Blondýna, co trpěla na deprese a zamkli ji v kostele

Všechna lidská setkání mají svůj důvod. Někdy se ho dozvíme až za mnoho let. Možná ho však nebudeme vědět nikdy.

Občas chodím do městského kostela. Někdy ráno po cestě do práce, jindy zase z práce. Zastavení v kostele přináší klid a vypouští z hlavy přebytečné myšlenky, které se rodí ze záplavy informací současného světa. Je na každém, jak takové chvíle využije, zda pro vnitřní rozjímání nebo svůj duchovní život. Kostel uprostřed města je oázou ticha v rušném prostředí, v kterém se v jeden velký kravál slévá hluk z automobilové dopravy, stavebních strojů či křičících lidí.

Když jsem se blížil, zpívající ptáci se ke kraválu přidávali. Voňavé jaro, svěží vzduch a svítící slunce mohlo za úsměvy lidí, které jsem potkával. Otevřel jsem velké a těžké dřevěné dveře a vešel dovnitř. Kostel byl plný. Právě končila mše a ve velkém prostoru se rozléhal zpěv.

Sedl jsem si do zadní lavice a sledoval konec bohoslužby. Věřící pomalu odcházeli. Zůstalo jen několik opozdilců, mezi kterými poletovaly uklízečky. Asi šest žen zde pracovalo dobrovolně. Mokrým hadrem vytíraly dlážku a utíraly prach v různých koutech svatostánku. Působily jako rušivý prvek v mém odpoledním rozjímání. Naštěstí brzy odešly a s nimi postupně mizeli i zbývající věřící z obřadu. Nakonec jsme v kostele zbyli dva.

První lavici obsadila blondýna ve středních letech. V rozlehlém prostoru její dech nebyl slyšet. Občas vstala a poklekla před oltářem. Měla na sobě tenkou bundu a jednoduché šaty, které se hodily do jarního počasí, ovšem ne do studeného prostředí svatostánku. Já na tom nebyl o moc lépe. V lehkém obleku a košili s kravatou mi venku bylo teplo, ale uvnitř mě přecházela zima. Počítal jsem s tím, že se ještě vrátím do kanceláře.

Zavřel jsem oči a pomalu dýchal. Moje myšlenky utíkaly někam nahoru v naprosté tichosti, když v tom se ozvalo bouchnutí a chvíli poté hlasitý rachot. Jednalo se o zvuk otáčejícího se klíče ve vysokých vstupních dveřích kostela. Bylo slyšet cvak a ještě jednou cvak. Někdo právě zamkl.

„No, to je paráda!“, řekla blondýna. V lavici už neseděla, ale stála a dívala se vyděšeně.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se nechápavě.

Blondýna se na mě zvláštně podívala. „Co asi. Právě nás tady zamkl kostelník.“

„Proč zvenčí?“ Nedocházelo mi pořád.

Soucitně odpověděla: „Nosí klíče naproti na faru. Kostelník v kostele nebydlí, víte?“

Konečně mi seplo. Potom, kdo je tady blondýna.

Nečekaná společnice dodala: „Do rána tady zmrzneme.“

Rozesmál jsem se, vstal a šel ke dveřím. Na moje bouchání však nikdo nereagoval. Po pečlivé obhlídce kostela mi došlo, že blondýna má pravdu. Opravdu hrozilo, že zde strávíme noc. Troje boční dveře byly zamknuté a okna vysoko. Zbývalo bouchání, ale přes masivní dveře zvuk pronikal těžce. Chodci jdoucí okolo zřejmě nic neslyšeli, nebo se ven dostal jenom slabý zvuk, kterému nikdo nepřikládal význam.

Smích mě přešel a blondýna se chytla za hlavu. „Že já kráva blbá se nepodívala na hodinky.“

Zeptal jsem se: „Jak je možné, že nás zamkl? Copak se tu zamyká?“

„Jak to mám asi vědět?“ Skoro vykřikla a podívala se na mě nepřátelsky. Vycítil jsem, že má strach. Nevím, jestli z mojí osoby, nebo z noci, která nás čekala.

Sedl jsem si k ní na lavici. Viditelně nervózní žena si poposedla. Pozorně jsem se jí podíval do obličeje. Ostřejší rysy, hezký nos a doširoka otevřené modré oči. Jinak měla drobnější, útlou postavu. Mírně nahrbená ramena dávala tušit, že takto si dnešní večer nepředstavovala.

Představil jsem se jí. „Věra,“ řekla ona.

„Jsem smolař, ale něco takového mě ještě nepotkalo.“ Sundal jsem si sako a podal jí ho.

„Co blázníte?“ Nevzala si ho.

Chvíli jsem seděl a potom mě něco napadlo. „Úplně jsem zapomněl. Já se měl ještě vrátit do kanceláře, takže jsem si nebral mobil. Máte ho v kabelce?“

„Mám. Jenomže bez čárky. Šla jsem z domu a zapomněla ho předtím strčit do nabíječky.“

Čím dál lépe. Chvíli jsme beze slova seděli. Zatřásla se.

„Je vám zima, viďte? Měla jste si vzít moje sako.“

„Ani náhodou! Chcete onemocnět?“ Vrtěla hlavou.

„To by bůh nedopustil,“ pronesl jsem vážně.

Poprvé se usmála. „Proč sem chodíte? Jste katolík?“

„Ne. A co vy?“ zeptal jsem se.

„Katolík ne, ale jsem věřící. Chodím se sem modlit a prosit.“

Podíval jsem se na ni s otazníkem v očích.

„Za rodiče, bratra, přátele. Aby byli zdraví a ve všem se jim dařilo. Taky prosím o pomoc pro sebe,“ řekla se smutným pohledem.

„Potřebujete pomoc?“

Kývla. „Ano. Rozešla jsem se před časem s přítelem. Pořád to bolí. Delší dobu trpím na deprese.“

Blondýna se třásla zimou a já na tom nebyl o moc lépe. Přesto jsem si sundal sako a přehodil jí ho přes záda. Protestovala, ale já na tom trval. Začali jsme chodit, protože lavice byla studená, jako police v ledničce. Z tmavých dlaždic pronikal přes tenké boty do našich těl chlad, který nás oba roztřepal pokaždé, když jsme se nehýbali.

Chůze nám rozproudila krev. Avšak v jednu hodinu v noci, kdy se člověku zavírají oči, se nikomu moc pochodovat nechce. Naštěstí jsem pod oltářem našel na zemi kobereček. Položil jsem ho na dřevěnou lavici a rozmístil kolem nás několik velkých svící, které zbyly po mši. Pohled do plamene nám dával imaginární pocit, že zima je pryč. Bohužel, po chvíli sezení na koberečku pocit zmizel a roztřásli jsme se znova zimou.

„Kašlu na to,“ řekla blondýna a přitiskla se ke mě. „Nemohu se na vás dívat, jak se klepete v tenké košili.“ Potáhla nosem. Vypadala, jako kdyby se na ni hnal nějaký moribundus.

Moribundem dnešní příhoda skončí, pomyslel jsem si a přitiskl se k ní ještě více. Přes chlad bylo její tělo horké. Cítil jsem, jak v ní pulsuje teplo. Hřála.

Pro ty, kteří neví, co je Moribundus. Zdroj: YouTube.cz

„Vypadá to, že zima odchází,“ usmála se blondýna a zabořila tvář do mé hrudi. Za chvíli se sama dala do řeči. Povídala o sobě. O svém příteli. Jak ho milovala a on se zamiloval do kolegyně z práce. Proč od ní odešel. A jak na něj nemůže zapomenout.

„Myslím na něho každý den, každou hodinu. Na jednu stranu ho miluji a chybí mi. Na druhou stranu ho nenávidím. Pořád si v hlavě přehrávám náš rozhovor, až ho potkám. Co všechno mu povím zlého, abych mu ublížila. Znám ho. Byli jsme spolu dlouho. Vím, kde má slabá místa a chci mu do nich pořádně kopnout. Potom si zase vzpomenu na to, jak ho miluji. Najednou mě bolí, co zamýšlím udělat. A za chvíli začne znova bolet, co udělal on mě. Pořád dokola. Divíte se, že mám deprese?“

Čas běžel sice pomalu, ale najednou bylo půl čtvrté ráno a ona usnula. Když spala, objímala mě oběma rukama kolem pasu. Pozoroval jsem ji. Byla krásná. Přemýšlel jsem do rána nad tím, jak je mnoho věcí nespravedlivě zařízeno. Když někdo miluje druhého, kterého nemůže mít a ten zase někoho dalšího, který ho nechce. Možná je většina vztahů takových a lidé jsou tím mezi sebou propojeni na celé planetě v bolestivě podivném řetězci.

Usnul jsem skoro v pět ráno. Za hodinu mě vzbudila a chtěla znova chodit. Nadechl jsem se a chtěl jí něco říci, ale ona se mi podívala do očí a dlaní zakryla pusu.

Za další nekonečnou hodinu, zarachotil zámek ve dveřích. Objevil se v nich zívající kostelník. Místo, aby nás politoval, vynadal nám a vyhnal před kostel. Žádný křesťanský soucit k lidem neprojevil.

Chvíli jsme stáli venku a dívali se na sebe. Klepali jsme se zimou ještě víc než uvnitř, venku mohlo být tak pět stupňů. Podala mi sako: „Děkuji moc.“

Zeptal jsem se: „Dáte mi telefon, Věro? Mohu vám někdy zavolat?“

Usmála se a kývla hlavou. Chvíli se hrabala v kabelce a vytáhla pouzdro na vizitky. Jednu mi podala. „Klidně zavolejte. Mějte se hezky.“ Rozloučil jsem se a odešel.

Cestou do práce jsem se stavil v pekařství, koupil si kávu a koláč s povidly. Hlad byl silnější než zima. Než jsem přišel do práce, bylo tepleji. Počítač byl zapnutý a vedle ležel mobil. Sáhl jsem si do zadní kapsy kalhot, abych vytáhl vizitku a uložil si její číslo. Nebyla tam. Asi vypadla někde u pekařství, když jsem si vytahoval peněženku. Došlo mi, že blondýnu už zřejmě nikdy neuvidím.

Zesílil jsem topení, sedl si ke stolu, nahlas kýchl a chvíli přemýšlel.

Možná jsem strávil noc v kostele kvůli tomu, aby ženu zahřálo moje sako. Možná se měla vyzpovídat někomu cizímu, aby konečně našla úlevu. Možná se ještě potkáme, vezmeme se a budeme mít spoustu dětí. Nebo mám být možná nemocný a vzít si neschopenku, abych neudělal zásadní chybu v práci.

Každé setkání má svůj smysl, i když se na první pohled nesmyslné může zdát. Máme si z něj odnést něco důležitého pro život.

Jisté je, že ne vždy se dozvíme, co.

Psáno pro blog iDNES.cz

Píseň Zůstaň tu se mnou, zpívá Richard Krajčo a skupina Kryštof. Zdroj: YouTube.cz

0 0 vote
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
1 měsíc před

Vždycky se těším na Vaše povídky a ani dnes jsem nebyl zklamán. Po ránu mám lepší náladu, Honzo. Dík.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial