Seniorům za zády – nosiči světla

V domovech pro seniory a vůbec pro lidi, kteří nemají to štěstí, aby byli samostatní, je stále zavřeno.  Jejich svět se oddělil od zbytku vesmíru a od toho našeho běžného zmizel. Naštěstí ne docela.

Čím to je, že nás intenzivně zajímá šíření koronaviru na Baleáry a  nezajímá nás, že deset minut od nás, v libovolném domově žijí ti, kdo ještě před pár lety prošlapávali cesty po kterých teď pohodlně chodíme?

O tom, jak se necháváme ohlupovat médii, která nás přitahují za velké oči strachu ale psát nechci. Protože blbých věcí a blbých zpráv a blbé  nálady jsou všude „čtyři prdele“ (maminko, zdravím Tě do vyšších sfér a hlásím, že Tvá jadrná úsloví tady zůstala) i beze mne.

Vždycky jsem měla v životě štěstí na lidi. Na lidi, kteří se nebojí rozhlédnout, nebojí se pohnout mozkem, rukama a pozadím, na lidi, kteří jsou „lepiví“ pro dobré myšlenky a dokážou svou prací doslova svítit na cestu.

Nosiči světla

Hodně takových právě teď potkávám v zabarikádovaných domovech. Pracují. Starají se, vaří, uklízí, ukládají, perou, rozveselují, sepisují hromady složitých lejster, která teď nikoho „vejš“ většinou nezajímají a pak vymění roušku a letí domů a tam se starají, vaří, uklízí, ukládají, perou, rozveselují a sepisují s dětmi hromady úkolů, které teď nikdo „vejš“ většinou  nehodnotí.  Mluvím teď o těch, kteří si dokázali rodinný život zorganizovat tak, aby nezůstali na paragrafech a aby  nechyběli „svým“ seňorům a seňorám.

Nedávno jsem se na terase nachomýtla k útržku rozhovoru: „Tak já nevím, děcka asi nepůjdou do školy. Musela bych podepsat čestné prohlášení, že nejsou v kontaktu s nikým nad 65 let a to nejde, hlídají je naši. Jinak bych musela na ó-čé-rko a to nejde.“ Mladá žena s blonďatými spletenými vlasy přejela očima po oknech domova a pokrčila rameny v lehce bezradném gestu. Ano, bez takových jako ona to v žádné složité situaci nešlo, nejde a nepůjde. Vlastně netuším, kdo to je a jak  tuhle prekérku nakonec vyřeší. Neznám ji, jen si vzájemně  na dvoře máváme. Ona  oči nad rouškou, já oči nad rouškou.

Světlonošů je ale víc a jsou všude. Ozývají se mailem, telefonem, do uzavřeného prostoru pronikají skulinkami sociálních sítí, sklouznou se v proudu internetu.

V době, kdy ještě všechno chybělo a „vyšší místa“ se klopýtavě snažila pochopit, že vydávat příkazy bez nástrojů je poněkud kontraproduktivní, rozsvěceli na cestu svou pomocí právě takoví lidé.

„Na jednoho člověka potřebujete pět roušek“, řekla hygiena. A desítky, často bezejmenných švadlenek sehnaly bavlněné nitě, rozstříhaly povlečení a  naskládaly plné krabice a tašky ke dveřím.

„Není desinfekce – nedostali jsme, nejsme v první linii, koupit ji není kde“. Strach o zdraví klientů byl v té době velký. Jestli se to k nám dostane…no, raději nemyslet.

A pak do dvora couvalo auto s přívěsem naloženým jakýmsi virožroutem.  Kolem se míhali dva chlapi, skládali náklad, slyšela jsem halasné povykování známých a poznala jednoho pod rouškou. „Já, Jani, nic, já jsem pro to jen zajel. Já jsem tady jen forman.“ Smál se on a smáli se i ostatní, protože mít desinfekci byla fakt úleva.  Během chvilky cvrkot ustal, auto odjelo a my se ještě pár vteřin spokojeně zastavili u virožrouta. Víte co? Virožrout smrdí tak, že se musí každá jedna covidokulička leknout už nad otevřeným kanystrem. Však taky pořádná desinfekce vždycky smrděla a štípala, to je známá věc. Pak to pořádně účinkuje.  Ne jako ty dnešní navoněné novinky.

„Chybí štíty, respirátory, kombinézy….“. O víkendu píše na facebook místostarostka z Dlouhé, z vesnice na Vysočině. Prý si jednou k nám do Kroměříže pro parkety do sokolovny a místní biathlonisti nám posílají jednorázové štíty. Dobrovolní hasiči přijedou, předají pytle, následuje vteřinové poděkování. Rychlá fotka a jsou pryč.

„Budou Velikonoce, klientům je smutno“, řekneme si při elektronické schůzce s kolegy z jiného projektu. Následuje pár telefonátů, záštita města, práce učitelů a během tří dnů jsme doslova zasypaní obrázky. Tiskneme, rozdělujeme, dětská snaha se zabydlí v pokojích seňor a seňorů jako malovaná naděje.

A pak se to s mírným opečováváním rozjede samo. Učitele i děti nápad zaujme a světýlko se šíří. Přibývají videa o tom, jak se děti mají. Malí youtubeři natáčejí svá morčata, své hry, na videu pečou, zpívají, hrají na hudební nástroje. A ti malincí pořád malují. Zase něco vytiskneme.

Svět se sice přibrzdil a zmateně ztichl, současně se ale rozsvěcí lidmi, kteří smysluplně dávají. Jedni rychle změní pravidla pro své dary a pomohou nakoupit matrace pro personál do karantény, jiní přivezou respirátory a gely na bolavé ruce. Další v klidu položí na stůl tablety, které se rychle stávají videospojkami s rodinami, okýnky z domovů.

Rozsvěcí se těmi, kteří vyvezou dámy a pány v domovech na vozících na sluníčko. Najdou jim pohodlná místečka na balkonech, aby jim muzikanti, kteří se postavili na zahradu, mohli zahrát. Nebo taky lidmi, kteří zvenčí darují kytky i těmi, kdo je uvnitř zasadí.

Každý z nich je světlonoš. Díky.

světlo

 

 

 

 

Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
David Vlk
1 rok před

Pěkný a víš , že Světlonoš byl Lucifer??? 😀

Dáša Stárková
1 rok před

Nádherný, Jani, děkuji

Tomáš Vodvářka
Admin
1 rok před

Už to psal Marek Valíček a teď Ty. Mám z Vašich blogů radost, protože ta méně viditelná část společnosti je úžasná, lidé, kteří nejsou anebo spíše nechtějí být vidět a přesto pracují tak, jak jim velí nepsaná povinnost a profesní čest. Vždycky mne napadne ten biblický příměr o hřivnách, které někteří jen zakopou, ale mnozí rozmnoží natolik, že je Pán po návratu pochválí a řekne: „Dobře jsi pracoval, služebníku věrný a poctivý“.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial