V úžasu
Probudilo se to ve mě, bylo to náhlé
a znělo to táhle, jemně a hluboce,
sladkobolně až křehce,
jako když vidíš kráčet ve slunci bílého hřebce.
Uprostřed nádhery zvuků a slov,
svět se stal nezměrný, já zůstala stát,
s důvěrou čekajíc na příští krok.
Utichám v sobě, v úžasu stojím,
mít prsten od něj na ruce,
stále se trochu bojím…
Však jeho láska z po vzdálí i z blízka,
zvedá mě často, snad mohu si být sebou jistá,
že kroužek dřevěný mi srdce nezlomí.
Pevnost voňavého dřeva
a jeho srdce laskavé, čekajíc, jak dlouho je třeba, jistě mi daruje to,
co jsem vždy ve svých přáních a touhách měla.
Má slova zmizela a země pode mnou se chvěla….
… krásné …
Děkuji…