o pomoc.“ Nechce to vzdát zmrzlý řidič.

„A co tamten?“ Hodí hasič hlavou směrem ke zamrzlému poli, kde leží napůl roztříštěná rakev.

„Cyniku!“ Zavrtí hlavou kolega.

„Pomoc!“

Všichni přihlížející vykulí oči. Pomalu stáčí pohledy k té truhle na poli. Pak jim to dojde.

„Ty vole!, zavolejte tu sanitku zpět.“

Horní víko je téměř netknuté, jen rozlámané boky a spodek drží pevně utažené kožené pásky s přezkou. Musí použít sílu, aby je rozepli.

„Rozumíte tomu?“ Nikdo nechápe.

Postava se pohne!

***

»Slyším sanitku, ano! vrací se. Teď můžu odpočívat, už se o mě postarají.«

„Tý, jo, ten nebožtík ještě dýchá. To je zázrak!“ Slyším.

»Ano, jsem živý,« snažím se svými zlomenými údy dát najevo, že žiju. Škrábnu o bok truhly.

Arnošt ještě jednou sejme víko a dívá se na mě. Nemůžu otevřít oči, ale vnímám ho, slyším ho. Dává rádio nahlas.

„Pomoc,“ zamumlám z poslední sil.

Vytáčí mobil.

„Helenko, tak už ho vezu.“ Na chvilku odendá mobil od ucha a zaposlouchá se.

Využívám situace a zakřičím: „Arnošte!“ Vyjde ze mne jen tenký hlásek, ale myslím, že ho zaslechl.

„Počkej, počkej, Helenko… s tou vanou ještě počkej…“

Vanu? Tu přece slíbila mě. Ta mrcha. Ještě dejchám a ona už mi zahejbá!

Arnošt otočí hlavu mým směrem. „Vypadá to, že dnes přijedu asi trochu dýl, mám tu nějaké komplikace. Vypadá to na dršťkovku…“ Pak hodí mobil na sedačku spolujezdce a otočí se mým směrem.

„Hele, nepřidělávej mi práci, Peťo. Všechno je už podepsaný, Helenka už vystavila fakturu, přece víš jak to chodí…“

Radio, křičí: „In the mid-night hour… she cried … more more more…“

 

5 4 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
10 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jan Pražák
Jan Pražák
7 dní před

Nááádherně morbidní:-)

Jan Šik
9 dní před

Tak to byl Edgar Alllan Poe….Mráz mě šimrá na zádech. Hezkou neděli

Tomáš Vodvářka
Admin
10 dní před

Bohunko z Telče, krásný příběh, mám podobné moc rád……nedělí ráno je hnedle veselejší

Vladimír T. Gottwald
10 dní před

Upřímně děkuju, že v těchto těžkých a krutých dobách se mohu potěšit příběhem, který je ve srovnání s realitou milý, lidský, laskavý a úsměvný!
😉 😀

Last edited 10 dní před by Vladimír T. Gottwald
Tomáš Vodvářka
Admin
10 dní před
Reply to  Bohunka

Nééé, zůstaň taková, jaká jsi.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial