Církev – „Brány pekelné (=smrt) ji nepřemohou.“

Církev – „Brány pekelné (=smrt) ji nepřemohou.“

V minulosti se stavěly okolo měst hradby a v nich brány, tj. vchod, vstup do města, který si obyvatelé hlídali, aby je žádný nepřítel neohrozil. Někdy se u brány města konaly porady, scházeli se u ní žebráci, vyřizovaly se spory nebo uzavíraly smlouvy. Na noc se zavíraly.      Žalm 118. zná i symbolickou bránu, přístup k Hospodinu –„bránu spravedlnosti“, verše 19-20.

 

O Církvi můžeme mluvit jako o historickém zázraku. Malá skupina věřících židů, označena Spasitelem za „malé stádo“, byla vyslána do světa, aby svět změnila k lepšímu, aby na Zemi vzniklo Království Boží. Je velice výstižné, že byli vysláni „jako ovce mezi vlky.“ Navzdory všem „přírodním zákonům“ je to malé stádo oveček přítomno na celém světě.

Všechny pokusy vlků o její zničení selhaly. Zkorumpovaná generace židovských náboženských vůdců v prvním století n.l. plánovala likvidaci Církve hned po jejím narození. Prvním ukamenovaným mučedníkem byl diakon Štěpán. Saul z Tarsu pak v likvidaci prvních křesťanů horlivě pokračoval, dokud ho nezastavil sám Spasitel před Damaškem.

V Římě bylo zvykem, že kdykoli se rozlila řeka Tibera, kdykoli vypukl mor nebo hladomor, všechen hněv e obrátil proti křesťanům a dav si přál „hodit křesťany lvům.“ Apoštol Pavel byl sťat mečem, apoštol Petr údajně ukřižován hlavou dolů, apoštol Jan byl vhozen do kotle s vroucím olejem. Za svou víru v Pána Ježíše Krista zaplatili životem také učedník apoštola Jana Ignác nebo osmdesátiletý Polykarp.

Císař Septimus Severus zakázal římským občanům přijmout judaismus i křesťanství. Křest se stal kriminálním deliktem. Úder proti křesťanům byl tak nečekaným, že si někteří mysleli, že nastává konec světa. V polovině 3. století mnozí teror nevydrželi a odpadli od víry. Nejvíc odpadlíků bylo v řadách aristokratů a úředníků. Ve vězení tehdy zemřel i slavný křesťanský učitel Origenes. Plnou svobodu získali křesťané až milánským ediktem v roce 313.

Následujících pár století křesťané „využili“ k vzájemným teologickým sporům a hádkám, sněm střídal další sněm, výsledkem byly vzájemné exkomunikace i klatby. Církevní představitelé nebrali vážně varování ze Zj.2,5. Od 7. století se začali rozpínat muslimové a v průběhu času téměř vykořenili křesťanské sbory v Malé Asii a severní Africe. Kartágo bylo údajně celé křesťanské. Vyznavači islámu se dodnes snaží likvidovat křesťanství.

Ideologie nacismu a komunismu viděly v křesťanství úhlavního nepřítele a konkurenta. Oba „ismy“ chtěly přetvořit člověka ke svému obrazu. Mají na svědomí miliony mrtvých křesťanů.

Když pohrozil Napoleon zničením Církve, odpověděl mu Ercole Consalvi (1757-1824), jeden z největších diplomatů posledních století: “Veličenstvo, to se nepodařilo ani římské kurii.“ Kardinál věděl, o čem mluví. Znal „storočí temna“ na přelomu 9. a 10. století, kdy Řím a celá Evropa byla přesycena krví válkami a vražd. Papežové se stali pány Říma a byli závislí na šlechtických rodech, kterých někteří z nich pocházeli.

Mezi léty 1378-1417 se za hlavu katolické církve považovali hned tři papežové. Ze všech 266 papežů bylo asi 14 takových, kteří dělali katolické církvi ostudu. Nejhorším z nich byl papež Alexander VI. (1431-1503), který se nechal zvolit pomocí úplatků. Hanbou Církve bylo rovněž odsouzení Galileia (plně rehabilitován) nebo neblaze proslulá inkvizice. Tím vším si Církev prošla. Opravdu, ani říše smrti nenabyla nad Církví převahu – Církev žije dál a očekává návrat svého Mistra a Pána, vzkříšeného Ježíše Krista z rodu krále Davida.

 

 

 

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial