Růžová košile

Spím ve Tvé růžové košili,

ať cítím Tě aspoň na chvíli.

Na fotce zírám do Tvých očí,

u toho přemýšlím,

co dělat mám,

ať duše neotročí.

Polapeni v čase BYLO,

přelétávající rychlostí blesku TEĎ,

už nevíme, co je a není nám tak milo,

hledíme stále jenom vpřed.

Stát neumíme, ani TEĎ cítit,

lapeni strachy, jak bobtnající vřed,

který v srdci zraje a čeká, až ho někdo uvidí.

Jak osamocení vyhnanci z ráje,

vzdáleni jeden od druhého, vzdáleni od všech,

v pustinách sebe samotných,

kde na nás nikdo nevidí.

Ztracenci dní včerejších, kde růžová se smyla

a TEĎ se skrze modrou vpíjí do šediva.

Cesta je dlouhá, nikde značka žádná,

jen pouhý tlukot srdce ukazuje směr.

Najdeme se?

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články